Úvod
V dnešním uspěchaném světě mnoho maminek má v sobě výčitky, zda to dítě vychovávám dobře. Chceme naše dítě vychovat co nejlépe a bojíme se, abychom se nedopouštěli chyb.
I já jsem měla podobné myšlenky při výchově své dcery. Stále jsem se snažila pročítat různé knihy a návody z těchto knih dávat do praxe. Přečetla jsem si, že je dobré dítěti nedávat dudlík, aby mělo rovné zuby. A tak má dcera byla bez dudlíku i když plakala. Bylo mi jí sice líto, ale vždyť to dělám pro její krásné zuby v dospělosti. Když stále plakala, protože dudlík celé dětství neměla a nebylo ji čím utěšit, přečetla jsem si opět v jedné knize, že je zdravé, když dítě dvě až tři hodiny denně propláče. A tak, když byla najezená, přebalená a stále plakala, nechala jsem ji plakat, aby měla zdravé plíce.
Dost často jsem při této výchově pociťovala, že bych jí raději ten dudlík dala a pochovala ji, ale bála jsem se, že by byla rozmazlená, neměla by zdravé zuby atd. A tak jsem často trpěla já i mé dítě. Byla jsem přesvědčená, že lidé a knihy mi dávají ten nejlepší návod pro výchovu mé dcery a já přece chtěla, aby má výchova byla dokonalá. Ale uvědomili jste si někdy jak jsme rozlišní a jak každý jsme ovlivněni výchovou svých rodičů?
Nejsprávnější je vždy to, co cítím a ne to, co říkají druzí. Druzí jsou vždy ovlivněni svými pocity a nemůžou znát mé. Nikdo nemůže mě a mému dítěti tak rozumět jako já sama.
Vazby dítěte k ostatním a okolí vznikají již v těhotenství. Moje maminka se rozešla s mým pravým otcem v době, kdy s ním byla tři měsíce těhotná. Vyčítal jí peníze, byl lakomý a když si ho poslala pro prášky do lékárny, nechal si je zaplatit. To způsobilo, že jsem posuzovala celý život své partnery podle toho, jak byli štědří. Když se mi zdálo, že je partner lakomý, hned bylo po lásce. Pocity z období těhotenství nás mohou provázet celý život.
Pokud je maminka celé těhotenství nervózní, přenáší své pocity i na dítě a dítě pak může být neklidné a lítostivé.
Naopak maminka, která prožívá těhotenství v klidu a s láskou dává dítěti do života pevný základ. Dítě má rádo zpěv, je to pro něho jakási komunikace s maminkou.
Mám mít dítě?
To je častá otázka, kterou slyším v poradně. "Manžel si to přeje a já to ještě tak necítím. Chci se vzdělávat a ještě pěstovat tyto zájmy atd." Manžel chce mít ženu jistou a tak si říká, když budeme mít spolu dítě, už mi neuteče. Zvláště pokud má vedle sebe ambiciózní ženu.
Ale pokud žena cítí, že si ještě dítě nepřeje, je dobré se rozhodnout sama za sebe. Vždy to bude žena, která bude mít celý život na starost výchovu potomka. Nedejte se zviklat prosbami, výčitkami a pocity viny. Vždy budete vy, ta odpovědná za výchovu a proto se také odpovědně rozhodujte.
Vyprávěla mi kamarádka, jak její manžel jí říkal v porodnici: "Ale koupání dítěte si vyhrazuji já." Po čtrnácti dnech koupání povídá: "A nechtěla bys ho dnes vykoupat ty?" Kamarádka dítě vykoupala a pak už ho koupala celý život. Muž vždy bude slibovat pomoc ve výchově dítěte, ale protože u něho je silněji naprogramován rozum, bude časem opět sledovat své zájmy. Žena, protože je u ní silněji naprogramován cit, bude vždy více dávat dítěti než sobě.
Vztah, který se rozpadá nespravíme narozením dalšího dítěte. Je třeba nejdříve nalézt cestu jeden k druhému a pak plánovat dítě. Dítě není tmelem vztahu, ale symbolem lásky.
Žena, která nedostávala cit od muže si říkala:"Počkej až budu mít dítě, já ti všechno vrátím. Dítě mi dá cit a tebe už potřebovat nebudu." Jen tato myšlenka způsobila, že žena nemohla otěhotnět.
I to, zda žena může mít dítě je podle jejích zásluh z tohoto života nebo z minulých životů. A pokud nemůže mít dítě, příroda to tak zařídila, aby jí něco naučila.
Těhotenství
Každá žena cítí své poslání v mateřství. Těší se na miminko a najednou, když tu ta zpráva je, ani neví, zda se má radovat. I tak prožívají některé ženy těhotenství. Je to pro nás velká změna, která přináší změnu celého našeho života a proto než se myšlenkově se vším srovnám, můžu cítit v sobě neklid.
Většinou tento neklid ženy pociťují do tří měsíců těhotenství. Je to doba, kdy se nám mění celá energetická schránka naší osobnosti. Žena se připravuje vnitřně na svoji novou roli a stává se citlivější. Je v tomto období velice přecitlivělá a často pláče. Nedá se to ovlivnit, vše je dáno přírodou a tím, že se z ženy stává matka.
Od čtvrtého měsíce do konce těhotenství se ženě vrací zpět klid. Od porodu do šesti neděl je žena přecitlivělá, protože se tělo opět upravuje. Pamatuji si, když jsem si přivezla dceru z porodnice. Zazvonila u mě kamarádka a povídá, tak co: A já říkám: " Stále pláče" a začala jsem plakat také. Tehdy jsem nevěděla, co se to se mnou stalo, proč jsem taková.
Je dobré říci partnerovi o svých pocitech, aby nám v jednotlivých měsících našeho očekávání mohl být nápomocný a nedivil se našim náladám. My se spíše zlobíme, že nám partner nerozumí. Ale on neví nic o našich náladách a myslí si, kdyby něco chtěla nebo jí něco vadilo, tak by mi to řekla.
Většinou si manžel přeje dítě a když se dítě narodí ocitne se na vedlejší koleji. Dítě je středem pozornosti a na něho už nezbývá čas. Nezapomeňte, že manžel nebo starší dítě se narozením dítěte cítí někdy odstrčeni. Většinou žárlí, že už středem pozornosti nejsou oni. Každé těhotenství se projevuje jinak. Někdy nemusíme mít žádné problémy a jindy naopak. Jedna moje kamarádka si myslela, že je v přechodu a povídá ty větry mě nějak obtěžují, půjdu k doktorovi. A lékař jí povídá: " Milá paní to nejsou větry, ale pohyby."
Dítě a jeho fantazie
Jsme stvořeni z elementů přírody - vody, vzduchu, ohně a země. Děti cítí svou sounáležitost s přírodou. Vše vnímají svojí intuicí a ne rozumem.Proto si tak rády hrají s kamínky, rády se koupají, pozorují přírodu a vše, co se v ní děje.
Do sedmi let jsou nejvíce přirozené a také zranitelné. Nemají přes čakry vytvořen ochranný obal. Teprve v sedmém roce se tento obal vytváří a člověk ztrácí propojení na svoje podvědomí. Do sedmi let si děti mohou vzpomenout na zážitky z minulých životů. Hrou na své poslání v tomto životě. Mohou okolo sebe vidět světy, které mi nevidíme. Takže děti nefantazírují, ale ony prožitky opravdu mají.
Nepodceňujte jejich vize, mají větší přístup k informacím než vy. Na co si nejraději hrají, je jejich životním plánem. Je to přesně to, co by měli v tomto životě dělat. Ve hře, v jejich zájmu o určité poznatky je základ pro jejich budoucí povolání. Od sedmi let se vytváří ochranné obaly a my ztrácíme již kontakt sami se sebou. Vzdalujeme se své přirozenosti.
Schliemann již v dětství prohlásil, že objeví Tróju a Champolion, že rozluští egyptské hieroglyfy. Oba svému slibu dostáli.
Komunikace s dítětem
Pověz to ještě dnes....... Byl jednou jeden ..... chlapec, který se narodil s nemoci. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech..... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen doma, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče,asi v jeho letech.
Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoct?" Během této doby si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl.
Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě jí odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rád bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení, vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano, a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek.
Odešel domů a od toho dne, navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivá CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a, ...a vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle jí nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.
......Crrrrrr !! Matka sňala sluchátko: "Ano?", bylo to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničena začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel." Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se v sluchátku ozýval.
Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplik a k jejímu překvapení se tam tyčily hory Cd, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do rukou a začala číst. Stálo na něm:" Ahoj!!!, jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda.... Sofie." S hlasitou emoci otevřela matka ještě jedno CD, a i z něj vyletěl ven papír; z různých CDcek.......na všech bylo to stejné. Ponaučení: takový je život..... nečekej příliš dlouho někomu říct, co cítíš. Pověz to ještě dnes. Zítra může být už příliš pozdě.
Nezapomínejte říkat svým blízkým často jak je máte rádi a jak vám na nich záleží. V dětství mě trápilo , že si ostatní děti se mnou nechtějí hrát a tak jsem v ústraní mnoho chvil proplakala. Myslím, že všichni známe ten pocit z dětství, že se cítíme sami a ti ostatní o tom ani neví. Odmítáme i pomoc rodičů, protože si myslíme, že nám nemohou rozumět. Většinou se trápíme vztahy s kamarády a spolužáky. Trápí nás, že naše jediná kamarádka začala kamarádit s někým jiným, že spolužáci se dokážou bavit a já ne. Všichni touto nejistotou procházíme.
Je důležité, aby rodiče dítěti řekli, kdykoliv budeš mít nějaký problém, můžeš za mnou přijít a kdykoliv si budeš chtít popovídat jsem tu pro tebe. Tím dítě získává jistotu a pevné zázemí. Když se nemáme komu vypovídat a svěřit, tíží nás to a trápí.
Jedna paní mi povídá: "To my si se synem povídáme, jsem zvyklá mu naslouchat." Ale z vesmíru přišlo pro ni poselství: Ona by ve výchově měla více dbát na to co říká, aby ten druhý cítil porozumění a respekt před tím co říká, příliš často se tomu druhého zdá, že mu ona nerozumí. Když dělám, že tomu druhému naslouchám, ale myšlenky mi poletují někde jinde, ten druhý to vycítí. Cítí pak z mé strany nezájem o to, co mu povídám. Také si dejte pozor na to, abyste se dítěti nevysmívali, to zvláště těžce nese. Nejhorší je, když vám někdo něco důležitého povídá a vy ho najednou přerušíte a začnete povídat úplně o něčem jiném. Tím cítí ten druhý nezájem o to, co vám říká a už nemá chuť si povídat.
Měli bychom se naučit naslouchat nejen dítěti, ale i sobě a ostatním. Maminky se často zlobí, když dítě přijde ze školy a ony se ho zeptají, jak se mělo, sotva odpoví. Na otázku: co měli k obědu, řekne nevim. Prostě se mu teď nechce komunikovat s vámi.
Z jednoho panelového okna jsem zaslechla: "Přestaň, teď nemám čas." Ano, dítě má chuť se vám s něčím svěřit a protože slyší toto, uzavře se už vám nic neřekne. A pak se divíme, že tak málo víme o svých dětech.
Zvláště nepříjemné jsou pro dítě neustálé příkazy místo porozumění. Pokud všeho necháte a dítě vyslechnete, budujete si tím přednostní právo být vždy první u jeho problémů. Dítě bude vědět, že kdykoliv potřebuje, jste tu pro něho. A toto vědět je pro jeho život velice důležité.
Pamatuji si z dětství, když na mě měla maminka náladu, naslouchala mi a já z pocitu radosti jsem jí vše o sobě řekla. Ale když měla špatnou náladu, vše mi vyčetla. Bolelo mě to, říkala jsem si, jak toho může takhle zneužít. Uzavřela jsem se do sebe a už jsem jí nic neřekla ze svého soukromí. Neděláte náhodou stejnou chybu?
Měla jsem na návštěvě doma svoji neteř. Ráno jí povídám: Co bys chtěla k snídani, chleba s pomazánkou, sušenky nebo jogurt? A ona povídá: Mě je to jedno. Říkám jí: "Ale to není jedno. Já neznám tvé pocity, co bys raději, ale ty ano a tak se nestyď a řekni, co bys chtěla. Já ti můžu dát snídani podle sebe, ale ty budeš nespokojená, protože třeba nedostaneš to, co bys ráda."
"Nauč se říkat od dětství své pocity druhým, neboť v dospělosti pak můžeš mít pocit, že ti druzí ti vůbec nerozumí a že ti nevycházejí vstříc. Ale může to být proto, že oni ani neví, co bys ráda." Učte své děti otevřenosti v komunikaci a značně jim tím ulehčíte život.
Úklid
Důležitější než uklizený byt, je pohoda domova. Dávejte větší důraz na porozumění než na úklid v bytě. Úklid v duši je důležitější než úklid bytu. Vaše návštěva a rodina se vždy bude lépe cítit v méně uklizeném bytě, ve kterém vládne pohoda domova než v uklizeném bytě, kde vládne napětí.
Člověk, který přijde do neuklizeného bytu, ale cítí teplo domova se cítí lépe, než když přijde do uklizeného bytu, kde vládne chlad a nelaskavost. Dnes vycítím, když někam přijdu, zda je tam teplo, protože tam vládne harmonie nebo se cítím nepříjemně, protože byt přes neustálé nesváry vyzařuje chlad.
Naše hádky jsou jen energií, která v našem bytě přetrvává a my najednou cítíme, že se v tom našem bytě necítíme dobře. Je dobré byt vyčistit svíčkami, oheň je očistný a spaluje vše špatné. Můžeme místnosti čistit i vonnými tyčinkami nebo aroma oleji. Časem se můžeme opět cítit v našem bytě dobře.
I úklid je zvyk. Na mateřské dovolené pro mě nejdůležitější byl úklid bytu. Potahy musely být načesané a když je někdo zasedl, hned jsem je načesávala. Okna jsem myla každých 14 dní, zatím co sousedka je myla jednou za rok. Velice jsem ji za to soudila. Prostě jsem lpěla na maličkostech a proto i upadnutý drobeček byl problém. Dokonce si pamatuji jak mě propálený ubrus od svíčky zkazil celý štědrý večer.
Vím, že jsem uznávala jiné hodnoty než dnes. Hlavně, aby všichni viděli, jak mám uklizený a zařízený byt. Hodnotou pro mě bylo uznání ostatních, kteří podle naší domácnosti soudili i naši rodinnou pohodu.
Dnes stavím na první místo vztahy, okna již nemyji každých 14 dní, ale když se mi chce a mám čas. Nikoho již nesoudím za to, kdy myje svá okna. Drobečky jsou součástí života. Když přijde návštěva a nemám zrovna uklizeno, nevadí mi to. Jsem ráda, protože žiji ve větší pohodě. Stačí si jen udělat úklid sám v sobě.
Jedna žena neustále stěhovala po bytě nábytek. Stále dělala doma nějaké změny, ale klid nenacházela. Potřebovala si udělat pořádek sama v sobě, ve své mysli a ne v tom, že dělala pořádek v bytě. Když máme v sobě zvýšenou potřebu mít doma čisto a také se často myjeme, svědčí to o tom, že naše duše chce být čistá, chce se jí nacházet více spokojenosti. Ale tu nenajdu ve vnějších věcech, ale sama v sobě. Zde je zapotřebí práce na sobě.
Pokud nelpím na uklizeném bytě, mám více času se věnovat dětem a trávit s nimi hezké chvíle. Děti v dospělosti budou více vzpomínat na chvíle s námi strávené než na uklizený byt. Nám je někdy milejší uklízet, než se věnovat dětem, protože nás to nudí.
Zpověď jednoho muže:
"Táááto," zívá můj syn. "Mě už to nebavííí." Hrajeme člověče nezlob se, od rána už ikstou hru. Je sobota dopoledne, rodina je konečně pohromadě a já si mám přece užívat dětí, jak říká moje milovaná. Nějak mi to nejde. Abych pravdu řekl, taky mě to hrozně nudí. Zájem jsem ztratil už asi při třetím hodu kostkou. Skoro vždycky to tak dopadne. Hrát hry s mým šestiletým Filipem nebo nedej pámbu s tříletou Janinkou je pro mě stejná zábava jako chodit s ženou po nákupech. Nevím, o jakou rodinnou "pohodu" bychom přišli, kdybychom raději zašli na oběd do hospody. A k dětem najali nějakou slečnu.
Syn začíná vnímat, že mě hra nebaví a povídá: "A co teda chceš dělat jiného?" Co já chci dělat? Dívá se na mne a jeho oči mají stejnou barvu jako oči mého otce, jeho dědy. Neodsuzuje mě: očekává nápad. V tom si uvědomuji, že hraní není pro to, abyste vyhověli manželce nebo byli zajatcem vlastních dětí. Jde o to být s nimi, být u nich. Mému synovi je jedno, co budeme dělat, jen když to budeme dělat spolu.
