Ukázka z knihy BEZ POUT

První část ukázky z připravované knihy "Bez pout" naleznete ZDE

Druhá část ukázky z připravované knihy "Bez pout" naleznete ZDE

Ukázka č. 3

Rekapitulace života

Čím je nám hůř, tím méně můžeme dělat radost druhým. Takže ona vlastně žila pro druhé, aby jim dělala radost. Proto se snažila péci, každého hostit, každému pomáhat, každého chápat, ale jakmile jí druzí nevraceli stejnou energii, trápila se, až se utrápila. Každého se ptala, jak se má a pak začala říkat: „A mě se nikdo nezeptá, jak se mám. Všichni si mi jen stěžují a já už to nechci poslouchat.” Když každého hostila, začala si ve stáří uvědomovat: „Kdyby mi bylo nejhůř, nic by mi nepodali a nedali.” A když si stěžovala na to, co se jí nevrací, slyšela od nás: „Vždyť to nemusíš dělat a oni ti nemusí nic dávat. Nikdo nikomu nemusí sloužit.” A tam jsem ji hodně ranila, protože jsem jí brala iluze, že když ona bude dělat radost druhým, že oni jsou povinni dělat radost jí.

* * * *

Vím, že jsem ji často zranila v jejích pocitech, ale když se bojíme dotknout srdce druhého, neléčíme ho a srdce se nemůže uzdravit. Srdce se může uzdravit skrze to, že se ho něco dotkne a může měnit svoji povahu. Jen skrze myšlení můžeme najít nový směr své cesty. A aby mohlo dojít ke změně myšlení, musí dojít k nárazu do srdce.

* * * * 

Když jsem si zpracovávala, co jsem se učila od maminky, přišla mi informace, že jsem na ni brala ohledy. Ano, když se ke mě nastěhovala po smrti tatínka, byla zvyklá méně topit. Stále říkala: „Zděnka netop tolik, nemůžu dýchat.” A tak jsem topila méně a spala nabalená, pobývala ve studeném prostředí a často prostydla. Pobývala jsem v průvanu, protože maminka často větrala. Nebylo mi to příjemné, ale neuvědomovala jsem si, že i moje zdraví je pro mě důležité. 

* * * *

Když časem došlo k uvědomění, že musím také brát ohled na sebe a maminka zase větrala, klidně jsem okno zavřela s tím, abych nenastydla. Dovolila jsem si na konci jejího života i topit více než v předešlých létech.

* * * *

Poslední rok života maminky u nás pobývala sestra, která mi pomáhala s péčí o maminku a já si mohla dovolit trávit s maminkou méně času, když jsem věděla, že je o ni postaráno ze strany sestry. Přesto jsem v sobě chovala pocity viny, které se občas vkrádaly do mé mysli: „Měla bys ji vykoupat, procvičit jí nohy, namazat tělo.” Ale poslední rok, jako by moje duše už nechtěla, bojovala jsem sama se sebou se svými pocity, více věnovat času sobě nebo mamince!

* * * *

Viděla jsem, že když jsem se jí věnovala, její zdravotní stav byl dobrý, jakmile jsem jí věnovala méně času, její zdravotní stav se okamžitě zhoršil. Stále jsem bojovala s myšlenkou věnovat čas sobě nebo jí? Na koho brát větší ohledy na ni nebo na sebe? Ke konci života jsem byla ráda, že mi přišla na pomoc sestra, protože by mě braní ohledů na maminku asi postupně zničilo. Vesmír zná naše cesty a určuje nám směr, abychom všichni došli v bezpečí do svého srdce. Dnes vím, že jsem jí věnovala dost péče a pozornosti a mám v sobě klid v duši. Necítím provinění, a to je dobrý směr. Pokud bych si nyní vyčítala, že jsem jí mohla dát více, neunikla bych dalšímu učení s maminkou. Pokud cítím klid, vím, že naše učení skončilo. Proto je tak důležité pracovat na sobě, abychom po odchodu s našimi milovanými cítili klid v duši. Pokud ho necítíme, je třeba ještě pracovat ve vzpomínkách na tom, co si vyčítám, čeho se bojím, kde si nesu pocit viny a pracovat s tím, aby došlo ke klidu v duši pro následující cestu.

* * * *

Takže když jsem si uvědomila, jak jsme si komplikovaly život - ona tím, že se snažila mi dělat radost a já tím, že jsem na ni brala ohledy, nemohly jsme žít skutečné štěstí. Mrzelo mě, když už mi nemohla dělat ke konci života radost, protože jsem ji ráda viděla šťastnou a abych ji viděla šťastnou, brala jsem na ni ohledy. Bylo by jednodušší, kdyby každý žil svůj život, bral ohledy na sebe, tudíž byl šťastný ve svém žití. To určitě dělá radost jemu i jeho okolí. Vždy budeme raději pobývat ve společnosti někoho, kdo se raduje ze života než u člověka, který smutní, protože se neumí radovat ze života. Duše člověka, který se umí radovat ze života, odchází v klidu a míru. Žila svobodně a volně a zrovna tak svobodná a volná, nezatížená žádnými myšlenkami a druhými osobami, odchází.

4. ukázku z knihy naleznete ZDE

****************  

předchozí poselství          zpět          následující poselství