Časopis č. 62/2019

Obálka Mysteria tajemna č. 62/2019  

Mysteria tajemna č. 62

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti,

poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Březen 2019

Cena 39 Kč

Obsah:

Jak přežít v partnerském vztahu - ukázka z připravované knihy

PLAVKY MĚ UPOZORNILY, ŽE BYCH MĚLA ZHUBNOUT.

POTOM JSEM ALE OBLÉKLA TEPLÁKY - A TY MĚ ZAS UKLIDNILY.

 * * *

CHTĚLA JSEM SI VZÍT LETNÍ SUKNI,

ALE ZJISTILA JSEM, ŽE MÁM JEŠTĚ ZIMNÍ PRDEL.

* * *

TO, ŽE JSEM TLUSTÁ MÁMA, ZNAMENÁ, ŽE MÁM VÍC PLOCHY NA MAZLENÍ…

* * * 

ŽENA NIKDY NEPŘIBÍRÁ....

ONA JEN ZVĚTŠUJE PROSTOR PRO MUŽOVU LÁSKU…

EDITORIAL:

Channeling - přijato Zdenkou Blechovou 9. 2. 2019 ve 21.52 hod.

Ano

To, co se nyní přihodí v tvé mysli, je jen výplodem tvé fantazie, není třeba se příliš spoléhat na to, že vše, co cítíš, je tak, ale je třeba věřit tomu, že vše přichází proto, že se máš naučit věřit ve více věcí, které se rodí v mysli a důvěřovat tomu, co je v tvé mysli jako protiklad tomu, co tam bylo dosud. Není třeba se snažit směřovat k druhým jen proto, že se cítíš sama, je třeba směřovat k sobě, protože tam najdeš to, co hledáš. Není třeba hledat moc, snažit se hledat v druhých, ale je třeba hledat málo a nalezneš o to více v sobě. Tvá mysl je zahlcena přemírou poznatků a potřebuje si odpočinout. Je třeba hledat klidný kout a tam spočinout a neptat se druhých, zda se jim to líbí či nelíbí. Stále více ticho bude vaším doprovodným rádcem a léčitelem, není třeba léčit duši v druhých, ale je třeba léčit svoji duši pobytem v přírodě a v ovzduší plném klidu a lásky. Už není doba na to, aby ses příliš snažila pobývat s druhými jen proto, že se to po tobě chce, bude ti připadat stále více nesnesitelné tam být, když to necítíš. Stále více se bude hlásit o své právo příroda, která bude chtít pobývat ve tvém nitru a bude chtít s tebou tvořit nové dějiny. 

Právě nyní se tvoří něco nového, co zasluhuje pozornost a je třeba si dopřát být sama se sebou a stále více hlouběji pozorovat to, co se rodí v duši. Už nelze nacházet okolo, už bude třeba nacházet v sobě. A proto duše bude stále více vnímat sebe a už nebude vnímat okolí, bude jí připadat, že se stále více bojí toho, že bude sama, ale o to více bude s anděly, se kterými si bude rozumět a bude s nimi v míru.


Je krásné vidět

Nasedli jsme s partnerem na dvousedačkovou lanovku a partner, když jsme se rozjeli, sklopil madlo, které chrání osoby na lanovce před vypadnutím. Jak přiklápěl madlo, praštil mě s ním do kolena. Vykřikla jsem: „Ou.“ A on na to: „Musíš dávat pozor.“ Jindy bych si řekla, že je to moje vina, že opravdu musím dávat pozor. Ale nyní jsem viděla, že chyba byla na jeho straně, že on nedával pozor, proto jsem se ohradila: „To je báječný, tak ty mě praštíš a ještě řekneš, že mám dávat pozor.“ I jemu došlo nelogické jednání. 

* * * 

Nasedneme do auta, chceme se rozjet a partner mě upozorní na kobylku, která se uvelebila na našem předním skle auta. Rozhodneme se, že ji za městem pustíme do přírody. Jedeme a partner za městem zastaví na silnici. Vylezu z auta a pomáhám kobylce papírem, aby odskočila do trávy vedle silnice. Partner mě nabádá: „Dělej, stojíme tu a jezdí auta.“ Zase se ohradím: „Ale já jsem ti neříkala, abys tu zastavil. Kdybych řídila já, zastavila bych někde na odstavném stání. Už kousek za městem takový plac byl. Takže já ti teď pomáhám dát pryč kobylku, dělám to tak, jak to nejrychleji jde a ty na mě ještě naléháš, abych dělala, přitom jsi tu zastavil ty.“ Opět další nelogika.

* * *

V koupelně mě partner upozorní: „Pozor, šlápneš na broučka.“ Snažím se na něj nešlápnout a povídám: „Ale proč, když se o něj bojíš, ho nedáš pryč? Když na něj nešlápnu teď, třeba na něj šlápnu za chvíli. Já bych místo upozornění, broučka dala pryč.“ Opět mi to přišlo nelogické.

* * *

V penzionu, kde jsme byli ubytováni, měli ve větší ohradě psa. Říkala jsem si, jak nelogické, pořizujeme si psa, aby nás chránil a pak ho zavíráme do klece, abychom ochránili před ním ostatní.

* * *

Při túrách v horách jsem si všimla, jak matka chrání své plnoleté dítě a statečně nese batoh. Dcera si volně kráčí vedle ní. Ale dcera je mladší, silná a unese toho víc než matka, která je starší a budou jí pomalu docházet síly. Ale dokud matka může, bude pomáhat dceři, která zvládne více než matka.

Zrovna tak mi došlo, že když muž ženě nese v horách batoh, je žena závislá na něm. Protože v batohu má pití, jídlo, peníze a další věci, které potřebuje. Bude se tedy podřizovat partnerovi. Když si ponese svůj batoh, má tam vše a může se zastavit kdekoliv a nebude se bát, že by bez partnera v horách nepřežila. A tak i v životě je zapotřebí, aby si každý nesl sám svůj batoh. Nemusí se přetěžovat zátěží druhých a nemusí se bát, že druzí nesou jeho potřeby na svých zádech a on je na nich závislý.

* * *

Na túrách jsem většinou chodila sama vpředu a partner vzadu za mnou. Říkala jsem: „Potřebuji klid, jsem stále s lidmi, ale partner naopak je stále sám a rád by šel se mnou. Ale když se přizpůsobím já, nebudu se cítit dobře a možná se teď zase necítí dobře on.“ Pověděla jsem o svých úvahách i partnerovi a navrhla, že se vždy sejdeme na nějakém odpočívadle, popovídáme a půjdeme dál. A tak jsem dál šla přírodou a na cestě jsem zahlédla docela hezký indiánský náramek. Se zájmem jsem ho zvedla a zkusila si dát na ruku, bylo mi to nepříjemné. Už nedokáži přijmout věci, které mi nepatří, a tak jsem tam náramek nechala a byla zvědavá, zda ho partner nevezme třeba své dceři. Když ke přišel, ptám se: „Taky jsi viděl náramek?“ „Ano, nejdříve jsem ho chtěl zvednout a pak jsem si řekl, že už si nechci vzít ničí okovy.“ V channelingovém poselství mi přišla před léty informace, že když vám někdo dá náramek, dává vám okovy. Někdo se zde okovů zbavil a partner si uvědomil, že by si jeho okovy vzal.

* * *

Čím déle jsou partneři spolu, tím více vyprchává romantika, podbízení, zavděčení a pomoc. Když to správně pochopíme, neublíží nám to, ale může nám to pomoci k samostatnosti. Když nepochopíme, budeme se dožadovat ztraceného a budeme se snažit vrátit čas, což samozřejmě nejde.

* * *

I mně dochází tyto věci a uvědomuji si je ve všedním životě. Všimnu si, že už mi partner tolik nenadbíhá, že se tolik nestará a začnu se to učit od něho. Nezlobím se, jen měním zaběhnuté naučené kódy z rodiny a vždy se cítím časem ve vztahu ještě lépe.

* * *

Když jezdíme autem, vždy se starám, aby měl partner pití při řízení a sama se ho ptám, zda chce napít. Dříve jsem se ještě ptala, zda není unavený, zda nechce vystřídat, zda se nechce zastavit na kafíčko u benzínky atd. Dnes mi to připadá divné, proč jsem to dělala? Vždyť je to hrozné podlézání. A teď mi dojde další věc i s pitím. Napiji se a neptám se ho, zda chce napít. Říkám: „Když budeš chtít napít, řekni si. Ty mi taky nic nenabízíš, taky nic nabízet nebudu.“

Partner se usměje. Čekám, zda si bude umět říci, protože vím, že je to pro něho problém. Neumí to a má se to naučit. Ale stále je pro něho něco podřadného, říkat si o cokoliv. A tak zastaví u benzínky a jde si koupit pití. V duchu přemýšlím, jak ho vyprovokovat ke komunikaci.

Jedeme dál, vezmu si žvýkačku a začnu chrastit schválně krabičkou od žvýkaček a čekám, zda si řekne. Je ticho. Nevydržím to a zeptám se: „Ty nechceš žvýkačku?“ „Ani ne.“ „To je divné, to se ještě nestalo, vždycky sis žvýkačku vzal, nikdy jsi neodmítl.“ Dál se nevnucuji a v duchu se usmívám. Příště, když si beru žvýkačku, partner nastaví ruku. I to je pokrok, ještě si neumí říci, ale alespoň se snaží.

Já jsem se učila nepodbízet se a on se učil si říkat. Tím jdeme do rovnováhy. Kdybych se stále podbízela a stále více si všímala, že se nesnaží, časem by mě to otrávilo.

A takto se učíme ve vztahu neustále. Když vezmete učení ve vztahu jako hru, může vám být spolu dobře. Když se zlobíte na učení, může vám být stále hůř.

* * *

Ráno s partnerem vyjíždíme z hotelu a já jdu ještě zavřít bránu od parkoviště. Jak ji zavírám, napadne mě myšlenka, co bych udělala, kdyby mě tu nechal a ujel? Napadne mě, že bych si vzala taxíka a dojela domů taxíkem. Pak mě napadne, že bych mohla zavolat příteli, aby pro mě přijel nebo dceři. Ale pak tuto myšlenku ihned zavrhnu, protože už nechci nikoho otravovat a chci být samostatná, chci řešit věci sama. Když říkám v autě partnerovi, co mě napadlo, povídá mi: „Mě zase napadlo, co bych dělal, kdyby ten kluk co šel okolo, na mě namířil zbraní. Oběma nám proběhl hlavou minulý život, který si stále zpracováváme.

Bylo to ve Španělsku, můj přítel šel pro pomoc a já se ho nakonec nedočkala a umrzla jsem v lese. Měla jsem mu za zlé, že mě v tom nechal a nyní mi dochází, že třeba se pro mě nemohl vrátit, protože mu v tom zabránil někdo jiný s pistolí. Takto spontánně se vám vkrádají na mysl minulé vzpomínky.

* * *

Už nechci s nikým mít nic společného, vidím stále jak snadno se člověk může dostat do nepochopení s druhými. Kamarádka nám nabídne zdarma inzerci ve své knize pro motoristy. Normálně bych si tam inzerci, kdybych ji měla platit, nedala. Ale když nám to nabídla, vzala jsem to. Ona však chce protislužbu a už tlačí na mého partnera, aby jí udělal web a banner atd. V klidu jsme odmítli. Ona nám nenabídla službu ze srdce, ale z rozumu, chtěla za to také něco. Když jsem v srdci, už se netrápím tím, že druhému nevyjdu vstříc, vždyť mi to svobodně nabídl a nemusel. Já od něho nic nechtěla a tak nemůže očekávat. 

* * *

Jiná paní nám nabídne zprostředkovat levnější ubytování v hotelu a už nám dává své vizitky, abychom jí je rozdávali na výstavě. Také v klidu odmítneme a ubytování si raději zajistíme sami. 

* * *

Jiná paní mi řekne na semináři: „Mohla bych si tuto knihu vzít a zaplatit vám ji na účet?“ Odpovídám: „Objednejte si ji v e-shopu.“ „To budu muset platit dobírku.“ Jen pokrčím rameny. 

 * * *

Jiná paní mi pošle letáček, abych jí ho vytiskla a vyvěsila v čajovně. Odpovídám jí, že už za druhé nic nedělám a paní mi napíše, to bych od vás nečekala. Ona zase očekávala, proto musela ode mě zažít zklamání. Sama žije asi tak, že když jí někdo o něco požádá, vyjde mu vstříc a pak to očekává i od druhých. Ale musíme si stále více zvykat na to, že nic není samozřejmost. 

* * *

Není třeba se zbytečně zaplétat s druhými, je třeba se učit samostatně jednat, abych zde byla sama za sebe a vyhnula se falši, kterou jsme spolu hráli. Vždy bylo něco za něco. Nic není zadarmo a mnohdy člověk za nevinnou službu druhému dal daleko více.

* * * * * *

zpět