O DUŠIČKÁCH - II. část

Poselství I. část najdete ZDE

Anděl a Země Přišli jsme z hvězd, všichni jsme stvořeni z vesmírného prachu, který se nachází ve všem okolo nás, proto jsme všichni součástí všeho. Když člověk umře, říká se „prach jsi a v prach se obrátíš.” Na hřbitově U všech svatých v Plzni mě zaujal před časem nápis „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.” Často si uvědomuji na lidech, které potkávám, že to, co jsou oni, jsem byla dříve i já a vím, že jdou tam, kde jsem dnes já.


V Ománu, když nám průvodce říkal: „A zde spadla hvězda z nebe,” musela jsem si o této informaci přemýšlet. Co to znamená, že spadla hvězda z nebe? Ložnici mám vymalovanou na modro a na stropě mám hvězdy. Často se na ně dívám a prohlížím si je. Když jsem začala na sobě pracovat, dívala jsem se na nebe a říkala si, tam je můj domov a měla jsem často pocit, že se z nebe na mě někdo dívá, kdo mě pozoruje. Ano, všichni jsme přišli z nebe a jen někteří opět na nebi budou zářit jako hvězdy. Budou moci spočinout v klidu ve vesmírném koloběhu, který nás nutí neustále k zániku a znovuzrození. Tyto hvězdy už nebudou muset následovat koloběh života a smrti, budou jen svítit na cestu dalším poutníkům, kteří se budou zdokonalovat ve svém učení, aby následně mohli svítit jako hvězdy.

Růže Koupila jsem tři kytičky růží. Jednu kytici jsem věnovala mamince a sestře do obýváku, druhou jsem si dala do pracovny a třetí kytici jsem uložila do kapličky, kterou jsem postavila na počest P. Marie jako součást našich lázní. Řekla jsem partnerovi: „Vezmeme si s sebou sklenku bílého vína a pobudeme v kapličce.” Partner se mě zeptal: „A nebude nám tam zima?” Zima nám tam nebyla, byla jsem překvapena, jaké nám bylo teplo, i když dveře kapličky byly otevřené. Láska vždy hřeje různých podobách a nemusí to být jen v podobě partnera. Pustili jsme si písničku Marie z mého CD "Písně  a hudba, které uzdravují srdce" a jen se na sebe dívali. Mohli bychom v tom pohledu do očí jeden druhému setrvat věčnost, samotný okamžik byl moc milý. Pak jsme poklekli a poděkovali za vedení a službu, kterou zde na Zemi můžeme vykonávat.

Každý zde vykonává službu Vesmíru a jen ti, kteří to pochopili, můžou být vděční a žít spokojený život. Ti, kteří ještě nepochopili, nechápou co mají, protože to nevidí a hledají něco, co nemají, aniž by si vážili toho, co mají.

Druhý den jsem měla pochůzky ve městě. Protože bylo hezké počasí, rozhodla jsem se jet do města tramvají s tím, že zpátky půjdu pěšky. Moc často tramvají nejezdím, a tak je to pro mě vždycky zážitek. Soustředím se na to, abych včas zmáčkla tlačítko pro otevření dveří a nastoupila. Jsem tak zaujata svým počínáním, že ani nevnímám, že někdo vystupuje. Vystupuje mladá maminka s miminkem v náručí a křičí na mě: „Snad počkáte, až vystoupím, ne?” Ještě nejsem schopna zareagovat a tak maminka na mě ječí: „Měla byste vidět, kdo vystupuje.” Jen si uvědomuji, že jsem ji opravdu přehlédla, a tak se na ni nezlobím. Vždyť má pravdu. Chci si koupit lístek na kartu a stále mi automat hlásí chybu, protože jsem na něj moc rychlá. Mladý chlapec se usměje a poradí mi. Poděkuji mu. A takto jedná Vesmír, kde uděláte chybu, tam dostanete, co si zasloužíte (viz můj nástup do tramvaje, abych si příště lépe pamatovala, že musím sledovat, kdo vystupuje) a kde se snažíte o dobrý skutek (zakoupení jízdenky), tam vám laskavě pomůže. Vesmír nás učí na každém kroku a mnohdy se zlobíme tam, kde se zlobit nemáme, protože si nechceme přiznat svoji chybu. Každý jsme dobrý v něčem jiném, a tak se nemůžeme na nikoho zlobit. Každý v tom, co dělá denně je nejlepší. Kdo jezdí do práce tramvají každý den, bude umět lépe jezdit tramvají než já, která s ní jedu jen občas. Nemůžeme se ani zlobit, či odsuzovat za naše počínání, jen ho přijmout a učit se v něm být lepší.

Z města se rozhoduji, kterou cestou se vydám domů. Uvědomuji si, kolik mám možností a každá cesta vede krásnou krajinou. Jako v životě máme mnoho možností, jak se dostat domů, do svého srdce a každá cesta je krásná. Mám ráda nové cesty, hodně mě obohacují novými prožitky, a tak si vyberu cestu, kterou jsem dosud ještě nešla.

U-vsech-svatych Cesta mě dovede ke kostelu U všech svatých v Plzni, okolo kterého se nachází prastarý hřbitov, jeho počátky sahají až do doby románské. Naposledy jsem na tomto hřbitově byla před 20 lety s přítelem Vladimírem. Tehdy jsme chodili po hřbitově a já zvedla jeden kamínek se slovy: „Ten si vezmu.” Přítel se mě ptá: „A myslíš, že můžeš?” „Ano, cítím, že si ho můžu vzít.” Večer zajdeme do čajovny, položím na stůl kamínek a slyším hlas, který mi říká: „Vrať mi rameno, chybí mi kus ramene.” Dostala jsem strach, kámen jsem nechala přes noc na balkóně a druhý den jsem se vydala na hřbitov s jiným známým. Vložím mu kámen do dlaně se slovy: „Ten kámen jsem si zde včera vzala, jdi a zkus se zastavit u místa, kde jsem ten kámen vzala.” Byla jsem překvapena, když se zastavil přesně na daném místě, kde jsem kámen sebrala. Předal mi kámen a já ho položila na místo, kam patřil. Najednou jsem pocítila jako by do mě někdo strčil a já popoběhla dopředu. Bylo to zvláštní, jasně jsem cítila něčí dotek, ale nikdo se okolo mě nenacházel. Už tehdy jsem začínala přijímat channelingová sdělení, a proto jsem se zeptala, co to znamenalo. Přišla odpověď, že kámen patřil hrobu jeptišek z Francie a ony mi chtěly tímto způsobem poděkovat za vrácení kamene. Byl to pro mě tehdy dosti mystický zážitek. Od té doby jsem se na tento hřbitov nedostala. Ani jsem po tom netoužila.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ............. najdete ZDE

**************** 

předchozí poselství          zpět          následující poselství