Zamyšlení

Brána První vánoční svátek se vydám na hřbitov ke hrobu svého zemřelého tatínka. Je mi smutno, ale tento smutek nepřichází skrze někoho nebo skrze něco, je to úplně jiný smutek, který provází klid a zároveň díky němu cítím, že se ve mě rodí něco nového, což záhy poznám. Když na hřbitově procházím mezi hroby, narazím na kamarádku z dětství, která stojí u hrobky, kterou vyklízí její syn. Pozdravíme se a ona se rozpovídá o tom, jak její maminka umřela v nemocnici před svátky a jak za to vše můžou doktoři.

Jen naslouchám a vím, že mluví z bolesti. Nevyvracím jí její názor ani nepoučuji, jen v tichu sdílím její nářky. Najednou mi to nevadí a cítím, že to teď potřebuje. Její syn má vztek, a proto říká: „V nemocnici na ni klidně otvírali okno, a když tam umírala prababi, tak jí nedali napít a nechali ji tam žíznit.” Kamarádka mi pošeptá: „Hodně ho smrt mojí mami zasáhla, bydlel s ní, a tak se drží jen tak (ale mluví i o sobě). A představ si, že partner mé dcery sem přišel a nepomohl mu. Jen s ním odkryl náhrobní desky a pak řekl, že si takto nepředstavoval trávit vánoční svátky a odešel domů.”

Zdenka v srdci Chápala jsem jak moji kamarádku, která nechává u sebe bydlet svoji dceru s jejím přítelem zadarmo a teď očekává jejich pomoc, tak i toho druhého, který necítí povinnost se podílet na pomoci matce. Rodina jeho partnerky k němu nepatří, a tak si říká, proč bych to měl dělat? Mladí lidé, když jim něco dáte, budou to brát jako samozřejmost, ale nebudou už s vámi chtít žít výměnný obchod, že vám musí pomoci, když vy budete potřebovat. Byla jsem ráda za ten kus cesty, který jsem ušla, a díky němuž se dnes můžu dívat na vše očima obou stran a už nic nesoudit.

Kamarádka tam jen stála a dívala se na práci svého syna a soudila druhého, že nechce nic dělat, a přitom také nic nedělala. Nedokázala bych tam jen tak stát, ale určitě bych přiložila ruku k dílu. Stále si stěžovala, a když chtěla na někoho nasazovat, odvedla jsem nenápadně pozornost jiným směrem, a tím se zklidnila. Tak jsem tam s ní postála, nikam nespěchala a jen ji vyslechla. Dříve by mi bylo nepříjemné si kazit vánoční svátky pohřbem a nářkem druhých a snažila bych se rychle odejít. Nebo bych ji politovala a také se brzy vzdálila. Ale nyní to bylo jiné. Dívala jsem se, jak její syn z hrobu vyklízí kosti po svém dědovi a zamýšlela se nad životem.

Uvědomila jsem si, jak je důležité prožívat s každým přítomný okamžik bytí a neodbývat ho, ale prožít ho naplno do nitra. Stále více mi docházelo, jak povrchně jsem dříve s druhými sdílela a jak chci s nimi sdílet do hloubky. Při povídání jsem se dozvěděla, že syn mé kamarádky bydlel s její matkou a nepracoval, takže matka mé kamarádky ho živila. Nyní, když umřela, bude se muset starat sám. Moje kamarádka si vzala půjčku na pohřeb a teď ji bude muset splácet, takže bude mít co dělat sama se sebou a už nebude moci finančně podporovat dceru s jejím přítelem. Přítel mé kamarádky je také vážně nemocen a prý umírá, takže i ona se bude muset stát samostatnou a už nebude nikdo, o koho by se mohla opřít. Kamarádka říká: „Jsou to už čtyři osoby, které mi umřely během roku, teď už nemám nikoho.” I já jsem měla období, kdy mi během roku odešly ze života čtyři blízké osoby a tak vím, jak těžké období ji čeká. Stále více si uvědomuji, jak můj příběh je příběhem i druhých a jak si všichni v rámci cesty do srdce prožíváme stejná zranění, abychom se mohli uzdravit. Kamarádku jsem znala jako osobu, která se chce jen veselit a bavit. Nyní vidím, jak se v ní začíná rodit moudrost, když si začíná uvědomovat, že je na vše sama a bude muset přijmout odpovědnost za svůj život. Kamarádka najednou pronese: „Víš, myslím si, že ta moje máma tady už nechtěla být, že chtěla odejít, proto se jí najednou přitížilo.” Překvapilo mě, že jen mým tichým sdílením ona došla k tomu, co jsem věděla od začátku.

Strážkyně Každé Vánoce jsou pro mě jiné. O těchto Vánocích moje maminka prohlásila: „Tyto Vánoce byly takové klidné, moc se mi líbily.” Druhý nám svými slovy odkrývá naše nitro. A tak se ptám, jaké Vánoce jste měli vy? Co vám říkali druzí a co jste během nich zažili? Zkuste se v tichu zahloubat a najít v sobě pravý pocit z Vánoc. Pamatuji si, když jsem dříve měla radost ze sdílení druhých o vánoční mši, Vesmír mi poslal poselství: „Toto není ta pravá láska, ta pravá láska je ve vašem srdci.”

*** *** *** ***

předchozí poselství          zpět          následující poselství