Jak můžeme ovlivnit počasí

Lod-zdenka Starší generace stále ve všem viděla problém. To se nepovede, nebude to dobrý, to je špatný, borůvky jsou malé, houby rostou málo. Zase je horko, to je ošklivé počasí atd. Prostě nic pozitivního neuměli žít, vše automaticky ladili do negativních informací. 

I dnes nechápu zprávy. I ty jsou v nerovnováze, je tam více negativních zpráv, aby sílil strach, než pozitivních, aby vše směřovalo k radosti. Když hlásili povodně a ukazovali snímky z různých krajů, nechápala jsem, jezdila jsem v té době po celé republice a nikde jsem povodně neviděla. Takže se v televizi ukáže kousek něčeho, ale udělá se, že je to všude. Kdybych hlásila počasí, vypadalo by to asi takto: „A máme tu sluníčko, užívejme si ho, protože nám dává energii, a tak ji načerpejte co nejvíce pro další období. Je to vzácný dar, s láskou přijímejme každý teplý den, protože teplé dny nebudou trvat věčně.“ Určitě bych nestrašila horkem, a co se díky němu stalo atd. Zrovna tak bych hlásila deštivé počasí: „A máme tu vodu, která očišťuje vše, a tak se nebojte zmoknout, očistí vás to na duši. Užívejte si i tohoto počasí, protože díky němu můžete dělat něco na co nemáte normálně čas.“ A když takto žijete, žije se vám určitě lépe, než když si říkáte: „To je horko, už aby zapršelo.“ Nebo: „Pořád prší, kdy už bude teplo.“ Stále jsme s něčím nespokojeni a pořád na něco čekáme a nechápeme, že to vše můžeme žít už teď a užívat si toho naplno.

Emailem mi přišla „velká meditace za déšť“. Tato končila: „Věřím, že když se nás sejde dostatečné množství, podaří se nám přírodě pomoci.“

Příroda Příroda si umí pomoci sama a my jí můžeme pomoci pouze změnou myšlení. Pokud uvnitř zůstaneme stejní a budeme jen prosit, tím jí nepomáháme, ale když každý začneme sám u sebe, tím pomáháme. Co to bude platné, když budeme prosit za déšť, ale stejně si nebudeme uvědomovat cenu vody, bohatství v přírodě a další. Pokud nedůvěřujeme ve vedení Vesmíru, chceme ještě ovlivňovat. Pokud už věříme, že vše se děje dle našich skutků, pokorně přijímáme. A pokud se naučím žít právě teď a tady naplno v radosti a štěstí z toho, co se mi právě nabízí a budu si uvědomovat každým okamžikem, co mám, pomáhám svým klidem, rovnováhou a láskou sobě i všemu okolo sebe. Stačí jen naše vnitřní spokojenost ke spokojenosti všeho okolo nás. Vše je v nás a my jsme ve všem. A pokud chceme prosit o vodu, nechápeme, že jí ještě máme dost, a pokud budeme žít přítomným okamžikem v harmonii se vším, bude o nás vždy postaráno. Kdo nebude v harmonii v sobě, nemůže být v harmonii ani s přírodou a příroda mu nemůže pomáhat. Takže naše myšlenky mají vliv na vše okolo nás, a jak myslíme, tak konáme. Je dobré vědět, že my nehýbáme s přírodou, ale příroda s námi. Voda si vždy nalezne svoji cestu, když bude chtít, i když vystavíme přehrady. Zrovna tak naše emoce v našem nitru si vždy časem najdou cestou ven z nitra, aby se uzdravilo naše srdce. Stačí se učit cítit, a tím i věřit. Strach spouští boje, války, nenávist a další hrubé vibrace. Klid urovnává a dává sílu a lásku. A tak důvěřujme přírodě a pomáhejme jí tím, že budeme každý sám u sebe. 

Posílám jeden příběh, který jsem dostala na email a moc se mi líbil.

.................................................................................................................

Kruhy v obilí ÚVAHA

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?

A proč nezachraňuji deštné pralesy?

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala. 

Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte lesy?!“

Tak to bolelo!

A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené PET flašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.

Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? 

Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám, je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent: Zachraňte prales !?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zpdpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely x krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!

Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.

Chodit víc pěšky. 

Přestat si foukat zbytečně vlasy.

Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.

Mohla jsem toho změnit tolik!!

Kadý den. 365 dní v roce… to není málo!

A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat!!

Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone.

Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.

Mám pokračovat ?

A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo!

Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější, byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.

Ano, i my tu máme lesy! 

A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.

Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvyšší hory, ty nejhlubší oceány.

Andělské vedení Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.

Pomožme nejdřív sobě.

Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. 

Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.

Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.

A já?

Sázím stomy v tichosti a pokoře. Uklízím „naši“ studánku v údolí. 

A vím, kde je moje místo.

Doma. V lese.

Publikováno se svolením autorky textu Michaely Nové. Originální text na webu Rodičem přirozeně ZDE.

Facebooková stránka autorky ZDE.

*********

předchozí poselství          zpět          následující poselství