Rodiče a děti - stránka 1

Musím sice přiznat, že mě to trošku mrzí, protože jsem si objednala jen tak v e-shopu Tajemna knihu Rodiče a děti aneb jak si porozumět navzájem, a mám z ní až husí kůži. Čekala jsem od této knihy úplně něco jiného, než mi dává. Chvílemi se přistihuji, že čtu odstavec několikrát dokola a říkám si čtu, anebo to prožívám. Kapitola Já a mami,ta nemá chybu. V současné době jsem na mateřské dovolené a styl jakým je kniha napsaná, mi naprosto vyhovuje. Členění do uzavřených odstavců mi umožňuje číst při chvilkách i přes den, a tím mám taky více prostoru přemýšlet a pochopit to, co jsem přečetla. Knihu mám neustále po ruce. Jenom škoda, že už bude přečtená. Neváhala jsem a hned jsem tuto svou radost přenesla na kamarádku, která je sice podstatně starší, ale výborně si rozumíme. Přečetla jsem ji několik úryvků a ihned jsme se shodly, že musíme mít i ostatní knihy. Kniha mě vlastně přivedla na vaše stránky, které si musím ještě pořádně projít.

* * *

Milá Zdeničko! Před chvílí jsem dočetla Tvou novou knihu Rodiče a děti. Opět mně obohatila a musím říci, že jsem se ztotožnila s tím novým myšlením, které je mi velice blízké a cítím toto jako správné. Ale ve svém životě narážím spíše zatím na lidičky, kteří to takhle nemají. Proto si dost často připadám „divná“, nenormální. Cítím čím dál víc věcí svým srdcem a snažím se ho poslouchat a dle toho také jednat. Je to těžké, ale motivující. A zde mi Tvá kniha, Tvá slova a myšlenky daly potvrzení, že jdu správně a že nejsem „divná“. Nabilo mě to obrovskou sílou a radostí, že se mi chce z toho plakat. Musím se toho ale ještě moc, moc učit. A to cítím hlavně v tom, že je kolem mě tolik lidí starého myšlení. Vesmír mě zásobuje učební látkou a já se stále často přistihnu, že váhám, jestli mám poslechnout rozum, nebo své srdce. Sbírám sílu své zájmy, tudíž své srdce hájit, ale někdy jen pozoruji, co po mě srdce chce, ale podřídím to rozumu. Dost často se můj rozum snaží převléci za mé srdce – to je ta opičí láska – a já se chovám, jako bych tu masku neprokoukla. Ale velice dobře cítím, kdy jdu proti sobě samé. Proto tolik učební látky kolem mě. Při čtení Tvé knihy se ke mně neustále vracela jedna myšlenka, otázka. Ráda bych se prostřednictvím Tebe dotázala Vesmíru na správnou odpověď a děkuji za ní. Když budeš cítit, že by to zajímalo více lidiček, budu ráda, když to zařadíš do svých čtvrtečních emailů. A teď jen shrnu, co mě k té otázce vedlo, než jí položím. Verunku, svou dceru jsem se snažila vychovávat co nejlépe. Když byla ještě malá cca 1 – 10.let, jsem jí občas dala na zadek nebo pohlavek. Jinak jsem jí nebyla schopná vysvětlit, že si nesmí hrát třeba s ohněm, utíkat mi do silnice atd. Čím byla starší a vnímavější, dalo se s ní už rozumně domluvit a vysvětlit jí, proč se určitých situací musíme vyvarovat, a když už se stanou, přihlásit se ke své odpovědnosti, nezapírat, ale řešit. Vznikl mezi námi nádherný vztah založený na důvěře. Dcera neměla potřebu lhát, věděla, že vše má řešení a dokonce na sebe prozradila i to, co zdaleka nemusela, a mě se zdálo, že to skvěle funguje. Před rokem se pak stala spousta věcí, jako by do těla mé dcery vstoupila úplně jiná duše. Začala podvádět, vydírat mě svým zabitím, měla podivné záchvaty, kdy se jí totálně změnily oči, slyšela hlasy a přes zavřené oči měla různé vidiny. Nejčastěji, jak říkala, pekelného psa, který jí pronásledoval a byl stále s ní. Nevěděla jsem co dělat. Bylo jí tenkrát 12 let a já vím, že my jsme spolu mluvily o všem, co se pak stalo (myslím Tebe, Zdeničko) a to je tak intimní, že to nemůžu psát do emailu. Dcera byla měsíc na psychiatrii, nadále bere léky a chodí na psychoterapie. Z nemocnice se už nechtěla vrátit domů, chtěla bydlet u svého biologického otce. Vzala si s sebou i kus mého srdce. Její otec se jí nikdy nějak nevěnoval – ani na její narozeniny, svátky a Vánoce se neozval, neukázal a ona najednou chce být s ním. Bolelo to a bolí. Pořád mám v sobě pocit viny. Ale upřímně netuším, čím jsem se vůči ní provinila. A teď se konečně dostávám k otázce. Dost lidí mi vytklo, že jsem jí málo fyzicky trestala, že je normální občas děti přetáhnout páskem, nebo měchačkou, že oni své děti občas pěkně zmalovali. Cítila jsem a cítím to tak vlastně stále, že od určitého věku, nebo snad od určité chvíle, už člověk takto řešit nemůže. Jak jsi psala – všechny duše jsou si rovny a jednouše NELZE takovým to způsobem ponižovat lidskou bytost. Řešila jsem to tak, že měla méně volného času a dostala víc práce, příkladů z matematiky, nebo víc učení. Když něco rozbila, tak jsem jí neseřezala, ale musela to uklidit a někdy dokonce ze svých peněz našetřit na novou. Prosím Vesmír: Je správné naše děti vychovávat pomocí fyzických trestů? Jak je možné, že někdo své děti tluče a ono je to ve vztahu k nim nepoznamená. Nebo je správná myšlenka toho, že fyzický trest ponižuje jak trestaného, tak trestajícího? Připadá mi absurdní myšlenka, že se mi v práci něco nepovede a přijde nadřízený a dá mi pár facek, místo aby mě na chybu upozornil a strhnul mi peníze. Vždyť děti to cítí stejně.

* * * * * *

Přidáno 20. 12. 2018

Dakujem pani Blechova,

ano budem pokracovat, ked to uz opat zacnem citit. Len som sa zlakla a vlastne som nevedela o tom, ze pri meditovani sa daju citit rozne pocity. Myslela som si vzdy, ze ide o uvolnenie a take cosi prijemne, tak toto ma prekvapilo.

Ked som bola na seminari v Bratislave v lete u Vas, tak som si nevedela vybrat meditacne CD a nakoniec som si vybrala az nedavno, tak sa tesim, ze ho mam a uvedomujem si, kolko usilia a lasky ste vlozili do Vasej tvorby. Mam doma knihy od Vas doma v supliku a rada sa k nim vraciam kedykolvek, teraz citam „Moje duchovni cesta a chanelling“ a velmi si to uzivam, zasnem nad tym, co ste vsetko zili a nam dalej posuvate „ako sa da zit inak“...je to VELKA VEC, mam 35 rokov a nachadzala som sa v stadiu, ze uz vsetko bolo samozrejme a take akokeby okukane a tak prisla „rana z neba“, aby som sa spamatala a zacala zit srdcom a tak sa to ucim a tri roky sa usilujem tie „moje vzorce“ obmenit, aby sme nezili zavislost a podmienecne vztahy, len to dost narusilo chod celej rodiny a tak sa stmelujeme tak inak ako sa pise v romatickych knihach :) a tak vidim s odstupom casu, co sme vsetko zili len preto, ze sa to patri a je to slusne. Mame 2 deti a aj som si uvedomila, akokeby boli iba moje a akosi som sa cez to nevedela dostat. Prislo mi aj cez Vas uvedomenie, ze deti nie su moj majetok a mam ich viest slobodne, je to uplne ina skola ako sme mali doma a stale sa vsetko ucim, no uz si minimalne uvedomim jedno, ze nemusim HNED vsetko riesit a urcovat. Uz si dam cas, odstupim, odpojim sa od deti, aby som nezasahovala len z mojho rozumoveho pohladu a po case pride uplne ine riesenie. Zato VAm zo srdca dakujem, ze ste mi napisali do knizky, ze deti nie su moj majetok..uvedomila som si, ze som konala z pychy...aby to bolo zo srdca, tak to som musela vystupit a fakt silno sa odpojit, aby som neovplivnovala deti svojimi nedoriesenymi traumami, je to pre mna Velka Skuska a tak som stale v jednom kole, ale uz mi to ide lahsie ako zo zaciatku :))

Prajem Vam pokojne vianocne sviatky pani Blechova

zpět