Zamyšlení ve 27. týdnu roku 2014

hrad Svojanov Setkání s minulostí na hradě Svojanov

Maminka říká: „Já myslela, když jsem pobožná, že to musím dělat.“ Myslí tím své dobré skutky, které dělala. Mami pokračuje: „Celý život jsem dělala dobro pro druhé, a co jsem z toho měla? Jen se mi odplatili zlem.“ Protože všichni kráčíme po stopách rodu, i já jsem si v sobě nesla tento program, kterého jsem se pomalu v tomto životě zbavovala. Na email mi chodí nabídky Slevomatu a jednou mě tam zaujala nabídka: Dvě noci na hradě Svojanov. Neznala jsem tento hrad, ale přesto mě přitahoval. Objednala jsem si tento pobyt a netušila, že jsem potvrdila přednášku na tomto hradě na akci, která se tam měla konat týden po tom, co jsem si objednala pobyt na témže hradě. Téma přednášky jsem zvolila „Minulé životy na hradě Svojanov.“ Až časem mi došlo, že se jedná o tentýž hrad. Spletla jsem si ho s hradem Štěpánov, kde jsem měla minulý rok přednášku na minulé životy.

Výstup na Světlo Už v den odjezdu na hrad Svojanov mě přepadala tíseň, hrnuly se mi slzy do očí a já nevěděla proč. Nemusíme vždy rozumět tomu, co se v nás děje. Celou cestu jsem si přemýšlela o tom, že když má člověk dobré postavení ve společnosti díky penězům, může být v klidu a i se můžou mít dobře ti, kteří pro něj pracují. Ale aby se člověk měl dobře, musí máknout. Ať už duchovně, duševně či fyzicky. Sama jsem to poznala na svém těle toto léto, když jsem denně sportovala 3 hodiny, že jsem hubla a mohla jsem jíst vše, co jsem měla ráda. Když se nebudu hýbat a ještě se budu omezovat v jídle, budu strádat jak fyzicky, tak duševně a výsledek hubnutí nebude trvalý, protože bude stačit, abych začala jíst vše, co mám ráda a znovu přiberu. Takže vše, čeho člověk dosáhne, ho stojí hodně úsilí a snahy a jen někdo je ochoten, to podstoupit.

Věděla jsem, že mě na Svojanově čeká setkání samé se sebou, jen jsem nevěděla v jakém slova smyslu. Už slova paní, která nás ubytovávala, mě překvapila: „A kdyby náhodou jste měli v noci nějaký problém, tady bydlí správce a tam pracovníci hradu, tak se na ně můžete obrátit. Už jméno správce Dempír mě nějakým způsobem provokovalo. Spojilo se mi s úpírem, který vysává lidi. Napojila jsem se na správce hradu z minulosti, který vysával lidi fyzicky.

Večer jsme si s přítelem vykládali karty a mně došlo, že jsem zde působila jako někdo oddaný svému pánu a vše dělala s vírou v osud. Z karet jsem se dozvěděla, že jsem utrpěla nějaké zranění. Odkryla jsem si, že se zde v noci budu cítit neklidná a budu odjíždět z hradu s poznáním: Cesta dlážděná dobrými úmysly nemusí být vždy správná.

Zdenka na hradě Sedíme v hradní restauraci a slyším paní, která se ptá číšníka: „Máte zmrzlinu?“ „Nemáme, máme jen nanuky na špejli.“ Paní se ohradí: „Ale to byste měli mít, to vám ubírá na kšeftu, to by si každý dal.“ Můj partner říká: „Přece nebude mít zmrzlinu jen proto, že se na ní někdo zeptá, a třeba jen jeden člověk za měsíc.“ Oponuji: „No vidíš a já zase, kdyby mi někdo vnuknul myšlenku, že je poptávka po tomto, dala bych to okamžitě do prodeje. Jako to dělají Vietnamci, a proto se stále více zmáhají a dostávají do popředí, ale možná nikdo by nechtěl být v krámku od „nevidím do nevidím,“ jako oni. Když přijdeš k Vietnamci do krámu a něco chceš, on ti řekne: Dnes není, ale zítra bude nebo hned přinesu. Udělal bys to i ty?“ A tím se všichni dostáváme k postavení, jinak to nejde. Kdo se dostane k postavení ne svojí zásluhou, o něj zase přijde, nebo se dostane k postavení, protože se už o něj zasloužil někdy v minulosti. Ale zadarmo si postavení nikdy nezískáte.

Druhou noc na hradě jsem jasně cítila, že v našem pokoji je správcová hradu a říká mi: „Ale paní Blechová, vy sem nepatříte, vy nemáte zaplaceno.“ „Jak to,“ ohradím se, „vždyť jsem platila přes Slevomat.“ Ten sen byl tak živý, že jsem věděla, že se něco dělo k vyrovnání mé minulosti. Tento příběh píši na hradu Svojanov a stále mi teče slza z levého oka a dostala jsem rýmu. Rýma je vnitřní pláč a čistí naše blokády, které jsou v našem těle a uvolňují se prostřednictvím pláče a rýmy. A proto si pláč, když přijde kdykoliv a kdekoliv, dopřejte. Došlo totiž k propojení vašich vnitřních zranění a teď je právě ta chvíle na čištění. Pokud ten okamžik propásnete, možná na něj budete muset zase dlouho čekat. Záleží, zda už dáváte přednost sobě, a pláč si dovolíte, či vám ještě hodně záleží na druhých a před nimi nechcete ukázat svoji slabost. Ale opak je pravdou. Když dokážeme pustit slzy, jsme silnější, než když hrajeme divadlo a nenecháme druhé nahlédnout do našeho skutečného jádra. Vždy, když se propojím s minulostí, točí se mi hlava, bolí mě, cítím tlaky v hlavě a špatně se mi dýchá. Prožiji si v klidu sama se sebou vnitřní pocity a ony zase odejdou. Je zapotřebí si vždy popovídat sama se sebou. Nesvěřujte své vnitřní pocity druhým, nic vám to nepřinese ani jim a vy se ochudíte o příležitost si srovnat své nitro. Třeba i si jen lehnout a pospat si, aby vám andělé mohli léčit vaši duši a ona vám mohla ukázat cestu dál.

pod hradem v lukách Když odevzdáváme klíče od pokoje, ptám se: „V každém pokoji visí obraz Ježíše a Panny Marie?“ „Ne, v každém pokoji je jiný obraz, třeba květiny a tak podobně. A v kterém pokoji jste spali?“  „Ve dvojce.“  „Tak tam je taková ta žena na obraze, že? Ani nevíme, odkud se k nám ten obraz dostal. Ale v tom pokoji bych nespala. Dokonce jedna paní říkala, že jí tam někdo pevně držel za nohy,“ svěřuje se paní recepční. „Ano, ta žena na obraze vypadá dost ustaraně, ale nám se tam spalo dobře.“ Opravdu se nám na hradě spalo dobře. Absolutní ticho a tma. Ráno se mi ani nechtělo vstávat. Cítila jsem, že si zde prožívám svoji minulost, a tam člověk cítí zvýšenou potřebu spánku. Co se nedá vyřešit v denním životě, se řeší v našem spánku. Ve spánku se vracíme do časů minulých a dostáváme se do míst, ve kterých je zapotřebí udělat nějakou změnu. Probíhá to asi stejně jako ve filmech, kdy hrdinové ve spánku létají do jiných světů, které jdou zachránit. Ve spánku se naše duše pohybuje v jiných světech, může se dostat kamkoliv, kam potřebuje a řeší vše potřebné pro náš další vývoj. Když se v životě učíme, jsme směřováni na místa z naší minulosti, abychom otiskem místa mohli napojit své podvědomí na čištění minulosti, a k tomu dochází právě ve spočinutí člověka samotného se sebou. Andělé vás mohou směrovat, když se učíte být sami se sebou, ale když stále věnujete pozornost druhým, nemůžou vám čistit minulost, protože žijete někým jiným, ještě nechcete nic dělat pro sebe, ale pro druhé.

Když jsem se ráno šla projít sama na hradby hradu, z hradu ke mně dolehla skladba Osudová. Všechny střípky na hradě mě vedly k ukončení minulosti v této části. Měla jsem v sobě velký chaos, protože jsem věděla, že jsem zde žila a zbožně sloužila pánu. Uznávala jsem zde falešnou víru v osud, protože dnes vím, že osud si každý tvoříme sám a že je nám dáno jen učení, ale ne osud. Vždy potkáme jen lidi a situace pro naše pochopení a nemáme slepě věřit někomu a věřit tomu, že on to se mnou myslí dobře a důvěřovat jemu. Člověk se musí naučit věřit jen sám sobě, to je jeho cíl cesty.

 předcházející poselství          zpět          následující poselství