Zamyšlení "O pomoci" v 1. týdnu 2014

Pomáhat, či nepomáhat?

Anděl Dobrý den paní Zdeničko,

chtěla bych se Vás zeptat, před chvilkou jsem shlédla video – Odpuštění a jen by mě zajímalo, když povídáte o tom, že kdo daruje krev, orgány, tak že je to špatně, ale co v případě, kdy potřebujete krev třeba při operaci, kdy je to opravdu nutné? Kdyby nebylo pár těch vyvolených lidí, co dává krev, jak by potom mohli lékaři pomáhat druhým lidem? Nebo když má nejlepší kamarádka potřebuje nějakou pomoc ode mě, tak bych jí neměla pomoci, aby nevznikl karmický dluh? Vždyť se v životě může kdokoliv kdykoliv dostat do nesnází a pomoc druhého mi přijde jako hezký čin. Nebo je to jen v tom pocitu, že když pomůžu, tak nezištně, že tedy nemám, ale očekávat nějaký vděk, to je tedy ta největší chyba, kterou my lidi děláme? Chápu to správně?

Samozřejmě můžu pomáhat a kdykoliv a komukoliv, ale musím si uvědomit, že v rámci učení se zase potkáme, abychom si vše vrátili, protože někdy dáme celé své tělo druhým jen proto, že neumíme žít pro sebe a žijeme pro druhé. Stejně nikomu svým orgánem nepomůžeme, když ten člověk nenajde svoji cestu díky změně myšlení. Darovaný orgán se stejně ujme jen člověku, který chce změnit svůj způsob myšlení a života. Ten, který chce žít to, co žil, bude nadále nemocný a orgán se neujme nebo operace se nezdaří. Vše je v naší mysli, a když se nechceme zaobírat sebou a chceme pomoc druhých, zrovna tak rádi jim pomoc dáváme. Až se všichni naučíme si pomáhat, budeme zdraví a nebudeme potřebovat lékařskou péči. Duše odejde v pokoji a míru a bude se cítit vitální do svého konce, odejde jen stářím a potřebou odpočinku. Hezkými činy se nevykoupíme, je to jako když si chceme koupit odpustky. Ale chápu, že vás moje řeč může pobuřovat, protože ve společnosti je vše nastaveno jinak. Ale dokud žijeme vztahy, máme potřebu si vzájemně zprostředkovávat lekce, a je to i důležité pro náš vývoj, abychom pochopili, kdy je zapotřebí dávat a kdy nedávat. Když začneme žít se svojí duší, začneme si věřit a vzdalujeme se vztahům. Najednou nám ani lekce, které předtím přicházely, nepřicházejí, a tak ani není nad čím přemýšlet v rámci pomoci druhým. Žijeme svým úkolem a už se nezaobíráme vztahy s ostatními, ale vztahem se sebou. Tam už žije srdce, které je vždy ve správný čas na správném místě a vždy ví, kdy má pomoci a kdy to má nechat na cestě druhého a jeho rozhodnutí. Někdy zachraňujeme, aniž bychom museli nebo měli.

 předcházející poselství          zpět          následující poselství