Jak jsem se učila upřímnosti

Když jsem byla na mateřské dovolené a partner přišel mnohdy z hospody v povznesené náladě, která ho nutila do mě rýpat, rozčilovalo mě to. Tehdy jsem si říkala: „To nemám zapotřebí se s ním hádat. Nenechám se vyvést z míry.” Vše, co nemáte zapotřebí, máte nejvíce zapotřebí. Snažila jsem se být v klidu, nad věcí, ale uvnitř sebe jsem nad věcí nebyla, a stále více to ve mě vřelo, až jsem se rozčílila. Partner se odebral ke spánku a já zůstala plná vzteku sedět v obýváku a říkala si: „Jak je to možné. Proč si nemůže jít lehnout hned, proč mě musí nejdříve rozčílit a pak si teprve jít lehnout.” Trvalo mě tři dny než jsem se zklidnila a stále si dávala nové závazky, že se už nenechám  vykolejit. Ale znovu přicházely další lekce, které mě vytáčely. Bránila jsem se střetům, protože mě doma naučili, že se mám chovat hezky, mile, aby mě ostatní měli rádi. 

Když mi přišel do života osudový partner, připadal mi agresivní, protože vůbec neříkal věci hezky, ale rovnou mi to vpálil a nebral ohled na to, zda se mi to líbí nebo nelíbí. Čím více byl svůj, tím více já z toho byla nesvá, začala se bát s ním komunikovat a raději uhýbala. Opět jsem si říkala o lekce. Když jsem se bála střetu, musely se situace zveličovat, aby mě naučily jít do střetu. Dokázal mě tak rozčílit, že jsem najednou ztratila zábrany a klidně na něj řvala na veřejnosti, což bych si dříve nedovolila. Všechna omezení ve vás musí padnout, musíte si zkusit dovolit, abyste se opět stali přirozenými.

Po čase mi přišel do života muž, jakého jsem si v duchu vždy přála. Pohodový, usměvavý, vyhýbal se konfliktům a já najednou cítila, že mi s ním není dobře. Proč? Ptala jsem se sama sebe, protože je tak nad věcí. Lezl mi tím na nervy. A tak jsem začala do něj rýpat, abych z něho sundala masku a viděla jeho skutečnou tvář. Teprve když se mi podařilo ho rozčílit, byla jsem spokojená.

Proč vám to píši? Proto, abyste se naučili komunikovat s druhými jasně a čistě, tím se vyhnete zbytečným komplikacím ve vztahu. Když mi před léty moje vlastní dcera řekla: „Mami, ty jsi ale falešná!” Nelíbilo se mi to a říkala jsem si, vždyť to není pravda. Ale dnes s odstupem doby vím, že měla pravdu. Tehdy jsem se snažila na všechny usmívat a nebyla jsem k nim upřímná, abych si je nerozházela a nepřišla o ně.

Dnes, když jsem se naučila být ve svém středu, nebojím se, že si někoho rozházím. A abych se dostala do svého středu, musela jsem projít výše uvedeným učením. Nejdříve jsem se nechtěla dohadovat, pak přišel někdo kdo mě tak rozčilil, až ve mně vzbudil sílu jít do konfliktu a pak jsem učila dalšího být upřímný. A takto se neustále mezi sebou všichni učíme. Takže není na co nadávat, ale je třeba se chtít učit, tím je život jednodušší.

Dnes jsem se dala do řeči s jedním známým a on se mě ptá: „Co si myslíte o dnešní době? Jak to bude dál? Musí něco přijít, něco se musí stát.” Nic jsem na to neříkala a pán se rozpovídal o tom, jak je nespokojený, jak je toho na něho moc ….Říkám: „Budete muset najít vlastní spokojenost, aby se mohlo něco změnit.” Pamatujte si, že není vnějšího nepřítele, ale ten skutečný nepřítel je uvnitř vás. Vždy bojujete sami se sebou.

**************** 

předchozí poselství          zpět          následující poselství