Postřehy ze zájezdu III. díl

Navštívili jsme vesničku v horách, kde stále žijí Mayové svým původním životem. Bylo zajímavé pozorovat jejich chování a rituály. Nesmí se tam fotit, protože Mayové věří, že fotoaparát jim bere duši. Ano fotka se sdílí s ostatními a člověk se nevědomky napojuje na ostatní. Proto Mayové vám budou připadat odměření a moc se usmívat nebudou. Čím více se budou dostávat blíže k civilizaci, tím více se budou usmívat. Původní Mayové jsou v sobě, stále vám připadá jako by byli v meditaci, a ti co žijí ještě v přírodě bez rádia, teplé vody a mají pouze oheň na přípravu placek a sítě na spaní, ti jsou opravdu neustále v meditaci. Nic je neruší a oni jsou v kontaktu s přírodou a jejím tichem. Čím více se dostáváme k civilizaci, tím více ztrácíme kontakt s přírodou, a tím více se snažíme o kontakt s ostatními. A aby nás přijali máme potřebu se usmívat. Příroda nás bere takové, jací jsme a tam se nesnažíme o masku a přijetí, tam si dovolíme být takoví, jací jsme se svými radostmi i smutky. A proto se s Máy cítím dobře, cítím jejich srdce, které je napojeno na přírodu a její zákony. Nemají potřebu se přetvařovat a dávat falše do svého chování, jak jsme zvyklí my. Když se ovšem budete chtít Mayů na něco zeptat, dají vám jasnou odpověď a nebudou se snažit vám vetřít do přízně. Kdo už cítí srdce, bude se cítit s těmito obyvateli lépe než ten, který srdce ještě necítí. Proto v Řecku jsem cítila povrchnost Řeků vůči turistům, snažili se jim zalíbit, ale nebyla v tom upřímnost. Člověk, který už bude sám sebou, vám může připadat odměřený, ale on je jen svůj. Člověk, který se na vás bude usmívat, vám může připadat mírumilovný, ale jen do té doby, než dojde k nějaké situaci, která bude mířit na jeho srdce. Tam se objeví jeho potlačená zloba, nenávist a další vlastnosti, které pečlivě skrývá pod svým úsměvem. A tak je lepší být jen takový, jaký jsem a nesnažit se zalíbit, abych časem nemusel ven se svými přetvářkami. Vždy vše skryté se časem musí odkrýt. A tak odkrývejte svoji pravou tvář, ať můžete s ostatními sdílet skutečné dary Vesmíru a přírody.

Zašli jsme do kostela v mayské vesničce v horách a přihlížela jsem rituálu, při kterém rodina prosila o zdraví své staré matky. Celá rodina seděla před jedním z oltářů a obětovávala slepici. Nejdříve se slepicí dotýkali matky, aby z ní dostali do slepice nečistoty a pak slepici zakroutili krkem. Obětované zvíře se potom spálí. Věří, že takto se matka uzdraví. Jsou to prastaré rituály, které se zde praktikují dodnes.

Stále si sebou neseme z různých předchozích období různé zvyky, které jsme dříve dělali. Když jsem se narodila, babička mě omývala menstruační krví a plivali na mě, aby mě někdo neuřknul. Věřila, že do tří měsíců může dítě někdo ukřnout, a proto se dítě do tří měsíců neukazovalo. Maminka pocházela z Galanty, je to u Bratislavy v blízkosti maďarských hranic. Od maminky jsem se také dozvěděla, že babička neuměla ani psát a počítat a přesto věděla, kdo má kdy svátek a i ve vesnici pomáhala ostatním různými rituály.

Moje maminka, když se narodila moje dcera, často jí masírovala žebra, říkala, aby nebyla namožená a maminka často chtěla, abychom jí šlapali po zádech, že je namožená. Když jsem začala chodit na thajské masáže, také mi šlapou po zádech, a když jsem v Mexiku absolvovala emoční masáž, také mi paní masírovala žebra stejným způsobem jako moje maminka mé dceři s tím, že jsou tam uložené staré emoce a takto můžou jít ven. Stále si v sobě nosíme staré rituály, které nám dříve pomáhaly a můžou nám pomoci i dnes, stačí si na ně vzpomenout a znovu je oživit. To se dá pomocí intuice, ta vám vždy dá tu nejlepší zprávu.

V kostele se k nám přidal šaman a ptal se, zda nechceme očistit energetická centra. Když jsem mu podala ruku, dostavily se slzy. Každý, kdo se dotkne vašeho srdce, spouští vaše slzy. Věděla jsem, že ten rituál bude v pořádku. Srdce cítí a ví, kde dobře a kde ne. Například u autobusu nám mladé ženy prodávali levné magnetky různých postaviček. Už jsem chtěla nějaké koupit a najednou jsem cítila, že by mi nedělaly dobře. Že bych je na lednici, kam jsem zamýšlela je dát, nemohla mít, a tak jsem odmítla. Už nemůžu koupit něco jen proto, že je mi někoho líto. Už myslím na sebe a ne na druhé. Může to připadat sobecké, ale jen tomu, kdo ještě necítí srdce a jedná rozumem. Kdo jedná rozumem se ještě bojí zranění, a proto nebude zraňovat ani druhé.

Mayové věří, že přes pupík jsme spojeni s Vesmírem, věří i v posmrtný život, a proto na hřbitovech jsou krásné veselé malované domečky pro uchování urny. Často říkám, že tam kde člověk žije jen prostřednictvím prvních tří čaker, které se nacházejí od rozkroku k pupíku, tam je stále unavený a vzniká syndrom únavy. Proto na nás Vesmír tlačí prostřednictvím životních situací, abychom se dostali k dalším čakrám, které se nachází od pupíku výš. Jakmile žijete srdcem, už necítíte vyčerpání a únavy, nic vás nezatěžuje a neobtěžuje, už jen jste, protože jste spojeni s Vesmírem a se vším okolo sebe.

Brána v Tulum Když jsme v Tulum procházeli branou a měli si položit otázku, na kterou chceme dostat odpověď, zeptala jsem se, kdy se vrátím domů. Přišla odpověď za pár dní. Když jsem upřesnila, domů do Vesmíru, přišla zprávu, už tam jsi. Jakmile žijete srdcem, vaše srdce žije všude, v celém Vesmíru, a proto je vždy tam, kde má být a pomáhá tam, kde to tak má být. Už to není přízemní myšlení, teď bych to měla udělat, to se ode mne očekává, ale už je to cítění skrze Vesmír, na který jsem napojena neviditelnou nitkou a on mě vede tou správnou cestou. Už nepochybuji o ničem, o nikom, o svém chování, o chování druhých. Už se nechávám vést a jsem vděčná za vedení. Když není kontakt s Vesmírem, jdu si kam chci, ale vždy se setkám sama se sebou prostřednictvím různých lekcí, které mě povedou k srdci.

Toto pojednání když jsem dopsala na hodinách bylo 08.08.

Příště poselství na rok 2019

***************   

předchozí poselství          zpět          následující poselství