Zamyšlení na téma autority, víry v osud i o pádu do studny zapomnění

Přidáno 4. 5. 2015

Autorita - čím více člověk zná, tím větší autoritou se stává pro sebe, a tím i pro druhé. Čím méně člověk zná, tím více se bojí autorit, protože je nevědomý a chce být vědomý tím, že se začne s nimi hádat o to, kdo je větší autorita. Člověk, který si v sobě chová přirozenou autoritu se nemá zapotřebí s nikým hádat a s nikým se přít o to, kdo více zná a ví. Čím více člověk zná, tím méně má zapotřebí se o to přít s ostatními. 

Karma vzniká tak, že nechám druhé o sobě rozhodovat, nebo o druhých rozhoduji. Střed je v tom, naučit se rozhodovat každý sám za sebe, a to je právě pro člověka to nejtěžší, proto dá raději svůj život do rukou druhých, než aby o něm rozhodoval sám, nebo se bojí být sám, a tak raději rozhoduje o druhých, aby nebyl sám.

Nevíra v osud vzniká tak, že se bojím zklamání, a tak se raději druhým neukazuji takový, jaký ve skutečnosti jsem.

O tom, zda se mám ráda, vždy pochybuje náš rozum. Naše srdce ví, že když si věřím, roste moje láska k sobě a k druhým, protože mizí zklamání z očekávání.

Učení srdce nebolí, srdce vše přijímá s povděkem, ale to, co nás bolí, je naše ego. Učení zraňuje naše ego, náš rozum, který každým zásahem do srdce, umírá, a tím se rodí nové čistější vědomí člověka. 

Každý z nás v sobě nosí vědomí celku. Pokrok jednoho člověka se stává pokrokem všech, proto je vědomí každého důležité ve vývoji všech. Každá duše je vlastně energie, která se zhmotní do těla, aby se mohla učit. Tělo ji tíží, ale udržuje ji na Zemi. Tady se energie obohatí vším, co se chce naučit, poznat, pochopit, uvědomit si, a takto obohacená se vrací zpět do Vesmíru. Ve Vesmíru se spojí s ostatními energiemi, a tak jedna vědomá duše může mít zásluhu na vědomí dalších duší, které může svým vědomím povýšit. Proto si Vesmír nesmírně váží každé cílevědomé duše a na Zemi ji náležitě odměňuje za její píli. Vše, co se duše naučí, slouží nejen jí k užitku, ale i celku. Povýšením se stáváme vědomějšími, ale záchranou ostatních padáme ve svém vědomí do studny zapomnění. Zapomeneme, kým jsme byli a musíme se naučit zachránit sebe, abychom si mohli vzpomenout na svůj původ. A tak čistíme svoji studnu, abychom časem v průzračně čisté studánce opět mohli vidět sebe a ne druhé, přes které jsme se do zapomnění dostali. 

I já jsem v Egyptě zapomněla za své vědomí, když jsem chtěla zachránit druhé, kteří prosili o almužnu, i já jsem musela skončit v nějakém životě jako žebračka, když jsem se slepě oddala lásce a uvěřila druhému. Když vidíme druhé a nevidíme sebe, přes svoji nepozornost spadneme do study zapomnění. Přes zaprodání a nevíru se propadáme do nevědomí, abychom si časem mohli opět přes tyto vzpomenout na své vědomí. A tak jsem se musela opět naučit věřit sobě a zachránit sebe v realitě, abych přežila a získala zpět své původní postavení. Třeba si vzpomenete i vy, kde jste spadli do studny a jak z ní ven. Pokud jste se už našli v čisté studánce, přeji vám na vaší další cestě hodně čisté lásky k sobě, ze které můžete napojit i ostatní. Ve vaší studánce bude stále dost živé vody pro všechny, když nezapomenete napojit sebe.

**** ******* ****

předchozí poselství          zpět          následující poselství