Ukázka z nové knihy BEZ POUT

První část ukázky z připravované knihy "Bez pout" naleznete ZDE

Ukázka č. 2

Rekapitulace života

Každá duše cítí, kdy chce odejít a už si to přeje. Nepřeje si, aby ji tu druzí drželi, ale zároveň se bojí pustit. Je to věčný boj sama se sebou a duše, která si věří a ví, že je o ni postaráno, se snadněji pustí, než duše, která si nevěří. A právě i moje maminka si nevěřila, pořád chtěla, abychom jí věřili, stále říkala: „Vy mi nevěříte, jak mi je.” A já jí říkala: „A mami proč bychom ti měli věřit? Ty přece sama víš, jak ti je a nepotřebuješ, aby ti to věřili druzí. Já ti nemůžu pomoci.” Vím, že to zní krutě, ale ve skutečnosti to tak je. Čím více jsem jí dávala najevo, že jí nevěříme, tím více jsem jí vzdalovala od nás k sobě. Je lepší, když se naučíme věřit si již během svého života, odchod je pak klidnější. Pokud si nevěříme, je odchod pro duši bolestnější.

* * * *

Uvědomila jsem si to, když jsem seděla v nemocnici na posteli tatínka, když už byl v kómatu. V klidu oddychoval  se zavřenýma očima a pak jen vydechl naposledy. S maminkou to bylo jiné. Snažila se neustále mít otevřené oči, které nepřítomně hleděly ke stropu, ve vlnách přicházely vnitřní třesy a ke konci se celá třásla, než naposledy vydechla. Tatínek, vždy co si myslel, to řekl, byl přímý, a i když byl nevěřící, věřil si, a to mu pomohlo se dostat v klidu a míru do nebe. Maminka sice byla věřící, stále se modlila, ale nevěřila sobě, a proto se bála i odchodu. Vždy říkala, že se bojí smrti, ve skutečnosti se bála změn, nechtěla dělat změny ve svém životě, stále chtěla, aby se měnilo okolí, když říkala: „On bude stále stejný, on se nezmění. Proč nedělá …, proč si nedopřeje…” Stále se zaobírala okolím a ve skutečnosti mluvila o sobě, co měla změnit ona k sobě. Ale to si nikdy nechtěla připustit, byla bojovná a říkala: „Já se měnit nebudu, proč bych to dělala?” A tak někdy skrze naši pýchu a ego bráníme tomu, aby se měnilo naše okolí naší změnou a my mohli s druhými vycházet lépe.

* * * *

Sama na sobě vidím, když se měním, jak se vše okolo mě mění a nacházím neskutečné zázraky. Tolik lásky, pochopení, něhy až to člověka zaráží, že něco takového je možné. Když jsem v mládí byla tvrdá, také jsem hledala chybu v druhých a nechtěla vidět své chyby. Stále jsem se na někoho zlobila, a tudíž nerostla a zůstávala sedět na svém pomyslném trůnu, kdy duše chce vládnout druhým a chce, aby se chovali dle jejích představ, protože ona sama se chová dle představ druhých. Takový trůn nemůže fungovat. Jedině trůn, na kterém sedím a vládnu svému životu a nesoudím okolí, protože si dopřeji žít to, co chci, a ne to, co chtějí druzí. Ale pokud žiji to, co chtějí druzí a oni pak nežijí to, co chci já, zlobím se. Je to jako když se zlobíte na učení, které máte pochopit a stále chcete, aby ho pochopili druzí. Ale pak musíte ve škole sedět v lavici tak dlouho, dokud si nezasloužíte díky své cílevědomosti postoupit výš.

* * * *

Zrovna včera v rodinných konstelacích jedna paní říkala: „Já přeji, aby se ti vše vrátilo, cos mi udělal. Nezasloužíš si, být šťastný, přeji ti vše nejhorší.” Její tvořivost byla smutná, protože nepochopila své učení. Vždyť každá myšlenka má sílu a čím větší vděčnost žiji ke všemu, tím více ji nacházím okolo sebe. Čím více si zanáším tělo nečistými myšlenkami, tím více špíny a nepochopení je okolo mne. Vždy si pamatujte, že dva prsty míříte na někoho, když na něj děláte ty, ty, ty, ale tři prsty se vám vrací zpět.

* * * *

Když jsem si rekapitulovala, co jsme s maminkou žily jedna vůči druhé, byla jsem překvapená, jak jsme se zamotaly v karmě osudu. Ona vůči mě radost, snažila se všem dělat radost, proto často říkala, když se jí někdo ptal: „Jak je?” „Dobrý, bude to dobrý nebo je to dobrý.” Čím více byla nemocná, říkala: „Já už nemůžu říkat, že je to dobrý, já už jim nemůžu dělat radost, já už to musím říci tak, jak to je.” Nemoc ji vedla k zamyšlení nad svými pocity.

3. ukázku z knihy naleznete ZDE

****************  

předchozí poselství          zpět          následující poselství