Zamyšlení ve 34. týdnu roku 2014

Zdenka Moje postřehy v tomto týdnu

Přišla za mnou do poradny paní s naléhavou prosbou o pomoc. Po 11 letech manželství jí najednou její manžel dal sbohem a odstěhoval se k jiné přítelkyni. Paní to těžce nesla a stále se ptala: „A vrátí se ke mně? A myslí na mě? A pochopí to, že mi ublížil? Vykašle se na něho? Bude s ní šťastný? Vydrží jim to?“ Byly to pro mě zbytečné otázky, ale chápala jsem paní, protože jsem před léty prožívala stejné příběhy a chtěla slyšet stejné odpovědi jako ona: „Bude litovat, nebude s ní šťastný, časem pochopí svůj omyl a s pokorou se vrátí.“ Dnes už vím, že je to zbytečná ztráta času se zaobírat těmito otázkami a chtít slyšet tyto odpovědi. Je daleko důležitější pochopit, čím si sama ubližuji, co mám pochopit, jak se mám vrátit ke své duši, abych se cítila dobře, kde dělám chybu, kterou stále opakuji. Snažila jsem se paní celou hodinu navést na tuto cestu, ale ona se nechtěla zaobírat sebou, ale svým manželem. Stále se točila v kruhu a vůbec mi nerozuměla. Byla s ní kamarádka, která říká: „Dříve jsem také paní Blechové nerozuměla a dnes už jsem pochopila, vidím na tobě sebe dříve.“ Po hodině mi paní povídá: „Vůbec nic jsem se nedozvěděla, všechno to bylo o mně a ne o něm.“ Tato věta říkala vše. Paní ještě nechápe, že její život je o ní a co s ním udělá, to bude mít, stále ještě chce být loutkou v rukou druhého. Chce ovládat a být ovládána. Ale chápu jí, i já jsem byla tam, kde ona, i její kamarádka. Všichni jdeme stejnou cestou k pochopení svého života, jen někdo teprve začíná, někdo už jde a někdo už pochopil. Ale jakmile jste na cestě, už se nejde vrátit zpět, už musíte jít dál. A čím více kráčíte k sobě, tím více poznáváte život jinak, než jste ho dosud znali. To vás činí silnějšími a odolnějšími. Umíte si lépe poradit se vším a už se nenecháte manipulovat druhými.

*** ** *** 

01_hedec S přítelem jsme byli na výletě, a protože jsem šla rychleji a přítel se kochal krajinou, čekala jsem na něho ve městě. Sedla jsem si na zídku a pozorovala okolí. Přijelo auto a z auta vystoupil muž s malým chlapcem. Vyndal chlapci z auta kolo a smontoval mu ho dohromady. V zahradě už štěkal nedočkavě pes, který se těšil na svého malého přítele. Slyším, jak se pán s chlapcem dohadují ohledně klíčů a muž mu říká: „Ty musíš vědět, kde máš klíče.“ Pak mu jen řekl: „Ahoj,“ sedl do auta a odjížděl. Chlapec stál před domkem, který se zdál, jako by v něm nikdo nebydlel. Jen na zahradě štěkal vesele pes. Chlapec se díval za tatínkem, jak odjíždí autem. Muž popojel, zastavil auto a pootevřel dvířka. Myslela jsem, že chce ještě na chlapce zamávat, případně na něho něco zavolat, ale on si jen z kapsy auta u řidiče bral cigára, aby si mohl zapálit. Pak auto zavřel a odjel. Pozorovala jsem chlapce a on najednou zamířil ke mně a se slovy, „něco vám dám,“ mi dal náramek. Navázala jsem s chlapcem řeč a říkám mu: „Kde jste s tátou jezdili?“ „V Pizerii“ zněla odpověď. „Já myslela, jako na kole.“ „No, já tam za ním přijel a on mě zase odvezl zpátky.“ Chlapci bylo cca 7 let, ale připadal mi samostatný a vyzrálý. V zahradě stále štěkal pes, který se nemohl svého pána dočkat. Chlapec se na něj otočil a povídá klidným citlivým hlasem: „Alíku, vždyť už jdu.“ Podruhé jsem zažila dotyk anděla. Poprvé v Dominikánské republice, vypravuji o tom v knize „JÁ + TY Ztráta aneb jak se znovu spojit“ a nyní podruhé. Tito dva chlapci mělo něco společného, otevřené srdce. Každý byl sám za sebe, nelitoval se ve svém příběhu, necítila jsem z nich smutek, jen klid a vyrovnanost. Připomnělo mi to sdělení z Vesmíru před 17 lety, že se všichni vracíme k přírodním zákonům. Ano, tito chlapci mi připomínali lásku, kterou cítíme ze zvířat. Každé zvíře je samo za sebe, není v nich žádná faleš, žijí v souladu s přírodními zákony. Na nic si nehrají, nic nechtějí, jen žijí a chtějí přežít. Ví, že když se o sebe nepostarají, nikdo jiný to za ně neudělá.

*** ** ***

Šla jsem po cestě a najednou přede mnou poskakuje ptáček, který má zraněná křídla. Pozoruji ho a vidím, že je vyděšený a snaží se přede mnou uniknout. Za chvíli se zastaví a i já postojím a jen ho pozoruji. Přitom mi přichází mnoho myšlenek. Kdybych ho teď chytila a chtěla zachránit, nabourala bych si svůj program. Stálo by mě to hodně sil, zjistit, kde je nějaká záchranná stanice, dojet tam s ptáčkem, do té doby se o něj postarat a třeba by ho ani zachránit nemohli a třeba by ho dali jen do nějaké voliéry. A byl by ptáček šťastný, kdybych se o něj takto postarala? A měla bych já z toho dobrý pocit? Možná je pro ptáčka přirozenější zahynout v přírodě, než živořit v ohradě. A tak jsem došla k pochopení, že nemusí být pro druhého dobré to, co si my myslíme, ale příroda se sama postará o naše bezpečí. Co má přežít, přežije a co nemá, to zahyne. Najednou se ptáček odklidil do vysoké trávy a mně došlo, že by se ani chytit nechtěl dát. Musela bych vyvinout násilí a máme to zapotřebí, znásilňovat jeden druhého?

*** ** ***

02_hedec Při další procházce vidím, jak se po cestě plazí hlemýžď. Dříve bych ho odklidila, aby ho něco nezajelo. Ale opravdu jsem mu pomohla? Nenalhávám si něco? Třeba může být hlemýžď naštvaný, že musí celou cestu vážit znovu, že už měl kus prošlápnutý a když jsem ho vrátila, musí se šinout znovu. A možná zrovna v tomto okamžiku pojede auto a kdybych ho nevrátila, třeba by to stihnul a nic by ho nezajelo. Chápete, co tím chci říci? Že nikdo nemůže nikoho ochránit, i kdyby chtěl. Nemůžete druhého držet za ruku neustále, stačí chvilka nepozornosti a třeba to, čeho se bojíte, se stane. Jsou tu jiné zákony, než naše lidské, které na nás dohlíží a je třeba jim důvěřovat. A tak jsem ponechala i hlemýždě jeho osudu.

*** ** *** 

Jdu lesem a vidím na cestě ležet mrtvého ptáčka. Napadne mě: „Letěl a nedoletěl.“ Prohlížím si ho a vidím jeho záda. Krásně zbarvené peří. Složená křídla mi připomínají křídla andělů a mezi nimi krásně namodralá něžná peříčka. Prohlížím si jeho skvostný ocas a i toto peří je nádherné. Mohla bych tu jen tak stát a vnímat tu krásu. Stále více se propojuji s přírodou a příroda čistí moje srdce. Čím déle pobývám v přírodě, tím se cítím tišší, nemám potřebu mluvit, jen cítím tu krásu a něhu, která hladí duši. Dokonce přijde i pláč, který čistí moji duši. Příroda umí zázraky. Druhý den za mnou přijde do poradny paní a se slovy, „něco jsem vám přinesla,“ mi podává svíčku krásného anděla. Symbolicky se mi tento anděl spojil s andělskými křídly ptáčka v lese. Čím více budeme mít otevřené srdce, tím více budeme vnímat impulzy andělských bytostí, které jsou mezi námi a my k nim hovoříme s rozumem a ne s citem. Až se všichni naučíme hovořit srdcem, všichni se staneme andělskými bytostmi a opět bude ráj na Zemi.

*** ** ***

 předcházející poselství          zpět          následující poselství