JÁ+TY=Ztráta, jak se znovu spojit

Kniha uzavírající trojdílnou sérii o partnerských vztazích. Na počátku jsme přišli na Zemi jako celistvá duše, která si plnila jen svůj úkol, a byla tak prospěšná sobě - svému učení -, tak i celé společnosti. S přibývajícími vtěleními ale začala zapomínat na to, proč sem přišla, a začala se zaplétat do vztahů. A tím i do učení - karmy. Dostala se do KOLA OSUDU. Z toho může vystoupit je tak, že opět postupně ukončí karmické vazby se všemi dušemi, se kterými se přes vztahy propletla, a opět se vrátí ke svému úkolu - tvořivosti. Tato kniha vám na konkrétních případech může osvětlit, jak došlo k našemu ztracení se, a jak dlouhá a bolestivá cesta je k návratu DOMŮ.

Úvod

Andělé vás nikdy neopustí,

to jen my někdy opouštíme je

* * *

Tuto knihu mi zčásti pomohl napsat i můj duchovní partner svými úvahami. Rádi spolu vše rozebíráme. Pokud o něčem diskutujeme, je to vždy o tom, co se učíme, co je třeba pochopit, kde se stala chyba, ale nerozebíráme problémy jeden druhého a jeho pocity. Na to jsme každý sám. Naše sdílení se týká pochopení vesmírných pravd, jinak si každý vše sdílíme sám se sebou, a proto se můžeme milovat celou duší, protože naše duše splynuly ve vesmírném oceánu, který spojuje všechny, kteří již pochopili.

* * *

Channeling je v knize proloženě a většinou začíná slovem Ano, které je pro mě povolením pro vstup do informací. Channeling neboli automatické písmo je dar za zásluhy z minulých životů, neboť všechny životy kráčím touto cestou. Oživit lidem v jejich mysli jejich původní spojení s přírodou a Vesmírem, proto můžu čerpat informace, které pomáhají všem, ale jen tak, aby neublížily a nebyly zneužity.

Proč se rodíme

Každá duše se rodí za poznáním. Chce ochutnat vše a nasytit se vším. Chce se stát celistvou, pochopit všechny kladné i záporné stránky člověka, aby věděla, co je správné a co není, co je důležité a co není, co je podstatné a co není. V tom je smysl každé duše. Aby duše toto vše poznala, musí se obohacovat zkušenostmi, které jí přinášejí informace o jednotlivých vlastnostech. K učení duše potřebuje další duše, bez nich by nic nepochopila, a proto toužíme po vztahu, protože se učíme z každého vztahu.

* * *

Dokud potřebujeme lidi, potřebujeme se učit. Když pochopíme, stačíme si sami a už druhé nepotřebujeme. Už jsme se nasytili a poznali vše, už není oč usilovat, už je nám vše jasné. Tam teprve spočineme v klidu a míru sami se sebou a s druhými.

* * *

Čím více je duše celistvá, má prožitky jak kladných, tak záporných vlastností, tím více se poznává ve všech osobách okolo sebe. A není to hezký pohled. Tohle všechno jsem byla já? No to je síla, takhle hloupá? Takhle nevědomá? Takhle intrikánská? Takhle pomlouvačná? Pokud se duše dostane k sobě, chápe se ve všem okolo sebe. Každá duše je její součást, každá duše jí něco předala za zkušenost a vědomost. Díky okolním duším se mohla seznámit jak se svými klady, tak se svými zápory. A tak se stává součástí všeho a všech. Představte si každého člověka jako určitou barvu a každý má jinou. A duše chce získat všechny barvy, aby mohla být duhou, proto si z každého člověka bere určité poznání v určité barvě, a tím se stává postupně mnohobarevnou a zářivou. Už ví a zná a je na sebe pyšná. Tohle vše jsem dokázala, tohle vše jsem už pochopila. Vidí za sebou zástupy dalších duší, které jdou stejnou cestou, kterou kráčela ona.

* * *

Ano

Ty jsi tenkrát plavala podél moře a to, co jsi viděla, tě zastrašilo. Viděla jsi umírat mnoho lidí nevinnou smrtí, a přitom ti bylo řečeno, že se vydáváš na šlechetnou misi. Byla jsi tenkrát mladý lovec pokladů, byla jsi na lodi, která stanula u břehu a musela jsi nevinnou smrtí potrestat mnoho lidí.To tě učinilo bezbrannou vůči sobě a druhým, nevěděla jsi, co se to děje a proč se to děje. Naprostý zmatek a beznaděj. Toto tvé poznání se ti natolik vtisklo do paměti, že jsi se snažila vždy o spravedlnost, a nechtěla jsi, aby umírali lidé smrtí, kterou si sami nezvolili, nechtěla jsi páchat násilí na bezbranných. Ale od tohoto okamžiku jsi se dostala do páchání násilí na tobě. Tím, že jsi se nechtěla bránit, jsi se uvrhla ve vír událostí, které pak následovaly. Stále více jsi se stávala poslušnou a nechávala se druhými ovlivňovat a vycházet jim vstříc. Přestala jsi se bránit a stále více jsi ztrácela kontakt se svojí vlastní obranou. Zde se poprvé objevil v tvém podvědomí strach, který tě následoval jako věrný přítel v každém tvém životě. Teprve návratem k přírodě se člověk zbavuje strachu. Tam je dokonale očištěn, je vším, je sám sebou a je v souladu se vším. Musí si však dát pozor na to, aby nepropadl emocím, které by ho znovu uvrhly ve vír událostí. Je to neustálý koloběh, který je třeba brát jako součást každé pozemské duše a když duše pochopí, může se stát nadpozemskou, nadřazenou všemu a nezatíženou ničím.

Tento příběh jste možná prožili i vy. Každý jste ke svému strachu někde přišel. Nebyla ani náhoda, že zrovna pár dní na to v televizi vysílali film „Nový svět,“ jako bych v tom filmu viděla celou svoji minulost se všemi rozpaky. Dokonce jsem ve filmu slyšela věty, které jsem už měla napsány v této knize. Zamyšlení, která provází tuto knihu. Ne náhodou říkám, že vše okolo nás je jen film, který se promítá k našemu pochopení (iluze, kterou si vytváříme) a já mohla v tomto filmu zhlédnout skutečně svoji minulost. Když jsem se nad tím filmem zamýšlela, pochopila jsem, že bylo těžké zaujmout nestranný postoj, protože vždy člověk někomu ublížil ve své mysli, dokud byl součástí koloběhu života. Když se člověk vymaní z koloběhu, protože si jím prošel, může se stát již jen pozorovatelem. Dokončil svoji školní docházku.

* * *

Když jsme projížděli krásnou přírodou, stále mi přicházela na mysl myšlenka: „Ale vždyť oni si všichni z té přírody berou a nic jí nedávají. Dokud jim příroda slouží, berou to jako samozřejmost, ale co kdyby jim přestávala dávat? Je to stejné jako s každým člověkem, kterému někdo něco bude dávat a dokud bude dávat, bude brát a nebude se o nic starat. Teprve, když ten druhý přestane dávat, musí se začít starat. Lidé byli stvořeni k tomu, aby svojí pracovitostí se starali o matku Zemi a ne od ní jen brali. Je to stejné, jako když dítě bere jen od matky a nic nedává. Člověk by si měl uvědomit, že nemůže jen brát, že je zapotřebí i dávat, aby byla rovnováha. Viděla jsem okolo silnic mnoho odpadků. Domorodci žijí v přírodě, ale zároveň ji znečišťují a to už je jedno, zda je to zde nebo v jiném městě ve světě. Napadlo mě, že kdybych tu žila, neměla nic na práci, protože tady každého živí příroda, chodila bych alespoň s pytlem a sbírala odpadky, třeba by si toho druzí všimli a začali mi pomáhat. Byla to krásná představa sjednocení a pomoci jeden druhému a zároveň celé přírodě. Ocitla jsem se ve vizi příštích dnů, kam všichni míříme, jen si to ještě neuvědomujeme.

* * *

Zeptala jsem se průvodce: „Jak se vám tu žije?“ Odvětil mi moudře, protože to byl už starší pán, sečtělý a scestovalý: „Víte, je dobré mít vždy někde ve světě kotvu, kam se vracím. Kořeny se nedají vymýtit. Tady mě nic nebolí, ale doma mě občas něco bolí.“ Krásně řečeno, že tady, když nemá blízké osoby okolo sebe, ho nemá co zraňovat, ale doma ho občas zraňují situace, které přicházejí prostřednictvím nejbližších. Když bude člověk sám, vlastně ho nemá co zraňovat. Nejvíce nás zraňuje očekávání od lidí, na kterých lpíme.

* * *

I v životě, když se dokážeme ztišit, můžeme zažít daleko více než ve víru veselí s druhými. Ale to nám nedochází, spíše se bojíme být sami a snažíme se více být s ostatními, abychom unikli samotě. Ale s ostatními můžete prožít jen umělou radost z jejich blízkosti, ale sami se sebou můžete prožít vnitřní radost z dotyku s něčím daleko jemnějším a citlivějším, než jsou lidská těla. Tady je to jemnohmotné tělo, které se svými vibracemi dostává do většího pocitu klidu, štěstí, lásky a sounáležitosti se vším. Až se to jednou naučíme, postupně si budeme povídat s ostatními méně a více sami se sebou. Postupně budeme vše prožívat sami se sebou vnitřně, nebudeme mít potřebu se o to dělit, ale o to více budeme cítit přítomnost těch druhých v lásce. Teď sice máme přítomnost druhých, ale nic z nich necítíme, možná chaos, potřebu lásky, která nám chybí, ale necítíme ji od nich. Člověk, který se umí ztišit a už nemá potřebu zachraňovat, může vedle vás jen pobývat a vy se jeho přítomností již cítíte v bezpečí a nemusí udělat vůbec nic. Je to ta andělská pomoc, která je všude okolo nás, jsou to dotyky, které neustále dostáváme, ale dokud se sami neztišíme a nenavážeme kontakt sami se sebou, nemůžeme je vnímat. Andělé jsou také stále s vámi a chrání vaše kroky, zabrání tomu, aby se vám něco stalo, když ještě máte cestu před sebou, našeptávají vám v tichu, co je třeba udělat, na co si dát pozor, ale nic za vás neudělají. Jen v tichu dohlížejí. A dokud se neztišíme, nemůžete zaznamenat pomoc andělů a druhých, kteří vedle nás také kráčí mlčky životem.

* * *

Nyní vám položím otázku: „Co vás nejvíce zasáhne, když se dočtete, že:“

Zneužíval osmiletou holčičku.

Žena prodávala své osmileté dítě na sex, aby se uživila.

Prodal svojí dceru a měl na čtyři roky vystaráno, než dospěla další dcera, kterou prodal.

Zaživa ji zahrabali v poušti.

Narodila se jí dcera, kterou dlouho před svým mužem tajila, protože se obávala, že by ji zabil, když to nebyl chlapec. Když byly dceři čtyři roky, vyšla pravda najevo. Otec byl nakonec za svoji dceru rád. Ale časem se mu hlavou honily myšlenky, že ji bude muset dát jinému muži, který ji zneuctí. Byl tak posedlý touto myšlenkou, která mu nedala spát, že jednoho dne požádal ženu, aby dítě oblékla, že s ním půjde na slavnost. Žena i dcera byly nadšené. Dcera cestou vesele poskakovala a na otci vyzvídala, kam jdou. Když otec došel na opuštěné místo v lese, začal kopat jámu. Dítě se vyptávalo, proč to dělá. Otec nevnímal, a když byla jáma dost hluboká, děvčátko do ní hodil a začal zahrabávat. Děvčátko křičelo: „Tatínku, proč to děláš, udělala jsem ti snad něco?“ Teprve, když jámu zahrabal, byl spokojený a vrátil se domů k ženě.

Jiný muž hodil svoji dceru do studny.

Uvěznili ji na doživotí do domácího vězení, místnosti bez oken, v podlaze byl jen otvor pro výkaly a ve dveřích okénko pro podávání jídla.

Na poušti se vždy našlo tělo bez hlavy, aby se nedala identifikovat oběť.

Musela si vzít muže, který s ní nakládal, jak mu bylo libo. Ona mu musela být kdykoliv po vůli.

Porodila holčičku, a protože to nebyl chlapec, byla holčička zabita tím, že jí vlil do krku vroucí vodu.

Zabil jí dítě a ona mu musela dál být po vůli.

Vzali jí dítě, kterému odebrali ledvinu, protože ji potřebovali pro někoho jiného.

Přišla do služby a ke své práci musela být po vůli muži a jeho dvou synům každý den.

Obvinili ji z nevěry a ukamenovali jí. To se odehrálo tak, že přijelo auto, které složilo na hromadu kameny, a muži házeli po ženě kameny. Vždy chvíli ustali a lékař kontroloval, zda je ještě žena na živu. Dokud cítil její tep, muži dále pokračovali. Většinou to trvalo dvě hodiny.

Musela se podrobit obřízce. Buď dívce vzali jen špičku klitorisu, nebo celý klitoris, nebo celý klitoris a malé pysky. Faraonská obřízka spočívala v tom, že dívce vzali celý klitoris, malé pysky a velké pysky. Buď to bylo ve věku čtyř let dítěte, nebo čtrnáct dní před svatbou, aby byla nevěsta čistá.

Byla po automobilové nehodě v komatu půl roku, a když se probrala, zjistila, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Muž ji znásilnil v době jejího bezvědomí.

Chtěl po ní sex, ale ona měla zrovna menstruaci, a tak si jí vzal násilím do zadního otvoru. Žena utrpěla těžké poranění tlustého střeva, což mělo za následek vývod bokem. On pak pronesl zhnuseně, že už s ní spát nemůže, a že si vezme další ženu, nebo se s ní rozvede a děti si nechá on.

Muž ženu znásilní a ještě jí všichni obviní z toho, že to je její vina, že ho svedla, že ho neměla provokovat, že si za to může sama.

Protože se setkala s jinými muži, otec to bral jako zneuctění rodiny a dceru utopil.

* * *

Tam, kde vás to nejvíce zasáhlo, je vaše minulost a ještě není uzdravená. Tím, že se člověk znovu setká se svým zraněním – třeba přijde úděs, pláč, bolest, léčí staré rány. Každá žena v minulosti prodělala mnoho z toho, co je zde psáno, některá to ještě dnes žije a jiná to bude žít. Život není jednoduchý a cesta ke svobodě vede i násilím. Tím, že se člověk setká s násilím, uvědomí si, že toto už nechce žít a odvrací se na jinou cestu. Některé ženy jsou v tomto ještě šťastny, jsou nevědomé a myslí si, že to tak musí být. Teprve bolest nás nutí něco změnit, chceme se jí zbavit. Aby ženy mohly dojít ke svobodě, je zapotřebí, aby se staly vědomé, čerpaly informace, byly odhodlané a odvážné. A proto některá žena ještě žije v poslušnosti ze strachu ze změny, jiná, která si začíná uvědomovat rozpory ve svém žití, touží po změně a jiná už změnu prodělává díky poznání, ke kterému přišla. 

* * *

Přišla za mnou do poradny žena a ptala se:

„Zaujala mě soška Ramsese III., neodolala jsem a musela jsem si ji zakoupit. Má něco společného s mým minulým životem?“

Channelingem přišla tato odpověď: Tato žena v této říši zastávala své místo mezi ženami, které měly pečovat o muže. Byli to muži, kteří byli oddáni svému faraonovi, a tyto ženy jim zpříjemňovaly život trávením dlouhých chvil pod olivami a také s nimi pěly písně a milovaly se s nimi. Ona dělala tuto společnici do svých čtyřiceti osmi let a pak odešla do ústraní a zde zpytovala svědomí, zda život, který prožila, ji naplnil, nebo zda se měla raději oddat jen jednomu muži, aby se nyní necítila tolik sama. A protože zpytuje svůj život i dnes, opět se jí vrátila tato chvíle.

V tomto životě bylo ženě také v této době čtyřicet osm let a zabývala se tím, že celý život prožila s jedním mužem a zda jí tento život naplnil. Zajímavé bylo, že byla svému muži celý život věrná, i když věděla, že její manžel jí věrný není, ani jí to nevadilo.

* * *

Každá žena byla někdy v životě pokořena mužem, a to sexuálně.

I dnes čtu na internetu, jak v Egyptě muži znásilnili již dvě novinářky. Svlékli je do naha a strkali jim prsty všude. Jak se asi cítí taková žena? Zohavená, špinavá. Vlastně její dominance novinářky spadla na bod mrazu. Nemá sílu pokračovat ve své práci, a proto to muži udělali. Taková žena se začne mužů bát, začne se jim vzdalovat, její psychika vážně utrpěla, a proto bude mít možná i problémy v partnerském vztahu. Buď bude mít vztek, nebo tam bude ustrašená. Tak toto vše nám může způsobit znásilnění. Žena se dostává na dno, aby mohla znovu povstat. Musí v sobě najít sílu a postupně si začít věřit. Přestává důvěřovat muži a začíná věřit sobě. I já jsem kdysi byla naivní a neuvědomovala si, že se mi může něco stát, když se budu někde opalovat nahatá. Zrovna tak i novinářka si vůbec neuvědomovala nebezpečí svého počínání. Díky tomu, že se nám občas stane něco nečekaného, vede nás to k pozornosti a k intuici. Už víme, že se musíme mít na pozoru a že se vždy může něco nečekaného stát. Díky tomu je naše vnímání v pohotovosti, a tím se učíme znovu dostat k sobě. Přestáváme věřit druhým a musíme začít věřit své intuici. Když jsme naivní a neuvědomujeme si nebezpečí, stále věříme druhým a nevěříme sobě. A proto musí v našem životě dojít ke zvratu, abychom obrátili směr.

* * *

Každá žena prodělala znásilnění, a tím se podvolila muži.

V jednom filmu dle skutečné události žena cítila, že její sestra trpí ve vztahu se svým mužem, který zneužívá nejen ji, ale i její dítě. Chodila za sestrou, aby ji ochránila a švagr jí neustále říkal, aby se do toho nepletla. Ale ona nepřestala, a tak ji jednoho dne v nepřítomnosti své ženy znásilnil se slovy: „A opovaž se ceknout, znemožním tě a ty přijdeš o sestru i o malou.“ Žena byla tímto chováním tak konsternována, že chodila jako tělo bez duše a už si netroufla do ničeho zasahovat. On ji vlastně pokořil tím, že se jí zmocnil a ona přišla o svoji sílu. Sami vidíte v různých filmech, které běží v televizi, stále větší množství dětí, které zneužije jejich otec, jak se stanou zádumčivými, jsou bez radosti, s pocitem viny. Přijdou o svoji osobnost, a buď v budoucnosti vykonávají sex kvůli muži, nebo ho úplně odmítají. Nejsou schopny s nikým žít.

Aby se žena znovu našla, začíná se ode dna vracet k sobě, k sebedůvěře, k tomu, že si začne opět vážit svého těla a nakonec svého srdce. Jak jsem se zmínila, ženy se staly pasivní vůči sexu, a aby dostaly chuť na sex, musel je muž zaktivovat, naladit k sexu. Tím, že je na ženu hodný, přinese jí dary a rozumí jí. Žena získá pocit, že se jí nemůže nic stát a je schopná se muži v sexu oddat. I ženy, které jsou dnes silné a samostatné, si prožily v minulosti znásilnění. Je to jen vývoj ženy od slabosti znovu k její síle, kdy už sexualitu nepotřebuje.

* * *

Žena, aby se v dnešní době mohla vyrovnat a narovnat, musí si pomalu uvědomovat své tělo a začít ho mít ráda. Ženy po znásilnění přestaly mít rády své tělo, dokonce ho mnohdy nenáviděly, protože jim připomínalo ošklivý zážitek. Vzpomeňte si na své rodiče, kteří se milovali jen potmě, když chtěli vytvořit rodinu. Žena se záměrně podvolovala muži, aby mohla s ním mít dítě a muž si ji tím podmaňoval. Vůbec nešlo o lásku, ale o vlastnictví, a proto se sex odehrával potmě. Žena si nevážila svého těla a dala ho muži kdykoliv kvůli zachování rodu a styděla se za své tělo. Hledala na něm chyby, protože ho nepřijímala kvůli zranění, které prodělala. Ten prožitek byl tak silný, že v podvědomí ženy ji pronásledoval do dneška.

* * *

Protože čas neexistuje, i duše, které se dnes rodí, kráčí stejným vývojem, a proto některé ženy už mají znásilnění za sebou, jiné jsou znásilňovány a jiné to čeká. Žena se musí od svého ponížení, ode dna dostat opět ke své přirozenosti. Nejdříve tedy své tělo dává, protože byla zašlapaná a ztratila úctu k sobě. Pak si začíná pomalu uvědomovat prostřednictvím nemoci, že je pro ni její tělo důležité a začíná ho mít ráda. Tím, že ho začíná mít ráda, přestává ho dávat komukoliv, protože ví, že může onemocnět, a to ona už nechce. Chce být zdravá. A tak se stále více poznává a čím více se poznává, tím méně touží po sexu s druhým, protože už ví, že ji to může ohrozit. Sexualita totiž z nás tahá naše stíny, žárlivost, vlastnictví atd. Žena, která se už má ráda, si váží svojí čistoty a nechce se už propojovat s druhým a přečerpávat do svého těla nečistoty druhého. Je to jako když se spojí čistá voda s nečistou. Nečistá se projasní a čistá se zkalí a musí se znovu čistit. Proč neustále přicházet o svoji čistotu. A takto vznikaly i rodové nečistoty, když se jeden spojil s druhým, smíchaly se energie rodů hlavně přes sexualitu. I sexualita je jen energie, které nám dává, anebo bere. Záleží, jak je kdo v sobě čistý.

* * *

Když mi můj duchovní partner tvrdil na začátku vztahu: „Vím, že se časem budeme milovat,“ znejistil mě. Zase jsem měla pochyby, že možná má pravdu a že je to jen něco ve mně, co musím v sobě odblokovat, a tak jsem byla zkoušená, nakolik podlehnu citům druhého. I toto je zkouška, a když neobstojíte, znovu se vrháte do propasti, abyste se našli. Nevěřte tomu, že existuje rovnoprávný vztah se sexem, vždy má jeden převahu nad druhým. Aby mohl existovat rovnoprávný vztah, musí tam být každý sám sebou, a tudíž propojen na svoji sexualitu, mít se rád a ne na sexualitu druhého, aby mě měl rád. Bolelo mě to, protože jsem si zase uvědomila, jak je jednoduché spadnout dolů. Vesmír mi kladl už před tím na srdce, že nyní budu kráčet po cestě na ostří nože, a že mám být opatrná. Nechápala jsem, ale nyní již vím. Jsem ráda, že jsem obstála a zůstala věrná svým citům.

* * *

V Egyptě jsem pomohla Beduínům, když přišli prosit o pomoc a faraón mne poslal mezi ně. Vyhnal mě z chrámu, i když jsem mu dobře sloužila. Stále jsem všechny své minulé životy brala jako nespravedlnost, když někomu pomůžu, že jsem za to potrestaná. Ale já jsem tehdy nepochopila, že sloužím faraónovi, a tudíž mám poslouchat jeho příkazy a ne se stavět proti jeho pravomocem. A to jsem dělala minulé životy v mnoha službách, že jsem pomáhala a rozkrádala majetek toho, komu jsem sloužila a pak skončila na šibenici. Bylo mi vždy těch druhých líto a ráda jsem jim pomáhala. Měla jsem z toho dobrý pocit. Ale měla jsem pochopit, že každý je schopen se o sebe postarat a pokud skončí v bídě, je to jeho pohodlnost, lenost a nezodpovědnost. V tom je boží spravedlnost, naučit se pomáhat sobě a ne druhým, protože všichni máme stejné možnosti.

* * *

Když jsem odjížděla z Čech, stále jsem cítila přání, podívat se ponorkou na podmořský svět. Využila jsem tedy nabídky výletu ponorkou. Když jsem postranními skly lodi pozorovala podmořský život, cítila jsem obrovskou bolest, radost, sklíčení, přišly i slzy. Když jsem byla na této podívané před léty, také se mi to líbilo, ale nic mi to neříkalo. Nyní jsem se cítila propojená s mořským dnem a snažila se vnímat každý jeho kousek. Stačilo mi dívat se jen na písek na dně moře. Říkala jsem si: „Potřebovala jsem se podívat na dno.“

Ano symbolicky jsem se v životě potřebovala dostat na dno, abych mohla stoupat vzhůru. A nyní zde končím jednu etapu. Už vím, jak chutná dno a jaké to je, být na dně. Už to nechci opakovat. Loučím se s tím. Už vím a znám cestu, a proto mi přišla i informace, že jsem se stala strážcem lidského vědomí.

* * *

U hotelu byl další obchodník, který nás vlákal do svého krámku. Začal mě natírat různými vonnými mastmi na nohou a stále výš a výš. Už jsem cítila, že mi to není příjemné, ale nedokázala jsem to říct. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Proč si to nechám líbit? Moje duše mi říkala: „Je to tvůj manžel z minulosti. Podívej se mu do očí, řekni mu to.“ Byl to pro mě silný zážitek. Tak takhle jsem byla dříve ochromená, když na mě manžel sahal a mně to bylo nepříjemné. Proč jsem se bála mu to říct? Protože jsem se bála, že se rozčílí. Když mi tento Egypťan chtěl dát dárek v podobě nějakého líčení na řasy, rezolutně jsem odmítla. Bylo to zvláštní. On jako by nechápal. Byl překvapený mým odmítnutím a stále se mi vnucoval. Ale obstála jsem a odešla ven. Pár dní mi z této situace nebylo moc příjemně. Všude na každém kroku se setkáváte se svojí minulostí, jen o tom nevíte. Stačí zase jen vnímat své pocity a budete vědět vše.

* * *

Když jsme odlétali z letiště, při odbavování se mě ptal jeden Egypťan: „A to je tvůj muž?“ „Ne, můj přítel,“ odpověděla jsem. On říká mému příteli: „Tak ty jdi“ a dával mu pas. Pak se podívá na mě a říká: „A ty zůstaň a buď mojí ženou.“ Zopakoval to několikrát. Asi jsem se mu líbila, nebo to byla zkouška, či se mi promítla minulost, abych si uvědomila, jak snadno se člověk může stát opět někým jiným než je.

* * *

V letištní hale přítel říká: „Jdu si odskočit na WC. Kde tě najdu?“ „Když budeš chtít, tak mě najdeš,“ říkám mu. Byla jsem ve výhodě, měla jsem jeho pas a jeho letenku, a tak jsem se nemusela bát. Přítel říká: „Když už jsem si tě našel v celém Vesmíru, najdu si tě i tady.“

Mluvili jsme spolu v symbolech. Vím, že přítel přišel z Vesmíru pro mě a že se spolu máme vrátit k centrálnímu slunci. On zase ví, že se beze mě vrátit nemůže. S mým duchovním přítelem jsme spolu pobývali do doby zániku Atlantidy. Od té doby já jsem na Zemi a on stále pobýval ve Vesmíru na jiných planetách. Nyní jsme oba získali potřebné informace a můžeme se vrátit zpátky. Proto i na letišti můj přítel byl nervózní a bál se o mě. Řekl: „Proč jsi mu neřekla, že jsem tvůj muž?“ „Prostě, jsem řekla, přítel.“ Trochu jsem si hrála, ale přiznám se, že mi pak nebylo příjemné, když mi Egypťan nechtěl dát pas. Vede mě to k většímu uvědomění zanechat her, protože se přes ně můžeme dostat někam, kde se nám nebude líbit.

* * *

Dcera má ve svém otci nešťastnou lásku z minulých životů. Proto soupeří s matkou o lásku otce a nevědomky hledá někoho pro život, kdo se bude podobat jejímu otci. Když jsem začala chodit s osudovým partnerem, vybavila se mi s ním další moje minulost. V některém minulém životě jsem byla dcerou majitele zlatnictví. Měla jsem se vdát za milého člověka, ale přišel tento osudový partner. Byl milý a mně ho bylo líto, protože mi uměl zahrát na city. Stejně jako v Egyptě mi zahrál na city vládní vyslanec, můj otčím. A stejně jako v Egyptě, když jsem byla vyhnána do vyhnanství, zrovna tak se mě zlatnická rodina zřekla a vydědila mě. Vidíte, jak stále opakujeme stejné učení a jak svoji naivitou padáme stále na dno? Vždy, když ztratíme své srdce.

* * *

Osudový partner si se mnou opravdu jen hrál, a když jsem přišla do jiného stavu, zanechal mě osudu. Rodina se mě zřekla a já skončila na ulici. Stejně jako v době faraóna. Nic se nemění, kulisy zůstávají stejné, jen čas se mění. Proto mě Vesmír upozorňoval, když jsem ve svém životě byla netrpělivá, že není třeba spěchat, ale je třeba jít skrze čas. Ano, když pochopíme, ušetříme si mnoho času. A proto i v osudovém partnerovi v tomto životě jsem nacházela svého otčíma. Připadalo mi, že mají hodně společného. Osudovému partnerovi jsem zaprodala své srdce stejně jako svému otčímovi. To měli společné, mé srdce. Všechny ženy se učí stejně, a tak na mém příběhu můžete najít i svůj příběh minulosti.

* * *

Když ke mně nyní všechny tyto pravdy přicházejí, uvědomuji si, že zase ležím na kameni jako tenkrát na Korsice a beru to jako ukončení mé životní cesty za pravdou. Na Korsice začala a tady končí. Na Korsice bylo ještě mým přáním pomáhat lidem, léčit lidi a nyní docházím k pochopení, že jsem se měla naučit pochopit a vyléčit sebe.

A jak je to se stromem poznání? Člověk nevědomý, když mu někdo falešně řekne, že má něco udělat, co je pro něho dobré, ale ve skutečnosti je to dobré pro toho, kdo mu našeptává, nepochopí, že to nedělá ve svůj prospěch a udělá to. Ve své nevědomosti se dostává na dno. Tím, že nabývá vědomosti, se postupně dostává nahoru. Poznává, co je správné a co není správné, co je smyslem života a naopak není. Až časem pochopí, kdy ten druhý to myslí správně nebo ve svůj prospěch. Člověk už ví, a tím si věří. Už si nenechá našeptat od druhého něco, co by ho znovu dostalo na dno. Už je odpovědný sám za sebe a může v klidu spočinout u stromu poznání. Je v kontaktu sám se sebou, a tím i pod ochranou andělů.

Říká se: „Je na dně.“ Ať už psychicky nebo fi nančně, nebo někdo pronese: „Jsem úplně na dně,“ to znamená, že něco prodělal, že se na to dno dostal svojí nevědomostí. Proto se učíme poznávat svoje chyby, abychom si z toho dna uměli pomoci znovu nahoru. Čím budeme silnější ve své mysli, čím udeme přístupnější k řešení, tím vždycky najdeme cestu ze dna na povrch.

* * *

Jdu po pláži a místní cizinci by se mnou chtěli zapřádat rozhovor. Nejevím zájem. Co by se stalo, kdybych projevila zájem? Cizinec by se mi snažil vetřít do přízně a já bych se musela snažit s ním bavit. Mě by to vysilovalo, protože se už nechci někomu zalíbit a nemám důvod navazovat kontakt. Když už je člověk sám sebou, už se nezaprodá někomu. Člověk, který ještě není sám sebou, má potřebu se někomu zalíbit. Ten druhý se mu začne dvořit, něčím ho naláká a on se na to nechá chytit. Zamiluje se, nechá se opít elixírem lásky a kolikrát se vzdá svého postavení přes iluzi, že se někomu líbí, protože se ještě nelíbí sám sobě. Má někoho, kdo ho miluje, protože ještě nemá rád sám sebe. V životě si to můžete představit tak, že člověk je už třeba v osmé třídě, ušel kus cesty, kdy se něco naučil, a když se zaprodá, může spadnout třeba do druhé třídy, kdy ten druhý ještě není tak znalý jako on. Protože chce jít s ním, nezbývá mu nic jiného než nastoupit do druhé třídy, protože se nechal druhákem na něco zlákat. Odevzdá se mu a bude muset znovu opakovat to samé učení od druhé třídy. Zbytečně se vracíme v čase zpátky, stačí neustále být u sebe a u svých pocitů.

* * *

Představte si situaci. Ještě bych se neměla ráda a teď by se mi dvořil nějaký cizinec. Měl by krásné oči, zahrál by mi na city a já bych se zamilovala. Najednou bych cítila, že bez něj nemůžu být, tak bych se sem provdala a začala bych tu živořit, protože jsem odevzdala své srdce jemu a to srdce by chtělo za ním. Takže já bych dobrovolně přestoupila o úroveň níž, než se můžu nacházet. Musela bych se naučit respektovat zvyky a pravidla jiného národa. Proto, když toto nechci, protože vím, kam by to vedlo, je třeba se zbytečně nesbližovat. Nezapřádat rozhovor, aby se člověk zbytečně nedostával do nějakých pastí.

* * * *

Po delší době jsem vyrazila na výlet s dlouholetým známým. Vyrazili jsme se podívat na nově zbudovanou stezku v korunách stromů na Lipně. Bylo tam hodně lidí a mě napadlo: „Vidíš, dříve bys uvítala dovolenou v takovém chumlu lidí, aspoň by se něco dělo, a nyní se těšíš do klidu.“ Dokud člověk potřebuje druhé lidi k učení, má je okolo sebe rád, když pochopí o čem život je, už raději pobývá sám o samotě. A jak říká Zdeněk Svěrák: „Nejtěžší v životě je být sám sebou.“ A já dodávám: „A sám se sebou.“

* * *

Ale když se to naučíte, uvědomíte si, jak povrchní byl váš život a jak hluboký může být. Dokud člověk vyhledává druhé, bojí se patlat sám v sobě, když se člověk naučí být sám se sebou, už se nebojí otázek pokládaných sám sobě: „Co mě teď trápí, co by mi udělalo radost, co mě bolí a nacházet si odpovědi.“ Už není zapotřebí je pokládat druhým. Když se člověk stane celistvým, je pro něj těžké pobývat mezi ostatními a přijmout je, protože na každém člověku vidí sám sebe. Tak tohle vše jsem byl já! Musel projít všemi nástrahami života, a proto ví, kam která cesta člověka vede. Plácá se v tom, protože vidí své stíny osobnosti. Na jednu stranu ví, že už by tohle žít nechtěl a na druhou stranu je mu smutno, že už mezi ty druhé lidi už nemůže. Nelze šlápnout stejnou nohou do stejné řeky. Už ho nebaví všímat si druhých a pomlouvat je, nebo žít jejich život nebo se jim zavděčit, všechno zmizelo a tudíž není o čem s druhými vést řeč. Nakonec člověk dojde k poznání, že ty nejkrásnější chvíle, které byly, byly ty, které si prožil sám v přírodě, nebo když byl sám se sebou, uvědomí si, že to největší štěstí vlastně prožil, když byl sám a ne s těmi druhými.

* * *

Myslela jsem si, že když budu dávat, že si zasloužím lásku. Proto se říká, že co si člověk zaslouží, to má. Má se naučit sloužit sobě a ne druhým, protože každá buňka jeho těla slouží jemu a on by to měl svým buňkám vrátit. Když obrací pozornost k druhým, nemá rád své buňky a ony chřadnou a buňky jiného těla ho nemůžou přijmout, protože jsou celistvé, a tak mu nemůžou vracet lásku, kterou hledá.

* * *

A tak rozebírejte své životní situace, kódy rodu, co opakujete, co vidíte okolo sebe. Jedna paní mi řekla: „Já se v tom patlat nechci.“ Patlejte se v sobě, ať se dříve pochopíte ve své roli. Vaše role je totiž obsažena v každé situaci, v každé bytosti okolo vás. Prostě jste ve všem a vše je ve vás. Všichni jsme součástí velkého celku a učíme se prostřednictvím dalších bytostí poznávat. A tak buďte vděčni za každou duši, která vám přináší učení, kterým se obohacujete a každou situaci, kterou musíte řešit, neboť řešením se poznáváte ve svých dokonalostech a nedokonalostech. Každá duše má v sobě klady a zápory a duše, která si to uvědomí, se může stát celistvou. Přestane odsuzovat sebe a druhé v nedokonalostech závidět druhým jejich přednosti. Začne si vážit svých předností i předností druhých a začne pracovat se svými nedokonalostmi, které přestává vidět na druhých, protože si uvědomuje, že je to její práce na sobě a je tedy třeba udělat změnu v sobě a ne v druhých. A nezapomeňte, vždy jednáte tak, jak nejlépe umíte! Ale to neznamená, že to nemůžete umět lépe. Je to jen na vás.

                                                                  S láskou Zdenka Blechová

zpět