Srdce stoupá vzhůru

Knihu si můžete objednat v e-shopu Zdenky Blechové ZDE

Kniha vypráví o tom, jak uzdravit srdce z bolestí, které jsme mu způsobili v minulosti, aby mohlo stoupat vzhůru. Tuto knihu jsem začala psát během své dovolené v Řecku a pokračovala v ní po svém návratu z ní až do konce října. Je takovým časosběrným materiálem mých myšlenek a prožitků v tomto časovém úseku. Chci vám ukázat, jak se uzdravuje srdce. Jak jeden náraz do srdce spouští další a další informace, souběhy životů, ladí naši mysl z jednoho postoje, který jsme zastávali v minulosti, do jiného, a tím se uzdravuje. Mohla jsem si své myšlenky nechat pro sebe a užívat si dovolenou, ale já je potřebovala vypsat, aby i vám mohly být prospěšné. Věřím, že tato kniha vám ukáže, jak pracovat se svým srdcem, aby mohlo stoupat vzhůru.

S knihou se můžete i učit. Obsahuje 160 různých sdělení - co pro sebe dnes můžu udělat?-. Stačí si jen každý den otevřít knihu a přečíst si dané sdělení. Tím se budete učit kontaktu se sebou a dělat věci pro sebe.

Fontána srdce (VM)

Srdce je zázračná fontána,
kdo čistý je,
tomu anděly je živá voda podána.
Prýští pak pramen Pravdy mnoha proudy,
každý je vzácný, srovnáván s diamanty.

V tváři srdce zrcadlí se,
někdy je smutek, pak zas veselí se.
Spravedlivý hněv také ukázat umí,
vypouští šípy do srdce druhého, které uzdravují.

Srdce je zázračná fontána,
kdo čistý je,
ten sám již živou vodu rozdává.

Úryvky z knihy

Druhý den na dovolené v Řecku se při snídani domlouváme s kamarádkou, že půjdeme na procházku do nedalekého městečka poblíž Vrasny, kde bydlíme. Sedíme na balkóně a já jsem najednou jako na trní. Cítím, že musím jít dnes do staré Vrasny. Oznámím jí tedy svůj záměr a vyrazím.

* * * *

Jdu jinou cestou, než mi poradila delegátka. Když procházím mezi poli, najednou slyším usilovné mňoukání. Vrátím se a vidím v trávě skrčené koťátko. Jak mě zahlédlo, hned se ke mně přitulilo a začalo vrnět. Když jsem chtěla jít dál, přidalo se ke mně a motalo se mi mezi nohami. Bylo mi líto ho tam nechat, protože jsem si myslela, že má hlad, staré kódy od maminky. Vždy si myslela, že každý musí mít hlad, protože ho za války zažila. Vzala jsem ho do náručí a nesla k našemu apartmánu s myšlenkou, že mu dám mlíčko. Cestou stále mňoukalo a já si říkala - to jsi si to zase zkomplikovala. Vždyť jsi ho tam mohla nechat a užívat si dovolenou, teď máš starost. Cestou se lidé zastavovali a kochali se malým kotětem, ale když jsem jim ho nabídla, odtáhli se.

* * * *

Kotě stále mňoukalo, a tak jsem si chtěla zakoupit mlíčko v kavárně, že mu dám na talířek. Paní mě však odmítla, že mi mléko pro kotě nedá. Když jsem zahlédla sedící lidi na terase apartmánu, kteří se usmívali na kotě, zeptala jsem se, zda by mi nedali trochu mléka pro kotě. Pán však rezolutně odmítl a dokonce mi sdělil, že má na kočky alergii. Byla jsem překvapená, cožpak se v Řecku nikdo nechce učit? Všichni od koček dávají ruce pryč. Zamýšlela jsem se nad tím, jak státy, kde lidé na sobě pracují, kočky již přijímají, a státy, kde se učení odmítá, odmítají i bohatství, které můžeme nalézt v kočkách. Dokonce na Kapverdských ostrovech kočky pobývaly u hotelu a na ceduli, umístěné blízko nich byla informace, že se lidé nemusí bát je pohladit, protože jsou pod lékařským dohledem. Kočky byly nakrmené a v čistotě. Chtějí se zde učit, proto se jejich země díky cestovnímu ruchu rychle rozvíjí.

* * * *

Konečně jsem došla k apartmánu. Cestou jsem přemýšlela i o tom, že nabídnu kotě delegátce. Slyšela jsem, že minulý týden pochovala svého pejska, a tak jsem si říkala, že by jí kotě mohlo přinést trochu lásky a pomoci v jejím smutnění po pejskovi. Jakmile jsem jí kotě nabídla, hned mě odmítla slovy: „Pryč s tím. Mám tu tři kočky pod autem a mnoho koťat, nechci další. Množí se. Jedině kdybyste si ji chtěla vzít s sebou. Hlavně si ji neberte do apartmánu.“ Překvapila mě věta, že bych si ji mohla vzít s sebou. Něco mně v ní rezonovalo.

* * * *

Když jsem se  porozhlédla, zjistila jsem, že  žádné kočky se v její zahradě nenacházejí. Vzala jsem kotě k sobě a dala mu mlíčko, moc nepilo. Byla jsem překvapená, protože jsem si myslela, že má hlad. S koťátkem jsem šla na zahradu a vzala s sebou misku s mlíčkem. Přemýšlela jsem si o tom, zda kotě vrátit zpět tam , kde jsem ho našla, či si ho vzít s sebou do Čech. Říkala jsem si, když tu vydrží do odjezdu, vezmu si ho s sebou. Ale stále více se mi spíše vkrádala na mysl myšlenka, vrátit ho zpět do místa, kde to zná, kde jsem ho našla. I jsem si vzpomněla na svého kocourka doma. Přivedu mu dalšího kocoura, jak to zvládne, když je starý a tento během roku dospěje a třeba si bude dělat nárok na své teritorium a vypudí mého kocourka. Vedlo mě to k zamyšlení, protože se ve mně objevilo více protikladů. Třeba bylo spokojené tam, kde bylo, třeba vůbec nemělo hlad a neumřelo by hlady (zase syndrom mé maminky, každý umře hlady - něco z její minulosti, co mi vnutila do života). Tím, že jsem chtěla kotě zachránit, jsem si zbytečně zkomplikovala život, přibyly mi starosti a přitom to bylo jen mé rozhodnutí, nebyla to má povinnost. Nikdo to po mně nechtěl. Nemůžu  se na nikoho zlobit, ani na sebe. Chtěla jsem to udělat, tak jsem to udělala. Sedím v trávě u misky mléka a kotě někam odběhlo.

* * * *

Přijdou slzy a za chvíli se objeví vedle mě delegátka. Vrtalo mi hlavou, proč přišla, vždyť nemusela. Jak mi sdělila kamarádka, delegátka přišla zkontrolovat do apartmánu, zda se tam náhodou kotě nenachází. Když zjistila, že se kotě v apartmánu nenachází, zašla za mnou na zahradu. Začala mi vysvětlovat, že třeba tam, kde jsem kotě našla, mělo své sourozence a pokud bych si ho chtěla vzít s sebou, musí se načipovat a může odjet po očkování za 21 dní. Pokyvuji hlavou a říkám: „Jen mi to přišlo líto. Já vím, to je v pořádku. Myslím, že ho vrátím zpět na místo, kde jsem ho vzala.“ „Víte, já mám raději pejsky, nemám ráda kočky“  vysvětluje delegátka. Ani jsem jí neřekla, že mi tři kočičky už umřely (symbolicky, když říkala, že má tři kočky, které jsem neviděla) a že mám ještě jednu. Cítila jsem, že mám mlčet. Bylo to zvláštní setkání.

* * * *

Když odešla, přišly mi informace. Říkám si, vždyť ona přece z minulosti tam má také tu kočku. Vždyť má v sobě původ kočky, tak proč je nemá ráda? A také mi vrtalo hlavou, když všichni říkají, jak je hodná, jak má dobré srdce, proč já to tak necítím? Musely jsme se opět sejít, abychom dokončily své učení. V dávných dobách existoval kočičí lid a nesl v sobě moudrost věků. Ona tam tehdy vládla a dosti krutě, i týrala kočky. Proto dodnes nemá ráda kočky. Její nenávist ke kočkám zmizí, až jednu přijme do svého života. Může jí vrátit lásku, bolest, klid i nenávist. To vše jí kočička pomůže vyčistit. Ale vše má svůj čas, takže občas nám Vesmír nabídne pomocnou ruku a záleží na nás, zda ji přijmeme. Cítila jsem, že ta kočička je určená pro ni, ale nevěděla jsem, zda ji přijme. Ale spíše jsem věřila tomu, že ji přijme, jako bych to udělala já.

V dalším životě mi tato delegátka kočky brala. Já Jsem kočičky zachraňovala, protože jsem věděla, že jsou nositeli lidského vědomí. Delegátka tehdy protestovala, že kočky povyšuji nad lidi a brala mi je. Proto mi nyní řekla, že si ji můžu vzít. Došlo k rovnováze. V minulosti mi je brala a nyní by mi kotě dopřála.

* * * *

Když odešla, ještě jsem si mnoho poplakala, a když jsem se zeptala Vesmíru, co mi ta situace měla říci: Že už není koho zachraňovat, že moje éra na Zemi skončila. Je zajímavé, že kotě zmizelo, jako zmizelo mé učení na Zemi. Přesto jsem kotě hledala a stále vyhlížela.

* * * *

Další den se podívám z balkonu apartmánu a jsem překvapená, na zahradě se myje velká bílá kočka. Symbolicky jsem dospěla a už nemusím nikoho zachraňovat. Další den se tam objevila kočka stejně zbarvená jako můj kocourek Mimíno. Symbolicky zpráva z Vesmíru.

* * * *

Ještě dlouho jsem přemýšlela o tom, co mi ta situace měla říci. Když jsem si vykládala karty, zjistila jsem, že kdyby kočička nemňoukala, nevšimla bych si jí a nemohla jí přemístit jinam. Ale protože si stěžovala, dostala se jinam, kde se musí naučit více prát se životem. Přenesla jsem ji z polí mezi lidi, kde ne každý ji přijme  a ona se musí naučit chránit, starat o sebe a vynaložit možná více úsilí pro to, aby byla v bezpečí. A takto to funguje i v našich životech. Když chceme od někoho zachránit, možná nám druhý zbytečně více zkomplikuje život, než kdybychom přijali vlastní zodpovědnost za život. Cílem každé duše je naučit se přijímat život takový, jaký je a nechtít díky druhým, aby byl lepší. Naučit se žít své životní lekce a nespoléhat na druhé, že mě zachrání. Karty mi řekly, že kdyby zůstala kočička v polích, stále by hořekovala, ale nyní musí vynaložit více síly, takže se učí sílit. A tak, když příliš naříkáme, Vesmír nás přenese do jiného prostoru, abychom zjistili, že to může být ještě horší. Ale zase díky změně můžeme růst.

* * * * 

Přemýšlela jsem si o záchraně. Takže každá záchrana spíše ublíží z nevědomosti obou stran. Ten, který se snaží pomoci, nevědomky škodí sobě, protože přebírá odpovědnost za druhé, a ten, který záchranu přijímá si ani neuvědomuje, že dává život dobrovolně do rukou druhého. Například vás lékaři zachrání ve vaší nemoci, ale vy se budete trápit celý život svým zdravotním stavem. Nebo budete toužit žít s dětmi pod jednou střechou, protože to budete brát jako pomoc jeden druhému, ale celý život si zbytečně polezete na nervy.

* * * *

Další den jsem plavala v moři a zahlédla na vodě včelku, která by se nedostala sama z vody ven. Automaticky jsem si ji vzala na ruku a vynesla na břeh. Tam ji položila na kámen a dál se o ni nestarala. To je pomoc Vesmíru, že když se topíte, dostáváte záchranný kruh, ale dál si musíte pomoci sami.

* * * * * * * * * *

Navštívili jsme jeskyni Alistratis, která je zapsána mezi sedm nejkrásnějších evropských jeskyň. Průvodkyně nás stále poučovala, jak je důležité chránit krápníky. Když se krápníku dotkneme, náš pot naruší krápník a on se dále nevyvíjí, umře. Půl centimetru naroste za 60 let. Sama nám ukazovala dva krápníky, které se hnedle dotýkaly, ale než se dotknou, bude to trvat 60 let. Měli jsme i zakázáno fotit, aby se krápníky nenarušily bleskem. O to více jsem nevěřícně zírala na pána ze skupiny přede mnou. Šla jsem poslední, abych si vychutnala krásu jeskyně a vidím, jak pán u cesty uškubne jeden krápník, otočí se na mě, a když nic neříkám, utrhne další a další. To snad není možné. Cítila jsem, že se musím ozvat. A tak volám nahlas mezi ostatní: „Paní průvodkyně nebylo by dobré, aby pán s modrou čepicí v kostkované košili tu zanechal to, co mu nepatří?“ Pán utíkal dopředu až byl v čele skupiny a začal si povídat s průvodkyní. Dál se nic nedělo. U východu vidím, že se pán podepisuje do památní knihy. Přijdu k němu a povídám: „To máte ještě tu drzost se podepsat?“ „Vám je do toho prd, jděte si za tím svým.“ Byla jsem na výletě sama, ale chápala jsem chování starší generace. Takto se lidé vždy ozývali, aby odvedli pozornost od sebe jiným směrem. A co se dá ukrást, co se dá vzít, kde se co nabízí, si vezmu. Dnešní generace, protože je nasycená, se už takto nechová. Naopak se chová citlivěji k hodnotám země než dřívější generace.

* * * *

Cítila jsem se dobře, co jsem mohla pro věc udělat, jsem udělala a dál se tím netrápila. Dříve bych se trápila naším nedorozuměním. Odsuzovala bych pána, cítila v sobě špatný pocit, protože jen já jsem byla ten rebel. Jinak všichni byli zticha a k situaci se nevyjadřovali. Dnes bych se cítila špatně, kdybych mlčela, ale tím, že jsem řekla, co cítím, cítila jsem se dobře. Dál jsem neměla potřebu o tom mluvit. Při nástupu do autobusu mi jeden účastník zájezdu sděluje: „Tak průvodkyně řekla, že to není její a tak to neřeší. Pokud si to pán vzal, asi to potřeboval.“

* * * *

Zase symbolicky řečeno, asi pán potřeboval tuto situaci pro své další učení v budoucnosti, protože budoucnost si tvoříme dle našich dobrých či špatných skutků. Kdybych byla průvodkyní a měla zodpovědnost za celou skupinu, chtěla bych na pánovi, aby to, co mu nepatří vyndal z kapes a kdyby nechtěl, řekla bych, že to oznámím na bráně. Teď zase mi nabíhá myšlenka na které bráně, u východu nebo na bráně nebeské? Všechno prochází bránou a pokud projdeme s něčím, co nám nepatří, není to dobré a musí přijít poučení.

* * * *

Sama jsem podobnou situaci prodělala při parkování. Chci zaparkovat v podzemní garáži obchodního domu Plaza. Kolikrát jsem tam už parkovala a vždy v pohodě. Teď nevím, co se dělo v mé mysli, jen vím, že jsem si málo nadjela a při parkování škrtla levý zadní blatník vedle stojícího auta. Už vidím v zrcátku, jak jeden mladý muž si fotí mé auto. Jdu k němu a on mi říká: „Bylo by dobré řidiči nechat své telefonní číslo pod stěračem. Taky se mi to jednou stalo a nebylo to příjemné.“  „Myslela jsem, že je to vaše auto.“ „Ne, jen nechci, aby se pánovi stalo to, co mně.“ „Chápu, napíši telefon.“ Řidiči jsem dala pod stěrač cedulku s tím, že se moc omlouvám, a aby se ozval. Mile mě překvapilo, jak mladá generace hlídá i to, co není její. Večer se mi ozval pán: „Tady Veselý, našel jsem vaši cedulku“ „To asi nebylo veselé, co?“ „Děkuji, že jste nechala telefon, a neřešte to, bylo to malé škrábnutí.“ Byla jsem mile překvapena, nikdo mi nenadával, naopak mi poděkoval.

* * * *

Druhý den mi říká dělník, který pracoval u mně na dvoře:„Nevím, jak se mi to stalo, ale při couvání jsem trochu škrtl váš levý blatník.“ Opravdu úplně stejně jako já včera panu Veselému. Také jsem to neřešila, ale uvědomila jsem si, jakou rychlostí nám Vesmír všechny naše skutky vrací. Ať milé či nemilé.

* * * *

Říkala jsem si, pán z těch krápníků radost mít nebude, protože mu budou připomínat situaci, do které se dostal. Sice se snažil hrát hrdinu, ale bylo vidět předstírané hrdinství, uvnitř se cítil provinile jako malý kluk. Stačilo ho pozorovat, jak utíkal před skupinou.

Ten, který necítí, klidně si krápník utrhne, ten který již cítí, bude vnímat vytvořenou krásu a jeho srdce mu nedovolí si krápník utrhnout. Bude si uvědomovat, kolik úsilí je ve vytvořeném předmětu a bude si vážit a ctít krásu vytvořeného. Ten, kdo ještě dělá věci hlavou, rozumem, toto nedokáže pochopit.

* * * *

Když se průvodkyně loučila, zatleskala jí jen skupina, která patřila k pánovi, který krápník utrhl. Naše skupina se nevyjadřovala ani netleskala. A tak jsem zase došla k uvědomění, že se vždy tleská tomu, kdo stojí na vaší straně. A tak se nedá soudit ani spravedlnost. Může nám připadat slepá, ale vyšší spravedlnost má oči všude.

* * * * * * * * * *

Uvědomovala jsem si na mé přítelkyni, se kterou jsem se vydala na zájezd, jak nás Vesmír poslal na tuto misi, abychom si vyrovnaly síly. V minulých životech se zdála být samostatná, ale uměla vždy tak podsunout problém, že jsem naivně vše udělala za ni a ráda. Měla jsem radost, že máme hezký vztah. Když jsem v Řecku jeden večer vyložila karty na to, co Vesmír nyní vzkazuje jí, přišla informace: Rozděl a panuj, podrobnější výklad ve skutečnosti znamenal, už si nenech sloužit. Mně přišla informace: Iluze a naivita. Už nebuď naivní.

* * * * 

Učení jsme začaly rozklíčovávat během následujících dní. Ležíme u vody a kamarádka mi říká: „Namažeš mě a pak můžeš jít do vody.“ Dříve bych slepě udělala, co po mně druhý chce a ráda. Ještě bych neviděla. Nyní jí říkám: „Já bych druhému nerozkázala a nedala mu příkazem, co má dělat. I Vládi se zeptám, namažeš mě? Neberu to jako samozřejmost, že mě musí namazat.“ Přítelkyně mě pak požádala slovy: „Budeš hodná, když mě namažeš.“ Už to bylo lepší, ale ještě intrika, budeš hodná, když to uděláš. Když to neuděláš, jsi zlá, takto jsme dříve jednali. Za chvíli se zasměje: „Rozděl a panuj,“ došla jí slova z karet a mně zase moje dřívější naivita.

* * * *

Další den povídá: „Ten košík na záchodě smrdí, měly bychom ho vynést.“ Chápala jsem: „Vynes ten koš.“  Její postoj z minulosti, kdy bylo samozřejmostí, že ona přikázala a já udělala. Nyní se moje duše bouřila. Probrala jsem si to v sobě, košík mlčky vynesla a řekla si, že příště to nechám na ní. Sedíme na večeři a ona  konstatuje: „Ten košík jsme nevynesly.“ „Já ho vynesla,“povídám. „Tak to jsi hodná, máš body navíc.“ V minulosti bych se pro body navíc přetrhla, abych mohla být dobrá. Takto nevědomky vedeme mezi sebou intriky. Když už je rozeznáte, už je nechcete hrát. K jejímu výroku jsem se nevyjádřila. Byli jsme zvyklí říkat my a přitom to byl rozkaz pro toho druhého, aby to udělal.

* * * * * * * * * *

Situaci s kočičkou, na které jsem se učila vesmírné zákony pomoci, jsem hodně oplakala. Celý týden postupně slzy slábly. Byl to pro mě velký náraz do duše ohledně pochopení pomoci. Až pátý den, jsem vše pochopila a pro příště se budu snažit vyvarovat chyb, které jsem dělala v minulosti.

* * * *

Když zpočátku týdne přicházely slzy, nechala jsem je volně téci a nebránila se jim. Kamarádka mi řekla druhý den: „Tak co, ty plačko.“ Povídám jí: „Víš, že se mě ta plačka dotkla? Já si potřebuji vyplakat vnitřní bolest.“ Říká mi: „Taky vzpomínám na manžela, který mi před léty zemřel a byli jsme tady spolu na dovolené, ale nepláču. Zbytečně si pláčem ubližuješ.“ „Co mi to říkáš za hloupost? Já naopak potřebuji vyplakat vnitřní bolest, aby odešla minulost a už mě nebolela.“ Už nepláču pro lidi, ale pro vnitřní uvědomění. Rozum nám velel ukázat se silní a neplakat, naopak srdce velí, vyplakat, obměkčit slzami duši a probudit ji k životu.

* * * *

Na kočičce jsem pochopila, že nemám zachraňovat. Ani kočičku a ani delegátku. Že si zbytečně beru na sebe starost, která mi nepatří. Vždy nám v životě přichází vnuknutí v podobě intuice a záleží jen na nás, kdy přijmeme nabídku z Vesmíru ke spolupráci. Vesmír nás zaměstnává a všechny odměňuje za naše činy. A proto někdo má hodně a někdo málo. Dle toho, jak pracuje na sobě, a tím i na celé společnosti.

* * * * 

Příběh s taškou

Když mi bylo dvacet let a vyšla jsem z obchodu s nákupní taškou a partner mi nepomohl, celý den jsem se tvářila jako kakabus a nemluvila s ním. Přitom obchod se nacházel hned vedle domu, kde jsem bydlela. Byla jsem dotčená, že mi nepomohl a že si mě jako ženy neváží. Ještě jsem si neuměla říci o pomoc.

Ve čtyřiceti letech, když jsem nesla nákupní tašku s potravinami, požádala jsem partnera: „Prosím tě, pomohl bys mi s tou taškou?“ „Promiň, nevšiml jsem si“ a tašku mi pomohl. Tehdy jsem nechápala, jak si nemohl nevšimnout. Myslela jsem si, že musí mít oči jen pro mě a kdykoliv mi být nápomocný, měl by si všímat mých potřeb. Ale už jsem si uměla říci.

V šedesáti letech, když jsem nesla těžkou tašku s projektem a partner kráčel vedle mě, přebírala jsem si v mysli. Tak vidíš, ve dvaceti jsi byla naštvaná, že se nenabídne. Ve čtyřiceti už jsi si řekla, a teď mlčíš a jsi ráda, že máš ještě sílu si tu tašku nést. Už nemáš potřebu si říkat o pomoc. Partner jako by zaslechl mé myšlenky, najednou povídá: „Ukaž, já ti pomůžu s tou taškou.“ Vyprávím mu své myšlenky a on mi říká: „Víš co, tak si ji nes, nechci ti brát sílu.“ Nezlobila jsem se, jen jsem se usmála, jak vtipně mě navedl na to, že už mám sílu, které si vážím a už nečekám na partnera, že mi pomůže, protože tím sílu ztrácím. Začnu spoléhat na něj, opírat se o něj a co bych zvládla, budu dávat udělat jemu. Tam budu slábnout, to už znám, a tak si vážím své síly a chci, aby mi vydržela co nejdéle. Nejhorší je, když už ji člověk nemá a musí spoléhat na druhé, tam už nemůže být samostatný.

Asi rok na to, jsem nakoupila v Kauflandu a nákup nesla v tašce. Vůbec jsem ani nevnímala, že nějaký nákup nesu. Už jsem se nezaobírala myšlenkou vůči chování partnera ke mně. Zvoní telefon, já ho vezmu, mezitím přichází partner. Skončím rozhovor a vidím, že tašku s nákupem drží ve svých rukách partner. Ani nevím, kdy jsem mu ji podala, nebo zda si ji vzal sám. Vše se dělo samo spontánně. A takto v našem životě probíhá vše. Čím více na něčem lpíme, tím více to nedostáváme. Když se smíříme s tím, že to nemusí být, může to být.

* * * *

Už se nemažu opalovacími krémy a je zajímavé, že se nespálím a ani vyrážku, kterou jsem mívala, nemám. Před léty se mi objevovala vyrážka po sluníčku na průduškách, nevyřčené pocity a pak na rukách, pořád zachraňovat druhé a neumět zachránit sebe. Když jsem to vše změnila, mám pokoj a nemusím se chránit krémy, které mě stejně neochránily.

* * * *

Vzpomínáme s kamarádkou na své maminky. Konstatuji: „Víš, teprve když odejdou, člověk si uvědomuje, co mu chybí. Když maminka žila, vadila mi její starost o mě. Když už není, chybí mi její starost o mě. Ale vím, že kdyby žila, zase by mi ta její starost vadila.“ Vesmír mě stále poslední dobou nabádá k tomu, že mám vše jen přijímat. Učím se přijímat vše takové, jaké je a tím žít v souladu se vším a žít neutrál. Nezaujímat žádný postoj. Vše je prostě takové, jaké má být.

* * * * 

Život kreslí příběhy, někdy radostné, někdy smutné, někdy žalostné, někdy osvobozující. Ale všechny příběhy jsou důležité pro naše zrání. Nenajdete duši, která by neprožívala stejné příběhy jako vy. Každá duše se učí různými emočními stavy se dostávat do stále větší pohody, aby jí časem žádné emoční stavy neobtěžovaly a ona mohla žít jen v lásce a v sounáležitosti s okolím. Čím více se budete ptát, proč zrovna já, tím více nebudete rozumět tomu, co žijete. A proto žijte to, co k vám přichází s pokorou, ať si lépe můžete užívat slastí života. Život není o utrpení, to si způsobujeme sami tím, že vše vidíme negativně. Vždy jsem se snažila na všem najít něco pozitivního. Stále slyším od jedné známé: „Jsem pořád utahaná, zase jsem brzo vstávala do práce, jdu na noční, zase se nevyspím.“ A o tom je její život, jak myslí, tak koná. Já, když mám ráno vstát, protože musím brzy vstávat, již se tomu nebráním a přijímám to. Díky tomu ani nepotřebuji budík a vzbudím se na čas. Díky tomu, že přijímám odpovědnost ke všemu, co musím činit, necítím se unavená. Tvořím a nepřemýšlím o tom, zda mě to baví či nebaví. Tím neuniká energie. Nejvíce energie nám uniká tím, že se nám nechce, že se vymlouváme atd. Když přijmeme, osvobodíme se a můžeme žít svobodu, protože už přijímáme odpovědnost za svůj život. Vesmír nás neustále chrání na naší cestě a vede nás přímou cestou, to jen naše cesta by vedla do záhuby, protože bychom se nechtěli učit, a shnili bychom za živa. Duše, která se učí, dostává směr, a díky tomu roste. A čím více roste, tím více si váží všeho, co může žít a co může prožívat.

* * * * 

A tak se nedá soudit chování lidí. To, co vidíte, může být ve skutečnosti jiné a vy vidíte jen iluzi, kterou promítáte do života ze svého nitra. Pokud máte ještě zavřené srdce, můžete ještě posuzovat chování druhých, ale otevřené srdce už neposuzuje, protože si umí udělat pořádek v citech s ostatními. To, co vidíte, není skutečné, je to jen vaše projekce nitra, na které funguje váš život. Buď žijete strach, protože jednáte ještě rozumově a budete soudit člověka, který se nebojí říci, co si myslí a dokáže si stát za svým názorem, anebo si dokážete srdcem vyřešit vždy s každým vše bez posuzování. 

Dříve člověk nejdříve přemýšlel o tom, co má říci a nyní nejdříve řekne a pak přemýšlí o tom, co řekl.

* * * *

V poradně řeknu paní, že to není duchovní partner, ale osudový. Do té doby věřila, že spolu budou žít, ale teď se jí rozplývá iluze, kterou žila. I mně je nepříjemné, že musím říkat věci, tak jak jsou, ale už jinak nemůžu. Dokonce slyším vnitřní hlas, který mi říká: „Děláš jen svoji práci.“ Vidím, jak se paní mění. Moje informace je náraz do jejího srdce a ona se začne před mýma očima měnit z přívětivého člověka do člověka, který vyzařuje neklid, podráždění a zlost. Jsem překvapená, jak se mžikem dokážeme změnit, když život není dle našich představ. Z milé usměvavé mladé ženy najednou na mě kouká někdo nepříjemný s hrubými rysy v obličeji. Žena ve chvíli zestárla, změnila se. Čím více budeme mít otevřené srdce a budeme žít bez přetvářky, tím budeme mladší. Čím více budeme žít přetvářku, tím rychleji budeme stárnout.

* * * ***** * * *

zpět