Časopis Mysteria tajemna č. 42

Mys_42

 

Mysteria tajemna č. 42

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti, poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Březen 2014

Cena 39 Kč

Obsah:

Ukázka z knihy Já+Ty = Kdy už přijde partner? Porozumění, nebo sex?

Ukázka z knihy Já+Ty = Ztráta, jak se znovu spojit?

 

 

Img_6719 UKÁZKA Z KNIHY TY+JÁ = KDY UŽ PŘIJDE PARTNER?

Mít svoji hodnotu

Já nejsem tlustá,

Bůh mi dal airbagy, protože

jsem vzácná.

* * *

Volá mi paní a řešíme její partnerský vztah. Vím, že jí čeká těžká a tvrdá cesta do srdce, protože potkala osudového partnera. Poselství řeklo toto:

Ano

Tato žena tápe a hledá cestu v životě, a protože si neumí ještě postavit priority, stále hledá v muži nastavení svých priorit. Až najde sama sebe, nebude hledat v muži. Stále se utápí v myšlenkách, je pro mě dobrýči není a stále neví, zda s ním být nebo nebýt. Až najde více porozumění pro své činy, nebude se ptát, a bude jí to jasné. Tento člověk jí přinesl do života chaos a ona to vnímá jako úspěch. Ale až procitne, zjistí, že to bylo o tom, že si nevěřila, a tento muž jí přinesl poznání víry v sebe.

* * *

Paní ode mě dostala níže uvedenou mantru, která převrací její dosavadní myšlení naruby. Touto mantrou se uzdravuje, neboť dosud žila pravý opak mantry: Nejsem si vědoma své hodnoty a nechám se vláčet mužem tam, kam chce on. Bojím se prosadit své stanovisko a dát druhému na vědomí svojí vůli. Bojím si věřit, protože necítím své srdce. Díky mantře může udělat velké změny ve svém životě. Mantra vždy provokuje ke změně a záleží na nás, jak se ke změnám postavíme.

Mantra

Ano

Jsem si stále více vědoma své hodnoty a už se nemíním nechat vláčet mužem tam, kam chce on, a nechci já. Už se nebojím v životě si prosadit své stanovisko a dát druhému na vědomí svojí vůli. Už se nebojím si věřit a stále více cítím své srdce.

* * * *

Nechce mi udělat masáž

Dnes jsme se pohádali s přítelem. Měla jsem strašnou migrénu, nic nezabíralo, cítila jsem šílené napětí v hlavě až do krční páteře a tak mě napadlo, že by mi pomohla masáž. Požádala jsem svého přítele, ale on se k tomu nějak neměl. Sedl si k počítači a začal hrát hru. Šla jsem si lehnout. Přišel za mnou asi za dvě hodiny a ptal se mě, jak mi je. Řekla jsem, že pořád špatně, a že jsem na něj naštvaná, že se na mě s tou masáží vykašlal a radši hrál hry. On na to „a teď by ti to už nepomohlo?“ Nevěděla jsem, co mám říci. Byla jsem naštvaná a mlčela jsem. On se urazil a odešel si dělat své. Později, protože mi pořád nebylo lépe, jsem se ho znovu zeptala na masáž. On zase nic. Tak jsem se naštvala a řekla mu, že kdyby jemu bylo zle a potřeboval by pomoci a požádal mě a bylo to v mých silách, že bych neváhala a pomohla mu hned. On na to, že má všeho nechat a jít mě namasírovat? Já mu říkám, že když jsem ho o to požádala, zrovna nic nedělal. Nakonec mi řekl, že jsem rozmazlený fakan a já jemu, že je sobec. Pak už jsme se nebavili. Večer si vzal peřiny a šel si lehnout do obýváku, čímž mě naštval ještě víc. Kvůli čemu má být uražený?

Ráno jsem se chtěla usmířit a promluvit si o tom, ale hrozně jsme se pohádali. Skončilo to výsměchem, parodií na mé chování, urážkami a nakonec udělal ve dveřích díru. Asi jsem to už neměla řešit. Možná jsem se ani neměla urážet, když mi nechtěl vyhovět. Já mám pochopení pro to, když si chce dělat svoje věci, nikdy ho do ničeho nenutím, když nechce jít na procházku, tak jdu sama. Ale v tomhle případě ho nějak pochopit neumím. Odmítl mi pomoci, když mi bylo zle. Cožpak i na tohle má právo? Bydlíme tu rok a nikoho jiného tu nemám. Nemůžu požádat nikoho jiného o pomoc. Zkoušela jsem volat masérům, ale nikdo mě nechtěl bez objednání o víkendu přijmout. Ach jo, už nevím, co je správné a co ne. Nedokážu si stát za svým. Pořád jenom pochybuji o svém jednání a mám pocit, že už nemám žádnou hrdost. Mám strach, že když dám najevo, co mě štve, že se pohádáme zase, a tak to většinou je.

Pomalu nikdy nepřizná svoji chybu. A zase když budu vše jen přijímat a odkývávat, nechám si to líbit, tak si mě brzy přestane vážit. Už si mě asi ani neváží. Mám pocit, že jsem mu jedno. Chtěla bych, abychom si uměli v klidu promluvit a říci si na rovinu, co nás štve a třeba se na něčem domluvit. Jsem ochotná přiznat i svou chybu, když mi to v klidu vysvětlí, bez urážek a vytáček, třeba ho pochopím. Ale on většinou komunikovat nechce. Kdykoliv se pokusím o poklidnou konverzaci, tak to skončí hádkou. Lehce se nechám vyprovokovat, pak jsem hysterická a nakonec na sebe naštvaná, že jsem to zase nezvládla. Copak nemám právo se naštvat? Co dělám pořád špatně? On si je ve všem, co dělá, jistý a přitom se chová hůř než já. Připadám si vedle něho nejistá a ubohá chudinka, která jen brečí a neumí si ze strachu za ničím stát. Kde mám vzít sebedůvěru a jistotu v tom, co dělám? Co je správné a co špatně? Vím, že se mám naučit se mít ráda a vážit si sama sebe, ale jak? Jak se mám naučit poslouchat své srdce? Jak zjistím, že to co si myslím, je ze srdce a ne z hlavy?

* * *

Tato žena se chová ještě jako malé dítě, které potřebuje pozornost. Vidíte, jak si zbytečně ubližujeme ve vztahu, když se neumíme o sebe postarat sami? Jsem pak nešťastná já i ten druhý, kterého obtěžuji svojí nesamostatností. Kdyby tato žena byla dospělá, dokázala by si poradit s migrénou a neobtěžovala partnera, a kdyby jí následně partner nabídl pomoc, přijala by ji. Ale tato žena, chtěla péči a pozornost hned, a když přišla později, už o ni nestála. I soudila dle sebe, že ona by vyšla druhému hned vstříc, a když se druhý nechová jako ona, nenaplňuje její představy, cítí se zraněná. Ale je třeba si uvědomit, že každý jsme jiný a druhý nemusí jednat dle mých představ.

* * *

V tučně vyznačených větách, je vidět posun v myšlení. Už začíná přemýšlet o tom, že se neměla urazit, ale zároveň ještě nevidí, že ho nutí do věcí, do kterých se mu nechce. Začíná jí docházet, že ve vztahu bude vždy sama za sebe, a to se jí nechce přijmout. Že když bude problém, bude na něj vždy sama. Ten druhý tu sice bude, ale nemusí mi pomoci. On by se už na ní neobracel s problémem migrény, ale řešil by si ji sám jako i ostatní věci, ale ona chce ve všem cítit jeho podporu, proto se cítí ve vztahu nejistá. Musí si začít věřit, že vše zvládne a neobracet se s každým problémem na něho. Tím si začne vážit sama sebe v tom, co dokáže a následně i partner jí, za její samostatnost.

* * * *

UKÁZKA Z KNIHY TY+JÁ = ZTRÁTA, JAK SE ZNOVU SPOJIT?

Poznatky z dovolené v Dominikánské republice

Palm-trees-176060_1920 Lákalo mě podívat se do Dominikánské republiky, nevěděla jsem proč, ale vnitřní pnutí bylo tak silné, že jsem se s kamarádkou domluvila a vyrazili jsme za hranice všedních dnů. Odpočinout si a načerpat trochu sluníčka v zimě, zima pak lépe uteče a člověk se už brzy může těšit na jaro. Kamarádka zájezd objednala a mě sdělila, že se odlétává v pondělí. V mém nabitém programu jsem zvyklá se balit na poslední chvíli, a proto mi bylo divné, že mi kamarádka volá v neděli odpoledne a sděluje mi: „Zastavíme se pro tebe raději už v půl deváté.“ Původně jsme byli domluveni, že se pro mě zastaví až v devět večer, aby mě vyzvedla s přítelem, který nás vezl na letiště. Říkám si, proč mi volá už v neděli, ale více jsem tomu nevěnovala pozornost. Dál jsem si pracovala s tím, že v pondělí se sbalím vše připravím pro můj odjezd a podívám se ještě na zajímavosti o Dominikánské republice. Najednou mi volá pracovnice z čajovny, že na mě čeká kamarádka dole v čajovně. Podívám se na hodiny a bylo právě půl deváté večer. Hned mi blesklo hlavou: „Aha, tak ono se odlétává v neděli a ne v pondělí.“ Během půl hodiny jsem byla sbalená a ještě cestou na letiště jsem se musela všemu smát. Došlo mi, že i takto rychle se rodí duše. Někdy si duše myslí, že má ještě dost času na přípravu zrození a najednou přijde příkaz a rychle se nasedá do výtahu a jede se. Zrovna tak končí náš život, zase příkazem a někdy nestihneme, když se příliš v životě loudáme, dokončit vše, co jsme chtěli za život stihnout.

V hotelu nás ubytovali a dali nám jednu společnou kartu jako klíč k pokoji. Už jsme s kamarádkou dost samostatné a chceme trávit čas každá sama za sebe, abychom se nemusely ohlížet jedna na druhou. Tím, že jsme měly jednu kartu, omezovalo nás to ve svobodném pohybu. Už netoužíme chodit všude spolu a čekat jedna na druhou. Průvodce nám řekl, že nám další kartu nedají. Přesto jsem se nedala odradit a i s mojí malou znalostí řeči jsem šla bojovat na recepci za další kartu. A ono to vyšlo, byla nám vydána další karta. Zase se potvrdilo to, že když jste přesvědčení o tom, co chcete, jde to. Kdybych se nechala přesvědčit průvodcem, že to nejde, nešlo by to. Ale mě to neodradilo a byla jsem vytrvalá ve svém záměru, což nakonec přineslo ovoce.

První den ráno mě vzbudil telefon mé kamarádky, který vibroval. Nemám ráda, když se ráno nevzbudím přirozeně, ale někdo mě prudce vytrhne ze spaní, ale přesto jsem to přešla. Když se to stalo třetí den, řekla jsem: „Jsem docela naštvaná, to si ten telefon nemůžeš ztišit? Když to bylo jednou přešla jsem to, ale teď potřetí mi to už vadí.“ Kamarádka oponovala: „Ale bylo to podruhý a já se ti omlouvám.“ Trvala jsem si na svém, že to bylo potřetí, že se mi nemusí omlouvat a stačilo by, kdyby ho ztišila. Kamarádka mi říká: „Bylo to podruhý, ty mi nevěříš.“ „Nevěřím, protože věřím sobě.“ Kamarádka ještě moc stála o to, abych jí věřila, protože si ještě nevěří. Když si člověk ještě nevěří, potřebuje se s druhým přít o svojí pravdu. Ale já už si věřila a nemohla jsem jí odkývat to, co mi říká, když jsem cítila, že to bylo jinak. Byla jsem ráda za tuto situaci, ukázala mi, že už druhému neodkývám to, co mi říká, aby byla pohoda a měla jsem klid, ale že ani nemůžu, když si věřím ve svých pocitech. Byla to pro mě velká změna v mém chování, protože jsem dokázala obstát ve své víře v sebe a nenechala se nikým a nikým zviklat.

Po pár dnech mi kamarádka řekla: „Měla jsem na tebe hrozný vztek a nevím, proč. Potřebovala bych si na to přijít. Dáme karty?“ Přikývla jsem a povídám: „Ale musíš dávat správně otázky, abych na ně mohla správně odpovědět.“ Cítila jsem, že se potřebuje ubezpečit v tom, že její vztek na mě je oprávněný. Vše se dá zfalšovat tak, aby nám to bylo vhod. Když položí otázku špatně, odpovím jí nejasným způsobem a ona si to může převést tak, jak potřebuje. Moje kamarádka byla o hodně mladší než já a já v ní viděla svojí dceru a ona ve mně svojí matku. Obě jsme si léčily vzájemně svá zranění vůči svým blízkým. Hodně jsme si vzájemnou interpretací uvědomily ve svém přístupu k rodině. Měla jsem v ní dceru a ona ve mně matku. Protože jsem si uvědomila, že už nemíním brát na sebe pocity druhého, Vesmír mi řekl, že skončila moje role matky k ní a její role dcery ke mně. Jeden druhému jsem hercem k pochopení životní hry. A když pochopíme, už není co hrát a s kým hrát. Role skončila a duše se jen napojila na vesmírný oceán, ve kterém zapomíná na všechny dosavadní role.

20140117_071320 Ráno jsme si daly na lehátka u moře ručníky, které jsme vyfasovaly na kartičku a šly na snídani. Když jsem přišla za kamarádkou k moři, zvěstovala mi: „Nemáš tu ručník, hledala jsem ho, ale nikde není.“ I já jsem se po něm podívala, ale nikde ho neviděla. Obrátila jsem se na průvodce, jak si počít v této situaci. Průvodce mi řekl: „Budete ho muset zaplatit, chtějí za něj 15 dolarů. Ale on se určitě najde. Zkuste se ještě podívat.“ Chápala jsem jeho „on se určitě najde“, ale mě to nešlo. Jak byste se zachovali vy v této situaci? Většinou, když se mi ztratí ručník, vezmu si ručník někoho jiného, kdo ho má na lehátku, a těch ručníků bez dozoru tam bylo dost. Ale takto vytváříme neustálý koloběh. Já vezmu ručník tobě, ty ho vezmeš někomu dalšímu a ten další opět někomu jinému. Tento koloběh bude existovat tak dlouho, dokud jeden člověk z něho nevystoupí a ručník, který chybí, nenahradí. A teď si představte, že i v životě situace probíhají úplně stejně. Jsou to vesmírné zákony, které takto pracují a pokud chcete z koloběhu ven, musíte být přímí, upřímní a čistí, pak se zbavíte lsti, falše, přetvářky a naivity. Zaplatila jsem ručník a dávala si na další ručník už pozor, abych znovu nevklouzla do koloběhu s ručníkem.

Přihlásily jsme se s kamarádkou na výlet k vodopádům Lion. Přivezli nás na ranč, kde už na nás čekali domorodci se svými koňmi. Každý vyfasoval jednoho. Koně jsem se vždy bála. Nyní jsem si na něj sedla a cítila se v bezpečí, až jsem byla sama překvapená, jak mu důvěřuji. Seděla jsem na koni a můj průvodce se mě ptal, zda jsem tam s přáteli. Přikývla jsem, že jsem tam s kamarádkou. Průvodce si myslel, že chci, aby jela za mnou, a tak jsme čekali na ni. Poprvé jsem se rozhodla jet sama a nečekat na ni. Řekla jsem: „Můžeme jet.“ Průvodce se otázal: „Nechcete na ni čekat?“ „Ne.“ Velká změna, vždy jsem s člověkem, který byl se mnou na dovolené musela vše sdílet. Byla bych ráda, kdyby jela na koni za mnou. Měla bych radost, jak si to užíváme, ale ve skutečnosti bych si to neužívala, protože bych v sobě stále chovala myšlenky, líbí se jí to stejně jako mě? Chtěla bych jí možná na něco upozornit, o něco se podělit, ale byla bych v chaosu. Nemohla bych natolik vnímat přírodu, jako když jsem byla v sobě a ne s ní.

S koněm jsem se dokonale spojila. Mým průvodcem byl mladý domorodec. Ptal se mě, zda hovořím anglicky, ale když jsem mu sdělila, že jen německy, jen pokrčil rameny a dál vedle mě jen tiše kráčel. Cestou mě posunky upozorňoval na různé exotické ovoce a plodiny. Utrhl mi květinu, podal mi kvetoucí kávu a plahočil se do kopce a z kopce. Já vedle něho jela na jeho koni a on na nás dohlížel. Cesta byla rozbahněná, plná velkých kamenů, že i koně musely pečlivě volit své kroky mezi nimi a obtížně s námi stoupali do prudkých kopců a pak zase klesali do nížin. Koni jsem pomáhala tím, že jsem při jízdě do kopce přenesla váhu před sebe a z kopce dozadu, za sebe. Vždy jsem ho pohladila za zvládnutou překážku a cítila obrovské souznění s tímto koněm a chlapcem, který kráčel mlčky s jemným úsměvem na tváři vedle nás. Toto souznění se hluboko dotklo mého srdce a já už cestou cítila, jak se mi derou slzy do očí. Když jsme přijeli k vodopádu, začalo se mi špatně dýchat, srdce bolelo a plíce chtěly prasknout, obrovský tlak se dral ven z mého nitra přes další a další slzy, které nebraly konce. Můj mladý domorodý průvodce jen chvilku stál vedle mě a pak si sedl naproti a jen mě mlčky pozoroval. Dopřála jsem si pláč a nevnímala velké množství lidí okolo sebe, kteří se radostně cachtali pod vodopádem a překotně fotili. Říkala jsem si, jak by to bylo krásné, kdybychom dokázali všichni jen v tichu pozorovat tu krásnou přírodu, ve které jsme se nacházeli. Mé prožitky přicházely z nitra, ale mají vůbec něco z této podívané ostatní? Vždyť ta okázalost, ruší ducha. Po chvíli jsem našla kamarádku a i ona prožívala silné okamžiky. Její průvodce se jí ztratil a ona se cítila bezradná. Říkala: „Chtěla jsem si s ním povídat, ale on jen mlčel a pak se mi ztratil. Vůbec nevím, kde je.“ Jaký rozdíl. Já jsem si nechtěla povídat a můj průvodce si se mnou chtěl povídat, nakonec nám bylo dobře v tichu a byl mi neustále nablízku a věnoval mi neustálou péči a pozornost, vedl mě celou cestu, co jsme slezli z koně až k vodopádu za ruku. Ale jak něžně, nic takového jsem zatím nepoznala. Prožívám něhu od svého duchovního partnera, ale tohle byla ještě jiná vibrace, pro mě neznámá, která mě dojala. Připomnělo mi to období, kdy se do mě zamilovala jedna mladá dívka a věnovala mi něžnou náklonost. I tehdy mě překvapilo, že se city dají prožívat jinak, daleko jemněji než jsem zatím s mužem prožívala. I když mezi mnou a touto dívkou bylo jen přátelství, i tak dodnes ráda vzpomínám na její láskyplné chování vůči mě. Čím více se mám ráda, tím více si uvědomuji možnosti lásky. Ty vibrace jsou stále silnější, láskyplnější, i když se vás ten druhý nedotýká fyzicky, přesto cítíte daleko více než dříve při milostných hrách. Moje kamarádka ještě toužila po náklonosti, a proto jí nebyla dána. Já už jsem po ní netoužila, protože se už kloním sobě, a dostala jsem jí. Tento chlapec mě nechal plakat, nevyzvídal a já mu za to byla vděčná. Když pláču, už nepláču pro nějaká nedorozumění, ale pláču proto, že se moje duše uzdravuje a čistí. Vždy po takovém zážitku cítím jiný rytmus ve svém životě, jako by se opět více rozzářil a naplnil vším. Větší pochopení, splynutí, láskyplnost, prostě se otevřely další brány za hranice vnímání. Asi po půl hodině mi chlapec jemně naznačil, že bychom se měli vrátit. Šel pro koně. Moje kamarádka byla v tom chumlu lidí zmatená, nevěděla, co má dělat. Neměla ani koně ani průvodce. Dříve bych se snažila jí pomoci, ale teď jsem věděla, že můj průvodce na mě čeká a já musím jít a nechat jí, aby si pomohla sama. Nakonec našla svého průvodce a dopravila se s ním zpět.

20140116_114703 Chtěla jsem odměnit svého průvodce, a tak mu podávám při našem rozloučení Eura. On mi jen dal najevo, že Eura mu nejsou k ničemu. Zde mají větší platnost dolary pro domorodce. Cítila jsem, že je mu to jedno, zda něco ode mě dostane či nikoliv. Přesto jsem cítila, že mu chci něco dát. Podařilo se mi směnit Eura za dolary. Jdu k němu a podávám mu je. Jen je mlčky vezme a žádný úsměv, žádné poděkování, tváří se neutrálně. Pro nás Evropany velká změna, to neznáme. Snažíme se dát najevo radost, poděkování atd. Ale on byl ve svém srdci. Odvedl si jen svojí práci, neřešil mé problémy, dal mi ze sebe to nejlepší a nic za to nežádal. Navštívil mě anděl, ano, to bylo andělské objetí. Uvědomila jsem si, že stejnou službu nám prokazují např. kočičky, neřeší za nás naše problémy, dávají nám ze sebe to nejlepší a hlavně nám do ničeho nemluví. Právě pomocí a řečmi si kazíme ten krásný okamžik sounáležitosti jednoho k druhému. Dlouho jsem o tomto chlapci přemýšlela a vždy se mi vloudily slzy do očí při vzpomínce. Toto vše jsem si rozkódovala při dalším výletu do národního parku.

* * *

zpět