Časopis č. 48/2015

Mys_48

Mysteria tajemna č. 48

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti,

poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Září 2015

Cena 39 Kč

Obsah:

Zápisky z cesty po Rakousku

Ukázka z nových karet Obraz mé duše

 

Zlatá maminka

Moje matka mě naučila ocenit odvedenou práci. „Jestli se hodláte zabít, udělejte to laskavě venku, právě jsem uklidila!“

Moje matka mě naučila náboženství. „Modli se, aby to z toho koberce šlo dolů!“

Moje matka mě naučila logice. „Proč? Protože jsem to řekla!“

Moje matka mě naučila předvídavosti. „Ujisti se, že máš čisté prádlo, kdyby se stala nějaká nehoda.“

Moje matka mě naučila ironii. „Ještě chvíli breč, a já ti k tomu dám důvod!“

Moje matka mě naučila, že nic není nemožné. „Zavři pusu a sněz tu polívku!“

Moje matka mě naučila ohebnosti. „Koukni se na tu špínu, co máš na zádech.“

Moje matka mě naučila vytrvalosti. „Nevstaneš od stolu, dokud nesníš všechen ten špenát!“

Moje matka mě naučila, že život je pomíjivý. „Přivedla jsem tě na svět a můžu tě z něj zase rychle sprovodit.“

Moje matka mě naučila závisti. „Na světě jsou miliony dětí, které nemají tak úžasné rodiče jako ty.

 

EDITORIAL

Přijato 8. 8. 2015 ve 23.37 hod. 

ano

Dnes je zapotřebí se zaobírat sám sebou, tím, co je pro mě důležité, a co není. Co je pro mě potřebné, a co není. Ten, kdo se zaobírá druhými, ztrácí čas sám se sebou, protože nechápe, že život je o něm a ne o druhých. Je třeba mít stále na zřeteli svůj cíl a krůček po krůčku k němu směřovat. Není třeba se ptát druhých, ale sám sebe, co ještě je třeba udělat pro to, abych byl šťastný a v pohodě. Pokud se budete snažit o pohodu druhých, nebudete nacházet pohodu svoji vlastní. A proto nezoufejte na své cestě a hledejte, hledajícím štěstí přeje.

S láskou Zdenka Blechová

************

Zdenka-panenka_2 Jedeme mikrobusem do Rakouska a náš průvodce zastaví na benzínové pumpě v Rakousku na čurání. Skupina hledá toalety a po chvíli se majitel benzínky ptá: „Co potřebujete?“ „Toalety.“ „Tady žádné nejsou, jsou za dva kilometry.“ To se nelíbí průvodci a začne se s majitelem dohadovat. Ten povídá: „Nic jste si u mě nekoupili, nenatankovali, tak pro vás toalety nemám. Jsou jen pro hosty čerpací stanice.“ Naštvaný průvodce se jde vyčurat za benzínku. Když se vrací k autobusu, majitel benzínky mu poví, že je „český prase“. Dochází k výměně názorů a z naší skupiny slyším na adresu majitele čerpací stanice „ty fašisto“. Jen němě pozoruji, co se děje, a říkám si, tak takhle klidně vznikají války, demonstrace, pře, skrze nedorozumění. Ještě v mikrobusu se vede čilá debata o tom, jak se zachoval majitel čerpací stanice. Vidím to jinak než celá skupina, a tak si dovolím říci svůj názor: „Ale proč by nám měl nechat použít toalety, když musí zaplatit vodu, papír, pronájem. Už všude ve světě vznikají placené toalety.“ Paní, která sedí vedle mě, říká: „I v Kauflandu se nyní platí pět korun.“ Další prohodí: „A bude ještě hůř.“ Odporuji: „Já to tak nevidím. Kdo pochopí, že se nemusí rozdávat pro druhé a zrovna tak druzí se nemusí rozdávat pro něj, bude v pohodě. Dříve jsme vše brali jako samozřejmost, ale když každý bude dělat na sebe, už si bude vážit toho, co má, a nebude to chtít dávat druhým.“ Druhá paní zvolá: „Ještě že se přispívá na nemocné děti.“ Ptám se: „A jak víte, že všechny peníze jim dojdou? Existuje patnáct set nadací a každá nadace to dělá pro sebe, žije z těch peněz a jen určitá část dojde tam, kam je určená.“ V autobusu zavládl klid, už se nikdo neozval. Kdybych věci nedala do rovnováhy, ještě dlouho by diskutovali o této situaci a viděli by ji svým pohledem, když jsem do situace dala jiný náhled, vše se vrátilo do klidu. Kolikrát se všichni cítíme takto ublížení, když nejsou věci dle našich představ, ale když se na to podíváme jiným pohledem, třeba můžeme zjistit, že nejsme v právu.

Protože podnikám, nikdo mi zadarmo nic nedá, nikdo mě neživí, živím se sama, a proto dokážu mít pochopení pro majitele benzínky. Když je někdo jen zaměstnán, ještě se sám neživí, tudíž nemůže pochopit, že ve všem jsou nějaké náklady, které se musí zaplatit. Kdyby se mi chtělo hodně čurat, stačilo by se zeptat: „Kolik vám zaplatím za toalety?“ A věřím, že bych se s majitelem benzínky domluvila. Možná by taková otázka stačila pro vstup na WC zadarmo. Ale tím, že skupina brala WC jako samozřejmost, projevila se pýcha a ta se setkala s nepochopením. A tak stále více se k nám ostatní budou chovat dle naší pokory či pýchy. Až se vám něco nepovede, zkuste si situaci rozebrat, byla jsem v právu, nebo jsem se dožadovala pochopení? Třeba se vám uleví a vy naleznete pro život nový směr, který vás nebude vytáčet, ale který vás povede mírnou cestou vždy k tomu, abyste dostali to, co jste potřebovali.

••••

Vodopad Večer jdeme dle programu na prohlídku města Zell am See, průvodce jde do informačního střediska pro slevové karty, které budeme používat na vstupy. Za chvíli se vrátí a říká: „Já si připadám jak v jiném světě, nechtěli mi karty dát na pětistovky, že si je nemůžou ověřit. Mám přijít s menšími bankovkami.“ Pak mnohokrát tuto informaci skupině zopakoval a stále to řešil. Opět jsem nepochopila. Já být průvodcem, hledám v sobě řešení a nebudu tím otravovat skupinu. Ta s tím nemá nic společného. Pochopila jsem, že celá prohlídka města směřovala spíše k zakoupení karet, protože jsme prošli jednou uličkou k jezeru, tam se posadili a průvodce si začal familiárně povídat se skupinou o všem možném. Chvíli jsem pozorovala cvrkot okolo sebe, ale říkala jsem si, že jsem ten čas mohla využít pro návštěvu města, a ne abych tu poslouchala tlachání průvodce.

••••

Všude okolo sebe vidím Araby. Muže se ženami, zahalenými do černých šatů s rouškou přes obličej. Koukaly jim jen oči, a protože svítilo sluníčko, mnohé měly na tomto nezahaleném jediném místě na obličeji brýle proti sluníčku. Vypadalo to trochu legračně. Uvažovala jsem o tom, zda jsou tyto ženy spokojené. Vypadaly tak, ale zdání mnohdy klame. Ten, který vypadá spokojeně, nemusí být spokojený, znám to ze své poradny. Přijde žena, která vypadá na pohled plná optimismu, a přesto žije smutek. Žena, která se směje, a uvnitř skrývá smutek. Sebevědomá, ale je to jen maska, vůbec si nevěří atd. Nedá se soudit člověk na první pohled, co žije uvnitř sebe. Naproti na lavičce sedí Arab s Arabkou. Vypijí si spolu kávu v kelímku, kelímky ponechají na lavici, i když hned vedle lavičky je koš, a odejdou. Na lavičku si přijde sednout jiná Arabka, bere do ruky kelímky a já si myslím, že je chce vyhodit do koše, aby měla čistou lavičku, ale ona ty kelímky postavila na cestu, aby si mohla pohodlně sednout na lavičku. Nechápala jsem, protože bych ty kelímky vyhodila do koše, ale ona asi ten koš ani nezaregistrovala. Je vidět, jak mentalita každého národa je jiná. Zrovna tak ráno v posilovně v lese jedna Číňanka procvičuje nohy na jednom přístroji tak, že přístroj naráží do kovového podstavce, a tím ho ničí. Když jí ukazuji, jak má cvičit, aby přístroj neničila, bylo vidět, že ji to nezajímá. Kdo je zodpovědný k sobě, je již zodpovědný k druhým. Kdo ještě odpovědnost nechápe, nechápe, že všichni jsme součástí celku a já bych se měla chovat tak, abych svým chováním neomezovala a neohrožovala. Protože to, co slouží mně, slouží i druhým, a když to zničím, nebude to sloužit ani mně, ani druhým.

••••

Zdenka-hory Další den jsem se vydala sama na túru. Šla jsem sama krásnou přírodou a vychutnávala si hory. Čím výš jsem stoupala, tím náročněji se mi dýchalo a já se musela zastavovat, abych se vydýchala. Při jednom zastavení mi přichází sdělení: „Dáváme ti dar léčitelství. Už nemusíš jít dál.“ Byla jsem překvapená touto informací. Vždy jsem po léčitelství toužila a i na začátku mé cesty na Korsice mi přišla tato slova a měla jsem tenkrát z toho radost. Nyní nic. Tehdy jsem ještě toužila léčit, ale nyní si stačím žít pro sebe, takže po léčitelství netoužím. A právě když už člověk neočekává, tehdy dary přicházejí. Stoupala jsem stále výš, protože jsem chtěla dosáhnout cíle, pro který jsem se rozhodla. Šla jsem po úpatí hory, všude kolem dokola krásné pohledy do údolí a já směřovala k protějšímu kříži na vrcholu další hory. Cestou mi stále nějaký hlas našeptával: „Nezůstávej na tom místě, jdi dál, neodpočívej tam, zastavují se na tom místě lidé se zázračnou nemocí.“ Celou cestu jsem přemýšlela o této podivné informaci a nedokázala si představit, co to je zázračná nemoc. Přijdu ke kříži a vidím tam starší manželský pár. Paní zrovna zamyká zámek ke kříži. Aha, to je tedy ta zázračná nemoc, zamknout se s druhým na mnoho věků a zůstat s ním, i když mi nebude dobře. Šla jsem tedy dál a uvědomila si, jak Vesmír dokáže vše krásně pojmenovat. Ano, ve sdělení zázračná nemoc tkví svázání se s druhým, pouto s ním, učení s ním, nevinnost, ale i vlastnictví a nevědomost. Když už člověk zná vesmírné zákony, už by nechtěl být s nikým svázán.

*********

Ukázku z karet OBRAZ MÉ DUŠE najdete ZDE.

zpět