Časopis č. 54/2017

Mys_54_obalka

Mysteria tajemna č. 54

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti,

poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Březen 2017

Cena 39 Kč

Obsah:

O posunu duší

Symbolon

Humor

„Koupil jsi chleba?“

Manžel odpoví: „Chleba, nákupy, to není chlapská práce, prdelko.“

„Tak se svlíkni a pojď dělat chlapskou práci.“

Manžel: „Ježíši, ty vůbec nerozumíš srandě, dej mi tu tašku!“

* * *

Je to velmi nespravedlivé, že jídlo zůstává několik sekund v ústech, několik hodin v žaludku a několik měsíců na bocích.

* * *

„Miláčku, ty jsi úžasný milenec – jsme spolu jen dva týdny a já jsem už ve třetím měsíci!“

Tehotna

Editorial

Ano

Vše v nás musí umřít, aby nové mohlo povstat. A tak se nebojte umírat ve svých původních pocitech. Rodí se pocity nové, které vám budou pomáhat nacházet více citů, než jste žili dosud. Dokud nepoznáte nové city, nemůžete si uvědomit, že ve skutečnosti dříve jste žili rozum a skutečný cit se rodí v srdci. Teprve lhostejnost vůči druhým, která vám může připadat necitelná, rodí cit. Uvědomte si, že každý je řízen svým andělem a netřeba se o něj bát a ani mu zasahovat do jeho cesty. Víra uzdravuje city v nás a vůči druhým.

A tak se nebojte být silní a odolní vůči okolí a posílíte svoji mysl, a tím i své city. Vědomý člověk už ví, nevědomý člověk stále čeká na něco, co mu nepřichází. A tak nečekejte na nic a tvořte si svůj život, nikdo jiný to nemůže lépe dokázat než vy sami.

S láskou Zdenka Blechová

Channeling přijat 13. 2. 2017 ve 13.30 hod.


Uvědomění

Srdce Bolela mě mandle. Říkala jsem si, to tě už nezastraší a jela dál životem vysokým tempem. V mládí bych se zalekla a spěchala k doktoru. Ten by mě nechal doma, já bych si odpočinula a mohla jít dál. V době nemoci máme i čas se zamyslet nad sebou, což si normálně v životě nedovolíme.

Mandle tlačí na to, co mě tlačí z minulých životů. Kde ještě dělám chyby, jaký proces opakuji? Nechtěla jsem si dopřát čas na sebe, a tak jsem musela spadnout ze schodů, aby mne to zastavilo. Když se neposloucháme, Vesmír vždy zasáhne v náš prospěch. Otekla mi levá ruka, levá ruka je o dávání a já si najednou uvědomila, že už nechci dávat, že už nechci pomáhat. Moje duše si něco zpracovávala z minulých životů. Dcera mě upozornila, že bych měla jít na rentgen, aby mi to špatně nesrostlo. Normálně bych tam nešla, ale řekla jsem si, ať mám klid, dojdu si tam. No, a lékař mi ruku dal do sádry. Každá myšlenka cizí i vaše má velký vliv na vaše zdraví. Moje dcera mi vnutila pochybnosti o mé ruce, a to se stalo skutečností. Kdyby mi nic neřekla, ruku bych si jen ledovala a věřila, že bude v pořádku, a to by se stalo. Víra uzdravuje vše a pochybnosti způsobují potíže.

A najednou jsem nemohla pomáhat a děly se změny. Moje maminka najednou udělala něco, co by do té doby neudělala. Povídá: „Jako by mi někdo řekl, dojdi si na ten záchod, na „gramofon“ máš ještě čas.“ Do té doby, když jsem jí vynášela každé ráno nočník, tak říkala: „Já čekám. Já čekám až si všimnete.“ Takže ona pořád čekala, jestli jí věnujeme pozornost. A já jsem jí věnovala pozornost, aby nečekala, ale o to méně jsem mohla věnovat pozornost sobě. Díky té ruce v sádře jsem si najednou uvědomila, že nemůžu všechno dělat, že se musím šetřit. A ono to šlo i beze mě a to bylo to úžasný. I maminka se zklidnila a už tam nebylo tolik poroučení a manipulace, protože na mne brala ohledy.

Když jsem šla na kontrolu k doktorovi, sestřička vyšla z ordinace a řekla ostrým tónem: „Pojďte dál, nemáte v puse žvýkačku nebo bonbon? Tady si dejte kabát, tady si dejte kabelku, tady si sedněte, nechte tu židličku rovně.“ A já cítila jak ve mně narůstá vztek. Jak se to ke mně chová? Jak k nějakému malému dítěti, a to mi bude šedesát. Za týden jsem měla jít na sundání sádry a já si celý týden přemýšlela o tom, co mi ta situace měla říct. Kolikrát chceme všemu rychle porozumět, ale abychom porozuměli, chce to ponořit se do sebe a přemýšlet si o situaci.

Když jsem po týdnu přemýšlení šla na kontrolu, dumala jsem si o tom, co sestřičce v ordinaci povím, protože si vzteky v sobě nenechávám, ty potřebují jít ven. Poprosila jsem Vesmír, ať všechno co má být řečeno, ať je vyřčeno. Dostavila jsem se na středisko a na dveřích ordinace visí cedule: Ordinace zavřená z důvodu nemoci lékaře. Pod cedulí byl uveden náhradní lékař. Vydala jsem tedy na jiné středisko a tam mi sádru sundali. Bylo to 21. 12. na zimní slunovrat, který je pro nás důležitý z hlediska očisty. A já si řekla: „Udělám si den pro sebe.” Šla jsem do OC Plazza a koupila si svetr, kalhoty, poseděla na kafíčku, šla na vystoupení nějaké kapely a zašla si do kina. Byl to úžasný den, jen můj a bylo mi jedno, v kolik hodin přijdu domů a jestli ostatní vědí, kde jsem, aby neměli starost. Došlo mi, že mé mamince jsem vždy řekla v kolik přijdu, aby neměla starost. Věděla jsem, že maminka potřebuje vědět, aby byla v klidu a já proto, aby byla v klidu, tak jsem vždy vše říkala, i když jsem občas v sobě cítila neklid, že musím vše hlásit. Ale slepá úcta k rodičům mě vedla cestou poslušnosti.

Přišla jsem večer domů a maminka hned spustila: „Kde jsi byla?” A mě najednou došlo: „Vidíš, to je ten problém, který jsi měla s tou sestřičkou. To je ta maminka. To ona se k tobě stále chová jako k malému dítěti.” Chci tím ukázat, že občas prožíváme různé životní situace, ve kterých se zlobíme na druhé, ale ten skutečný problém je někde úplně jinde. Je třeba si přemýšlet o tom, kde vznikl problém, abychom ho mohli odstranit, aby se neopakoval.

Sundali mi sádru a hned na to viróza. Virózy přicházejí v určitých vlnách z Vesmíru a čistí naše těla. Prosvětlují buňky našeho těla pochopením situací.

* * *

zpět