Můj den v Levici

Můj zážitek ze včerejšího dne v Levici - Zdenka Blechová

Levice-hrad Jak asi víte z přehledu mých akcí, pohybuji se nyní na Slovensku. Včera jsem si udělala volný den v Levici. Zašli jsme na hrad, kde jsme strávili značný čas a dali si výbornou kávu v rotundě, ze které jsem se dívala na hrad. Když se člověk zastaví a nepospíchá, více mu obrazy zůstanou v duši, než když se snaží toho stihnout moc. Pak jsme se vydali na kalvárii. Došli jsme na kopec a mě napadlo si lehnout u kapličky na lavičku. Nevěděla jsem, že ležím u původních základů kapličky, a když jsem si to pak přečetla, napadlo mě, že jsem si lehla k základům víry. Vše k nám promlouvá v symbolech, jsem si musíme dát práci přemýšlením o tom, co nám daný symbol přinesl do života za informaci. 

Přítel mi sděluje: "Taky bych si na chvíli rád lehl na lavičku." Popošli jsme dál k ceduli, která nás informovala o naučné stezce na Křížový vrch. Lehli jsme si na lavičku s tím, že až si odpočineme, vydáme se na procházku. Přítel hned usnul a já se na lavičce protahovala a dělalo mi to náramně dobře. Občas k nám dolétla zvonkohra z nedalekého hřbitova. Čekala jsem, až se přítel vyspí, abychom mohli pokračovat ve vycházce. On se však vyspal a začal na telefonu procvičovat anglická slovíčka. Říkala jsem si: "Čekám tady až se vyspí a teď zase mám čekat, až si dodělá každodenní kurz slovíček? To se mi nechce." Se slovy: "Já jdu" jsem se odebrala na procházku a zanechala ho na lavičce. Už se mi nechce stále na někoho a na něco čekat. Když už se nebojím jít sama si budovat svůj život, nemusím na nic čekat. 

Levice-kriz-cesta Cestička vedla příjemně mezi stromy, což v parném počasí bylo fajn. Ocitla jsem se pod kopcem a kudy dál, když tam bylo mnoho dalších cestiček. Vybrala jsem si jednu cestičku a vydala se směrem vzhůru do kopce. Při stoupání jsem zahlédla po levé straně hřbitov, táhlo mě to tam, protože jsem skrze plot viděla krásně vyzdobené hroby. Řekla jsem si: "Prohlédnu si hřbitov ia pak se vydám opět na naučnou stezku." Procházela jsem hřbitovem a začala hrát hudba. Byla jsem překvapená, to jsem ještě na hřbitově nezažila. Hudba se linula z ampliónů a dotýkala se mého srdce. Všimla jsem si, že hroby jsou zdobeny převážně umělými květy. U nás v Čechách se dávají na hrob převážně živé květy. Hned mi došlo, proč moje maminka měla ráda umělé květiny, pocházela ze Slovenska. Chtěla jsem vědět, odkud hudba vychází, a tak jsem šla za zvukem hudby. Sedla jsem si pod amplión a naslouchala.

Najednou na strom blízko mě přilétla holubička, hned mě prolétla myslí myšlenka "mami." Holubička seděla na stromu a já plakala a plakala, protože se hudba dotýkala mého srdce. Najednou zvoní telefon a Vláďa mě hledá. Zvednu telefon a sděluji mu, že jsem na hřbitově. Pověděl, že za mnou přijde. Vyplakala jsem se a ponořila do meditace. Byla jsem ve stejném napojení na maminku, jako při poslední noci, kterou jsem strávila s ní v nemocnici, než umřela. Maminka si přišla se mnou popovídat, byla v pohodě a vysvětlovala mi poslední noc, jak se cítila, jak se mám cítit já a odpovídala mi na otázky, které jsem jí kladla. Najedno opět zvoní telefon. Volal Vláďa, který mě začal hledat na hřbitově. Neměla jsem potřebu telefon brát, říkala jsem si: "Najde si mě, a když ne, do hotelu trefím sama." Po chvíli jsem zvedla oči a vidím, že se Vláďa ke mě blíží a opodál se zvolna povaluje bílé malé peříčko. Opět andělé tu byli. Chtěla jsem si peříčko vzít na památku, ale vnitřní hlas mi řekl, že tu mám peříčko zanechat, že patří sem. 

Ze hřbitova jsme zašli na oběd a podívali se, co dávají v kině. Dávali film "Svoboda." Opět symbolické vyjádření prožitku, který zpracovávám. Rozhodla jsem si, že ten film chci vidět. Vláďa sice říkal, že ho nějak nezaujal, ale že půjde se mnou. Vydali jsme se cestou ke kinu a on najednou zjistil, že nemá mobil. Vrátili jsme se na hotel, aby měl klid, že tam je a skutečně jsme mobil našli na pokoji. Vláďa mi pak říká: "To už film nestíháme, co?" "Nevím, jak ty, ale já musím." Byla jsem překvapená tím, co ze mě vyšlo za větu, že musím. Mé srdce mě už vede a já ho musím následovat, věděla jsem, že ten film potřebuji vidět. Naopak  Vláďovo vnitřní rozpoložení, že ten film nemusí vidět, vedlo k tomu, že jsme film málem nestihli. Vidíte, jak vnitřní cítění každého z nás ovlivňuje v tom, kde má být. Můj vnitřní hlas potřeboval ten film vidět, protože pro něj byl důležitý z hlediska objasnění. Vláďa naopak v tom filmu neměl žádné poznání, proto ho nezaujal a klidně řekl, že ten film už nestíháme. Kdybych se nechala ovlivnit jeho myšlením, zabrzdila bych si své poznání. 

Film byl o ženě, která hledala svobodu. Zdálo se jí, že vztahu s manželem a dětmi ji nemá a tak odešla od rodiny a myslela si, že když bude bez nich, a že si může žít jak chce, že svobodu najde. Ale trýznily ji vzpomínky na rodinu a tak nakonec skončila svůj život v řece. Šla se utopit. Film začínal myšlenkou: Než se duše narodí, musí se napít z řeky Léthé, aby zapomněla na svůj pozemský život. Film symbolicky končil tím, že se žena ponořila do vod řeky Léthé, aby si vzpomněla, kde ztratila svoji svobodu. Svobodu můžeme žít tím, že se naučíme žít vedle druhého svobodně a že nás k druhému nepoutá závislost. Pak ji můžeme žít s každým a s každým nám může být hezky.

Díky filmu jsem si hodně přemýšlela o poslední noci strávené v nemocnici s maminkou. Stále jsem se v myšlenkách od smrti maminky vracela k této noci a stále ve mě vyvolávala pocity smutku. Proč? Vždyť jsem v pohodě a proč zrovna tato noc. Stále jsem si přemýšlela o tom, jak je těžké, když člověk druhého miluje a musí ho s láskou pustit. Člověk by tady toho druhého chtěl mít, a přesto se snaží s láskou ho vyprovodit. Stále jsem nechápala ten rozpor. Miluješ, nechceš pustit a s láskou pouštíš, a snažíš se pro toho druhého udělat co nejvíce, aby odešel v klidu s pocitem bezpečí. Díky filmu mě došlo, že v minulosti mě maminka občas někde odložila, protože se o mě nemohla postarat, a mě se vrátil zpátky pocit z minulosti. Máme se rády, proč se musíme rozejít. Tehdy mě to moc bolelo a staré rány se vracejí, aby mohly být s konečnou platností uzdraveny. A jak vidíte, vesmír je nám neustále nápomoc při léčení starých ran, jen musíme následovat srdce a vnímat symboly, které nám pomáhají uzdravovat srdce. Maminka umřela 8. 2. a já teprve 30. 5. jsem nalezla odpověď. Nechtějte vědět vše hned, ale pracujte na odpovědích, aby mohly přijít ze srdce.

Na_prochazce Hodně mi nyní pomohl v mém uzdravení můj roční vnuk Tadeášek. Přemýšlím si o něm, protože vidím, jak dítě je moudrá duše, jak má pro nás pochopení. Když se mi narodila Ilonka, měla jsem strach z toho, že mi vezme svobodu. Už se budu muset pořád jen starat, už si nebudu moci užívat života. Jak nemoudré. Dnes si užívám života každým okamžikem, který strávím nejen s Tadeáškem, ale s kýmkoliv, kdekoliv. Pochopila jsem, že přítomný okamžik je důležitý a z něho se vše tvoří. Není třeba někam spěchat, na něco čekat, něčeho litovat, ale je třeba žít a to naplno. V tom je krása života, vše dělat s láskou. Tím můžu žít v lásce.

****************  

předchozí poselství          zpět          následující poselství