Zamyšlení nad tím, co se právě děje - Přátelé a my

Milá paní Zdenka, prosím Vás o vysvetlenie:

Mám pocit, že som prišla skoro o vsetkých priatelov. Som na vine ja, alebo mi prídu do života noví priatelia? Ďakujem za odpoveď

Zasvěcení do vesmírných pravd Když jsem před časem nahlédla v meditaci do své knihy osudu, stálo tam: Budeš mít mnoho přátel, ale my ti od nich pomůžeme. Musela jsem se smát. Vesmír nás učí a přitom má tolik humoru.

Ano, nejdříve jsem měla mnoho přátel a neměla čas na sebe. Pak jsem se učila mít čas na sebe a něco pro sebe dělat, začala jsem studovat duchovno. V té době jsem začala přátele ztrácet. Časem jsem se měnila a měnilo se mi mé okolí, dostávala jsem se ze starého světa do nového světa a někteří mí přátelé šli se mnou a někteří zůstali ve starém světě.

Čím více jsem kráčela vzhůru, tím více vše mizelo a zůstala jsem jen já. Až mi přišla slova: Zůstaly ti jen slzy a Bůh. Časem přišla slova: Jsem v Bohu a Bůh je ve mně. A tady teprve jsem pocítila lásku. Nejdříve jsem musela vše ztratit, abych mohla lásku získat. 

Dnes nejsem na nikom závislá a můžu žít lásku bez podmínek. Dokud jsme na někom závislí, nevědomky stále žijeme lásku s podmínkami. A věřte, že když vy jste láska, vše okolo vás je láska. Najednou máte chuť vše prožívat naplno. S každým člověkem nacházíte porozumění a souznění, protože láska už nesoudí ani neodsuzuje, ona jen je. Ráda se zastavím s každým a popovídám si. Ráda si na něho udělám čas a čas najednou i existuje. Dříve jsem měla pocit, že na to nemám čas.

Img_4729 Šla jsem na procházku a potkám paní, která se mě zeptala: „Neviděla jste černou rukavici? Ztratila jsem ji!". „Přiznám se, že jsem byla zamyšlená, a tak jsem ani nevnímala věci okolo sebe. Ale myslím, že jsem ji neviděla, protože bych si černé rukavice ve sněhu všimla. Ale šla jsem touto cestou, pokud jste šla tou cestou vedle, možná tam bude." Dříve bych jen pronesla: „Ne, neviděla jsem ji.” A nyní rozvíjím věty, které přichází ze srdce. Paní byla totiž zmatená, protože říkala: „Nevím, zda ji mám hledat, dcera na mě čeká.” Uvědomila jsem si, že i já jdu za dcerou a i ona na mě čeká. Ale rozdíl byl v tom, že jsem věděla, že se dočká a já k ní už nepospíchala tak, jako dříve, aby nečekala. Ale paní nechtěla dceru nechat čekat, protože na ní byla ještě závislá. A tak jsem tam jen stála a paní chvíli povídala, pak se zklidnila a nakonec šla rukavici hledat. Když jsem došla k dceři, přivítala mě slovy: „Kde jsi tak dlouho?” Dříve bych cítila provinění, pocit viny, že jdu dlouho, ale nyní nic, jen klid. A tak můžeme pomáhat časem jeden druhému bez podmínek a může nám všem být fajn. Můžeme jeden druhého nakazit klidem.

Když jsem byla u holiče, slyšela jsem kadeřnici, jak říká druhé: „Tak jsme ti to objednali.” „To jsi zlatíčko.” Byly tam celkem tři kadeřnice a tak se ta třetí ozvala: „A já nejsem zlatíčko?” „Taky jsi zlatíčko.” Tolik toužíme po ocenění, a když ho dostane jen ten druhý a my nic, strádáme v citech. Tak mě nikdo nemá rád! Když oceníme sebe, teprve pak můžeme dávat lásku druhým, ale pokud sami toužíme po ocenění, ve skutečnosti hledáme lásku, protože si nevěříme. Nejsme pro sebe dost dobří a hledáme někoho, pro koho budeme dobří.

Když jsem byla na úpravě obočí, slečna si postěžovala: „Mám blbou náladu, byla tady dnes paní, já jí udělala obočí, ona řekla, že je to dobrý a pak volá, že si bude stěžovat. Proč neřekla rovnou, že to není dobrý!” Povídám: „Protože to neuměla. Starší generace ještě neumí být upřímná. Teprve se to učí." 

Když jsem slečně sdělila, že se paní teprve učí být upřímná, zklidnila se a vrátila se jí dobrá nálada. A když jsem jí dala diško, měla radost a se slovy: „Vy jste tak hodná,” mi dala vzorky krému. Rozcházely jsme se obě obohacené jedna druhou s dobrou náladou.

Když jsme ještě byli naučeni od společnosti, musíš být hodná, aby tě měli rádi, nedokázali bychom se v takové situaci ozvat a emoce bychom si nosili v sobě. Ale pak nás hned vše naštvalo, protože když na nás někdo nebyl hodný a my se snažili být hodní, jak nás to naučili a byli plní emocí, nešlo být v klidu. Když jsme začali růst, učili jsme se ze sebe zlost vylít, ale většinou takto neohrabaně jako v této situaci zákaznice. Buď nám to došlo teprve časem a pak jsme to teprve ventilovali a ten druhý nemohl pochopit, proč to vytahuji napovrch teprve nyní, když už to dávno bylo, nebo to odnesl někdo jiný. Nyní se učíme být upřímní, abychom neodcházeli plní emocí a neměli v sobě neklid. A tak někdy už říkáme své pocity rovnou, ale necítíme se v tom dobře, protože se to učíme, a tak se stále ještě vkrádá pocit: Měla jsem to říci, mohla jsem si to dovolit, nebyla jsem příliš hrubá atd. Ale zůstaňte v tomto procesu učení mluvy, časem vám přinese vyčištění těchto kódů a vy se budete chovat přirozeně. Budete jak malé děti, které nepřemýšlí o tom, zda se to někoho dotkne, nebo zda o toho druhého nepřijdou, když to udělají. Prostě se nebudete bát dotýkat druhých a nebudete se bát, když se oni dotknou vás. Budete vše přijímat v lásce a časem bude jen láska.

Nebojte se vykročit do vzduchoprázdna, vždy tam najdete více, než jste měli dříve.

****************

předchozí poselství          zpět          následující poselství