O nohách

Zdenka zámek Jemniště Když jsme se narodili, naše nohy byly slabé a nemohoucí. Byly jsme odkázáni na druhé, aby nás přenášeli z místa na místo a nošení na rukách nám bylo příjemné. Cítili jsme se v bezpečí. Cítili jsme, že tu nejsme sami, že je tu někdo s námi, kdo nás dokáže pevně stisknout a držet, abychom nespadli. Když jsme začali dělat první krůčky, báli jsme se, ale měli jsme chuť se rozběhnout. A tak zpočátku nám nápomocná ruka druhého byla příjemná, ale pak jsme chtěli být stále více samostatní a jít si kam chceme.

Čím více jsme dospívali, tím větší byla touha po tom, jít si kam chceme a dělat si co chceme. A k tomu nám sloužily naše nohy. Pak přišel do našeho života někdo, koho jsme se chytili a chtěli se s ním stále držet za ruku a začali jsme opět být nesamostatní. Najednou už jsme nechtěli jít sami někam, ale potřebovali jsme tam jít s někým, kdo nás bude držet, abychom neupadli. A tak nám nohy začali slábnout a byly odkázány na to, až si ten druhý vzpomene, že chce s námi někam jít. Bylo jim to líto a trápily se stále více tím, že už se nemůžou svobodně rozběhnout kam chtějí, ale jsou nuceny čekat na ostatní. Čím více se nohy začaly trápit naším chováním, tím více je bolelo naše jednání a začaly nám to dávat najevo tím, že nás začaly zlobit.

Nohy si řekly:
podpis Třeba takový úraz, snad jí dojde, jak jsme pro ni důležité, když teď nemůže jít kam potřebuje. Nebo nemohoucnost na vozíku jí ukáže, že ty které upřednostňovala vůči nám, jí najednou nechtějí sloužit a dojde jí, že my jsme jí vždy věrně sloužily. Anebo když jen obyčejně budeme bolet, třeba nás zase rozchodí.

A tak prožitými zkušenostmi docházíme k moudrosti, že naše nohy si zaslouží pozornost, protože ony jsou ty věrné z věrných v každém čase.

**************** 

předchozí poselství          zpět          následující poselství