   |
EDITORIAL
Všichni si myslíme, že jen my si neumíme počínat se svým životem. Ale není to pravda. Všichni si počínáme dobře se svým životem a jen ten, který pochopil, proč tu je, je vděčný za všechna učení, která mu přichází do cesty, a on se snaží jim porozumět. Má radost z každého nového poznání, a to ho obohacuje a činí štastným a spokojeným. Člověk, který bloudí a hledá štěstí v někom a v něčem, je znechucený neustálým zklamáním a život ho nebaví.
S láskou Zdenka Blechová
-- * --
Dotyky ze Svaté hory
„Dřív jsem byl chytrý, proto jsem se snažil měnit svět. Dnes jsem už ale moudrý, proto měním jen sám sebe.“
Dle pověsti ji dal postavit již ve 13. století rytíř z rodu Malovců jako dík Panně Marii za vyslyšené prosby, když ho ochránila před pronásledujícími loupežníky. Ukryl se ve větvích stromu a loupežníci chodili okolo něho, ale neviděli ho.
Vždy, když člověk cítí zásah z nebes, má chuť pro nebesa něco udělat. Vždyť ho teď někdo měl tak rád, že ho ochránil, že mu ukázal cestu, že na něho nezapomněl, že se ho dotkl. A takto většinou vznikala svatá místa — kontaktem s Vesmírem.
Všichni hledáme dotyky v podobě dotyků lidských, ale tyto dotyky nás časem neuspokojují, protože nám nedávají stálou přítomnost. Když po dotycích toužíme, potřebujeme se jich nasytit. Když jsme jimi nasyceni, najednou nám přestávají chutnat, a když nás někdo dotyky neustále otravuje, leze nám na nervy. Dotyky v podobě lidského těla jsou pomíjivé a nesplňují účel.
Dotyky nebeské, jsou právě ty dotyky, které nás ohromí a dotknou se našeho srdce. Přes srdce se neustále dostáváme do dotyků s nebesy a ostatními srdci, která se nacházejí ve spojení s nebesy. Najednou jsme propojeni se všemi dušemi a nic nám nevadí, po ničem netoužíme, máme všeho dost a žijeme v hojnosti a požehnání. Takové duše netouží po dotycích lidských, které zraňují, protože nejsou stálé a mění se dle nálady každého člověka.
Nebeské dotyky jsou stálé a ukazují nám stále více úctu ve vnímání nás samých i ostatních. Uvědomujeme si sounáležitost se vším okolo nás a žijeme stále ve větší radosti všeho.
Moje maminka, která touží po dotycích lidských, je sice pobožná, ale žije pobožnost způsobem: „Bůh trpěl a my musíme trpět s ním.” Ale to se po nás vůbec nechce. Chce se po nás užívat si každého dne naplno a vnímat každý okamžik jako by měl být tím naším posledním. O to více si budeme vážit každého člověka a prožitku.
Maminka žije život negativním způsobem, nic jí není dobré, všichni jí ubližují, nechovají se tak, jak by měli, hledá jen špatné věci a dobré věci nevidí. Neustále na vše nadává a nic jí není radostí, radostí je jí jen služba druhým, a proto nemůže žít skutečnou radost.
Skutečná radost nepochází z radosti vůči druhým, ale z radosti vůči sobě. Umím si udělat radost, umím si dát do života vše, co mě činí spokojenou a šťastnou, a tím jsem sytá dotyky, které mě neokrádají falešným způsobem, ale dávají mi přímou vazbu na vše.
Maminka každou chvíli ode mne vyžaduje, abych ji namazala, vykoupala. Prostě touží po dotycích, protože už nemůže dělat radost druhým, neboť zdravotní stav jí již nedovoluje vařit pro nás, a tím pádem nemá pro co žít. Nebaví ji nic nedělat, jen sedět a koukat na televizi. Je z toho nervózní a snaží se vyvolávat hádky, aby získala pozornost.
* * * * *
Jednou v noci, po 44 letech manželství byl jeden pár v posteli. Žena cítí, jak ji její manžel počal hladit tak, jak to již dlouhá léta neudělal.
Začal hladit její vlasy, pak sjel dolů podél páteře ke kříži. Pak přišla na řadu ramena, pak krk a prsa a zastavil se na břiše. Pak jeho ruka pokračovala na vnitřní straně levé paže, dotýkala se kyčle a potom se spustila kolem hýždí a okolo levé nohy až po lýtko.
Následně odcestovala zpět na stehno a zastavila se okolo pasu. Pak muž udělal to samé na druhé straně, náhle se zastavil, otočil se na bok a aniž by řekl jediné slovo, zapnul televizi.
Jelikož všechno toto laskání dělalo manželce dobře, tak se ho láskyplně zeptala: "Zlato," bylo to nádherné, proč jsi přestal?"
On zamumlal: "Konečně jsem našel ten dálkový ovládač."
|
