52. týden 2009

Tak jsem se dnes ráno probudila a zamyslela se nad vánočními svátky. Když jsem byla malá, těšila jsem se na Ježíška. Dokonce tak, že jsme se sestrou už měsíc před, hledaly doma dárky. Pamatuji si, jak jsem našla svoji první chodící pannu měsíc před vánocemi. Každý den, než přišli rodiče z práce od 14 - 15 hod., jsme měly čas si se sestrou hrát s těmito panenkami. Pod stromečkem jsme pak neprojevily patřičnou radost z dárku, což bylo rodičům divné. Až časem jsme jim to pověděly. Když jsem dospěla, těšila jsem se na vánoce, abych já udělala ostatním radost. Nakoupit co nejvíce dárečků a zabalit je do co nejvíce papírů, ať je rozbalování pomalé a radost co nejdelší. V této době jsem se i já ještě těšila na dárky od ostatních a byla zvědavá. Nejvíc mě rozmrzelo, když jsem u rodičů pod stromečkem vybalovala výbavu - prostěradla, povlečení, ručníky, hrnky. Nestála jsem o tyto dárky, větší radost v té době bych měla z věcí na sebe - abych se mohla líbit. Když jsem si však zařizovala svůj první byteček, tyto dárky mě udělaly teprve nyní radost. Měla jsem radost, že už mám hrníčky, nemusím kupovat povlečení a tím ušetřím. Přišla na svět moje dcera a já veškerou pozornost o vánocích věnovala jí a rodičům. Přála jsem si radost ostatních a dělala pro ni co nejvíce. Napekla jsem 16 druhů cukroví, podělila své bližní. Nakoupila dárky pro všechny své známé s stále přemýšlela, abych na někoho nezapomněla. Dokonce jsem nakupovala dárky, které měla dát sestra a rodiče ostatním, abych ji ulehčila. Pod stromečkem jsem si vychutnávala radost druhých a své dárky vybalovala naposled. Mé dárky mě již tolik nezajímaly jako to, jak jsou spokojeni ostatní mými dárky.

* * * *

Při nástupu na moji duchovní cestu jsem zažila nemilé překvapení. Nakoupila jsem dárky s předstihem a zabalené ve vánočním papíru je schovala do sklepa. Když jsem do sklepa přišla týden před vánocemi, chtělo se mi brečet. Všechny dárky byly pryč. Byla jsem z toho smutná, jak tohle může někdo udělat - vzít vánoční dárky? Rychle jsem se sbalila a vydala se s dcerou nakupovat nové. Z domu právě vycházel náš blízký přítel. Nabídl mě, že mě do města sveze. Vyprávním mu cestou, co se stalo a říkám mu: "Ten zloděj neví, že se mu vše vrátí!" Už jsem znala zákon příčiny a následku. Nevěděla jsem, že v té době to říkám na správnou adresu. Byla jsem naštvaná na Vesmír: Jak mě to chrání, když tohle dopustí! Z Vesmíru přišla pohotová odpověď: "My tu nejsme od toho, abych hlídali tvé věci, ty se musíš naučit hlídat si své věci sama. Měla ses lépe dívat, když jsi nesla dárky do sklepa. Je to tvoje nezodpovědnost k sobě. Tehdy jsem posuzovala všechny lidi stejně a když já bych něco takového neudělala, tak druhý přece taky ne. Měla jsem se naučit rozlišovat, že každý jsme ve svém vývoji jinde a každý se učíme něco jiného. Došlo mi, že jediného člověka, kterého jsem potkala, byl právě náš známý, který mě vezl do města.Nechtěla jsem věřit tomu, že by něco takového udělal. Čas šel dál a když jsem měla své první vystoupení v televizi, jediný z našeho domu, který se zajímal o mé schopnosti byl právě tento náš přítel. Začal si uvědomovat, že mohu vědět, ale nic neříkám. Provozuji hospodu a tento náš rodinný přítel začal chodit do mé hospody hrát automaty. Zahučel do dluhů tak, že mu to zničilo rodinu, zaměstnání atd. Dnes si uvědomuji, že mi vrátil desetinásobek možná více toho, co mi vzal. A tak nemusíme nikoho soudit, vše má svůj čas a ukáže se samo. Ani se nemusíme zlobit na Vesmír. Vesmír ví, co činí a vede nás vždy tou správnou cestou. Jak bych jinak pochopila, že si mám dávat na věci pozor než tím, že přijdu o vánoční dárky, na kterých jsem tolik lpěla. Chtěla jsem dělat radost druhým. Ve všem, na čem lpíme, musíme procházet bolestí, abychom přestali lpět. Zde ještě byla moje závislost na druhých a jejich radosti.Na své cestě poznání jsem chodila ráda na vánoční mše. Všude jsem si psala channelingem poselství. Měla jsem radost, že jsme všichni v kostele, naladěni na stejnou notu a proto jsem se divila, když mi přišlo poselství: Až všichni budete cítít srdcem, teprve pak to bude o vzájemné lásce, nyní ještě každý směřujete jinam a je to jen klam. Jak to, kdybychom každý směřovali jinam, tak bychom se tu všichni takto nesešli! Teprve časem jsem si na mších začala všímat, že tam někdo spí, někdo se dívá na hodinky, kdy už bude konec, někdo je myšlenkami jinde atd. Ještě neumíme vnímat přítomnost a dělat jen to, co cítím. Kdybychom dělali jen to, co cítíme, určitě bychom do kostela nešli kvůli druhému, abychom mu udělali radost. Sešlo by se nás méně, ale byli bychom všichni napojeni na mši a všichni bychom to cítili daleko hlouběji ve svých srdcích. V této době jsem ještě stále na své cestě kráčela k druhým.

* * * *

Přišlo období, kdy jsem měla radost, že můžu někomu poslat vtipné nebo srdceryvné přáníčko a měla jsem radost z každého přáníčka. V této době jsem již nelpěla na dárcích pro druhé a ani na dárcích od nich. Začala jsem mít radost z koled, která dříve byla jen povrchní. Dělalo mi radost odepisovat na každé přáníčko jinak. Přestala jsem se honit, protože jsou svátky a já musím mít vše uklizené. Začala jsem si uvědomovat jiné hodnoty. V této době jsem již začala směřovat k sobě. Ale těšila jsem se ještě na návštěvy druhých. Přestala jsem lpět na tom, co bude k večeři, i kdyby to měl být jen chleba s máslem a začala se těšit na klid při televizi. * * * *Dnes beru vánoce jako každý jiný den v roce. Když píši přáníčko, je krátké, ale napojené na duši toho, komu píši a proto někomu přeji hojnost, někomu užívej si života, někomu zdraví, někomu klid a mír atd. Záleží, kde se která duše nachází a co nejvíce potřebuje ke spokojenosti. Pokud jste si přečetli mé zamyšlení až sem, možná jste se někde našli a tam se právě nacházíte a to co následuje budete ještě prožívat. Aby se člověk stal vším, musí projít vším - tohle poselství mi přišlo před 14 dny. Všichni jdeme stejnou cestou a ke stejnému cíli. Nebojte se, není to špatné, je to dobré. Když člověk umře ve všech svých pocitech, není co by ho zraňovalo a člověk ví, že tu spokojenost má v sobě a proto je tam větší klid a mír. I radost se najde, ale už jiná než dříve. Je to radost jeho vlastní vnitřní a člověk nemusí čekat na radost od druhých. Vše přijimá s povděkem. Teprve nyní se zamýšlím nad tím, jak je to pěkný, že všichni na celém světě se sjednotíme právě při štědrovečerní večeři. Tohle mě dojímá, protože člověk je již napojen neviditelným vláknem na ty druhé a cítí tu symboliku vánoc jinak - v srdci. Cítí radost i bolest každé duše, ale již ji neprožívá. Je oproštěn od emocí a proto může stále ve všem vládnout stálý klid a pohoda. Někdo prožívá vánoce i takto:Vsak prvne v zivote,budu mit na stedro vecerni veceri.Placky z hladke mouky a vody na sucho peceny.Vsak ani to by mne nejak nevadilo.Co mne vadi nejvic,je to,ze nemam nic co komu dat.Vzdyt mam i rostrhane trenky,a na jine nemam.Tento člověk, protože upírá stále pozornost k druhým a nekouká na sebe, musí takto dopadnout. Stále míří k druhým a to je slepá cesta. Než by si koupil trenýrky, raději by peníze rozdal. A jestlipak víte, proč všichni jíme na vánoce rybu? Ryba je znakem křesťanství, víry.A tak si važte vánoční pohody. Přeji vám všem hezké svátky

Zdenka Blechová

zpět