Zamyšlení na 52. týden roku 2013

Na úvod odpovědi na pár otázek

Zamyšlení nad vašimi otázkami:

Zajímalo by mě, jestli je nějaká možnost, jak pozvednout člověka na „vaši vlnu lásky“, aniž bychom ho chtěli manipulovat či měnit. Předem děkuju za odpověď channelingem.

Ano

Tato žena hovoří o sobě nebo o druhých? Pokud hovoří o sobě, smýšlí správně a jde jí o blaho sebe i druhých, pokud smýšlí o druhých, je to její nezodpovědnost k sobě a její ješitnost. Je třeba brát každého v úvahu jako celek a nechtít ho měnit. Každý se dostává svým vývojem na vyšší úroveň poznání a není třeba o něm smýšlet tak, že je jiný, než jsem já. Je třeba mít respekt k sobě i druhým, v tom je ta láska, která neomezuje, ale chápe.

*****

Dobrý den paní Blechová,

chtěla jsem Vás poprosit, zda byste mi nemohla napsat, proč se mi zpomaluje srdíčko. Mám kolem 44 pulsů za minutu a přitom vysoký tlak. 

Znamená to něco vyššího? Co bych s tím měla dělat, abych byla v pořádku. (Když se mi srdíčko zpomalí, tak mám pocit, že mi usíná tělo a je mi na omdlení).

Ano

Její srdce je unavené a chce se posílit činností, není třeba se stále zaobírat druhými a být přitom na ně naštvaná, je třeba se zaobírat sebou a posílit srdce prací.

*****

předěl

Jak jsem si užila svátky já

Duše stromu V předvečer Štědrého dne k nám přišla sestra s dcerou. Dcera mé sestry již delší dobu marodí a moje sestra se tím trápí, protože se bojí, aby o ni nepřišla jako o svého syna, který jí umřel ve 22 letech na rakovinu. Dcera mé sestry se bojí střetů s lidmi, a proto se vyhýbá práci. Chtěla by mít jen láskyplný svět a jakmile vidí útoky a vřavu, začne chřadnout a utápí se v bezmoci, ze které vznikají její psychické problémy. Dokud má mámu, která ji může živit, je jednodušší se skrýt za nemoc, než se postavit čelem řešení. Dokud sestra měla mě, která nad ní držela ochrannou ruku, také byla slabá a utíkala do nemoci. Nyní se musí o sebe postarat sama, zesílila, už není nemocná, ale její štafetu převzala její dcera. Když jsem náhodou před dvěma měsíci vytočila svoji neteř telefonem, aby řeč nestála, zeptala jsem se jí, jak se má a proč se nepřijde podívat. Bylo mi řečeno, že nemá čas, protože chodí do práce. Tady jsem udělala chybu, protože jsem byla falešná, sice jsem řekla, že jsem jí omylem vytočila, ale dále se zbytečně zaplétala do hovoru. Měla jsem jen říci: „Nezlob se, omylem jsem tě vytočila.“ To mělo stačit a nebylo třeba hrát další hru, do které jsem se zamotala. Své maminky jsem se zeptala: „Ona už chodí do práce?“ „Já nevím, vždyť byla nemocná.“ A aby bylo jasno, mami se zeptala mé sestry. Ta se rozčílila a řekla nám, abychom se nestaraly. Tím to vše skončilo. Vidíte, jak faleš a následně to, když strkáte nos tam, kam nemáte, může způsobit další a další nepříjemné situace? Časem jsem se dozvěděla, že stále marodí a mně vadilo, že mi neřekla pravdu. Ale chápu, že se za ni styděla.

Děvčata se dostavila v předvečer Štědrého dne, abychom si rozdaly dárky. Moje sestra říká: „Říkáš, že máme říkat, co cítíme a já bych nemohla s falší pod stromeček. A aby bylo jasno, moji dceru trápí, že si o ní myslíš, že je lhářka. Říkala, ‚víš teta už špatně slyší, já jí řekla, že buď chodím do práce nebo marodím.‘“ Měla jsem možnost, buď to vše zahladit, když jsou Vánoce, anebo si chránit své srdce. Protože kdybych vše zahladila, mé srdce by bylo zraněné a všichni by sice byli spokojeni, že dosáhli svého (moje maminka klidu, který vždy preferuje o svátcích, sestra toho, že dokázala obhájit svoji dceru), ale já bych se necítila dobře. Komu dát přednost jim, aby se cítily dobře, nebo sobě, abych se cítila dobře já? A proto jsem se ozvala: „Proč řešíš za dceru její věci, je dospělá a pokud ke mně něco má, měla by mi to říci sama. A já vím, co jsem slyšela a za tím si stojím. A jak můžeš vědět, která z nás má pravdu? Komu víc věříš?“ Moje sestra se dostala do úzkých, protože si musela uvědomit, že i v životě není třeba řešit věci za druhé, protože nemusí vše být takové, jak jí to říkají. Náš hovor pokračoval ještě druhý den, kdy jsme si se sestrou vyříkaly své dětství. Sestra měla pocit, že tatí měl raději mě než ji a já zase pocit, že mami měla raději ji než mě. Vyříkaly jsme si i to, proč jsem jí ubližovala, když jsme byly malé. Vadilo mi, že mi bere mé věci, ničí je a dělá mi nepořádek ve věcech. Nakonec sestra řekla: „Ano, máš pravdu.“ Toto mě ohromilo, čekala bych, že se bude bránit, hádat a ona mně dala za pravdu. Tím chci říci, že pokud se budete s druhými stýkat v pravdě, budete si blíž srdcem. Vždy jsou to jen naše strachy, které způsobují faleš ve vztazích a my si pak nemůžeme být skutečně tak blízko, jak bychom chtěli být s druhými. Moje maminka prohlásila: „A já jsem chtěla mít Vánoce.“ (Myslela tím v klidu a já dříve ze strachu, aby se jí nic nestalo, bych se snažila hrát falešné Vánoce plné klidu a míru na duši, který bychom stejně všichni neměli a jen to hráli). Povídám: „Ale vždyť je máš.“ Všichni jsme propukli ve smích a vzájemně se objali. Byly to první hezké Vánoce, které jsem cítila v srdci, kdy jsme si byly blíž. Není třeba hrát falešné iluze, ale je třeba v lásce být takoví, jací jsme a jak se cítíme neustále, to je ta pravá láska a úcta k druhým.

****

injekce O svátcích za mnou přišla i kamarádka, která potřebovala řešit vztah s dcerou, která bere drogy. Už to, že si vzala s sebou dceru, svědčilo o tom, že si myslela, že dcera něco pochopí a změní se. Ale dcera celou dobu komunikovala se svým mobilem a nás vnímala jedním uchem. Moje kamarádka mi říká: „Potřebuju poznat jejího kamaráda.“ „Proč ho potřebuješ poznat?“ „Protože se mi nelíbí, že k nám chodí oknem.“ „A ty chceš, aby k vám chodil?“ „Nechci.“ Moje kamarádka je slabá a neumí dávat druhým hranice a dodržovat pravidla, a proto ani její dcera nedodržuje pravidla. Až moje kamarádka pochopí, že musí dceru pustit jejímu osudu, její dcera si oddychne, protože už nebude muset mamince hrát její závislost na ní a bude si moci sama zvolit svůj další život. Ve skutečnosti je matka závislá na dceři, a protože se o ni bojí, musí dcera zůstat v této roli tak dlouho, dokud se její matka nezbaví strachu o ni. Aby k tomu došlo, musí si moje kamarádka začít věřit, aby mohla začít věřit i své dceři, že zvládne svůj život. Dokud nevěří sobě, že zvládne svůj život, nemůže věřit ani dceři, že zvládne svůj.

Kamarádka sice komunikuje se svým andělíčkem, ale stále se chce spoléhat, že se věci budou vyvíjet bez jejího zásahu. Říkám jí: „Víš, i v minulosti, když vyvolení dostali Boží požehnání, dostali zároveň vnuknutí, co je třeba udělat, ale nikdo to za ně neudělal. Dostali třeba zprávu: „Vyhraješ tu bitvu nebo postavíš chrám,“ ale oni to museli ve své víře zhmotnit v realitě. Všichni dostáváme neustále vnuknutí a záleží jen na nás, co dáme do chodu, ale nečekejte na zázrak, ten musíte vykonat vy. A aby se mohl stát zázrak, musíte mít víru v to, že to dokážu a zvládnu. Sestra mi říká: „Ty pořád něco děláš.“ Jako by mi to záviděla. Ale vždyť všichni máme stejné možnosti a je jedno, zda se rozhodnu pěstovat kytičky, nebo chodit denně běhat, nebo se naučit dobře vařit. Ve všech činnostech můžete být dokonalí a jedineční, ale záleží na vás, co si z nepřeberných možností života vyberete za svůj cíl. Tam může růst vaše radost, která přeroste v zázrak: „Tohle všechno jsem se naučila, tohle vše jsem dokázala, v tomto všem jsem dobrá!“ Vlastní ocenění sebe, ale nechtějte být někým jiným, buďte tím, čím si vyberete, že chcete být.

******

K výše uvedeným otázkám vám zasílám záznam z mé přednášky „Odpuštění.“ Myslím si, že je to dobrý námět k zamyšlení o těchto svátcích. Přednášku naleznete ZDE.

** ** ***** ** ** 

K zamyšlení:

Vážím si přání, která jsou určena jen jednomu člověku, ta jsou od srdce.

Každý člověk má nějaké touhy, které by si měl naplnit, aby zjistil, že byly zbytečné.

předcházející poselství          zpět          následující poselství