Mysteria tajemna č. 40

Mys-40-titul

Mysteria tajemna č. 40

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti, poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Září 2013

Cena 33,- Kč

Obsah:

Vracíme se do Atlantidy
Učíme se pouštět emoce
Já a maminka
Minulé životy – sex
Můj život s drogou – zpověď matky a dcery

 

Atlantis

Atlantis, Atlantis, má milovaná,

je to dávno, co zvonila ti hrana,

lidská zášť a zloba tě zahubila,

i my museli odložit svá dokonalá těla.

Ač ztracena tam, co slunce zapadalo,

a moře již tě více nevydalo,

přec neupadlas v zapomnění,

zůstala jsi v našich snech jako krásné snění.

Nyní karma dohořívá,

ty opět vystupuješ zatím jako snová víla,

mnozí se již probouzejí,

svůj dávný úkol nacházejí,

opět jednou vyjde slunce,

ty vynoříš se a budem zase v Boží lásce.
Vracíme se do Atlantidy

Egypt-110176 V Atlantidě lidé žili se svým vědomím a nezajímali se o nitro druhého. Jeden druhého si nevšímal a každý si všímal jen svého poslání, a to do té doby, než zjistil, že může jeden druhého využít pro své plány a cíle. Tam se nabouralo lidské vědomí a nyní se každý z nás vrací zpět do své Atlantidy, do svého vědomí v sobě, to znamená, odstraňuje v sobě všechnu nečistotu, kterou na sebe během životů pobral a učí se probouzet ve své čistotě. To člověka vede k mnoha vnitřním pocitům skrze různé situace, osoby a nahodilé příhody, které mu otevírají vědomí, a on si začíná vzpomínat na svoji podstatu a začíná se prát se svými stíny.

Člověk, jak se pomalu bude vracet do své Atlantidy, kde žil sám za sebe, tím více se mu bude zdát, že se vzdaluje druhým a oni mu budou pomyslně umírat v mysli, a tím i v životě. Najednou se vám bude zdát, že tento člověk je pro vás mrtvý, že si s ním nemáte co říct, že s tímto člověkem jste se třeba sešli, ale nic vám to nedalo, že vy už myslíte jinak než ten druhý, a tudíž si s ním nerozumíte, a tak čím dál více pro vás všichni budou umírat a vy si stále více budete uvědomovat, že jste sami, a že jste na vše sami. Jeden se bude oddělovat od druhého, aby nemohl jeden být závislý na druhém, a aby se každý mohl svobodně rozvíjet dle svého plánu.

Pokud vládla pospolitost, jeden bral ohledy na druhého, anebo se nechal brzdit druhým, nebo šel jeho cestou a ne svojí, a tím neustále musel opakovat své poslání, které nechápal po mnoho životů, aby pochopil, že jeho cesta je jenom jeho, a cesta druhého se ho netýká.

Až se naučí každý jako v přírodě žít za sebe, opět zavládne láska jeden k druhému. Ale láska plná respektu k sobě, a tím i k druhým a každý si bude všímat sebe a ne druhých. Každý bude žít pro své poslání, a tím si plnit životní úkol, pro který sem přišel. Člověk se naplní tvořivostí, a když bude tvořit pro sebe, zároveň bude tvořit pro druhé, a tím může vzkvétat celá planeta i Vesmír, a to je v božím plánu. A tak se nebojte, že pro vás vše umírá, protože ve vás se rodí vše nové.

Vztahy už budou na druhém místě a tvořivost bude na prvním. Žena, která viděla ve svém partnerovi boha, nebo se chtěla spojit prostřednictvím partnera s Bohem, bude tápat ve svém životě, aby našla spojení se sebou, a tím i s Bohem. Žena si mylně dala na první místo v životě partnera – boha, který ji splní veškerá její přání, aby pochopila, že ta přání si může naplnit, ale nikdo jí nebude sloužit k jejich vyplnění.

Jako jedna žena mi říká: „On má stále nějaké plány, chce si koupit auto, pak čtyřkolku, tak nevím, zda s ním mám počítat do budoucnosti. A dokonce se mě zeptal, jaké plány mám já. Řekla jsem, abychom byli všichni zdraví a velkou kuchyň a on mi na to řekl, že to se mi asi nesplní.“ Ano duše muže správně chápe, že velká kuchyň se nachází ve velkém domě a ten velký dům musí někdo postavit a zafinancovat, a to on nebude.

Co si uvědomit ve vztahu k práci

Spinning-wheel-63007 Stále ještě nechápeme moudrost všedního dne a stále něco nehmatatelného hledáme a ztrácíme se v bludném kruhu. Paní mi říká: „Už mě to povolání nebaví, budu muset hledat něco jiného.“ Paní dělá účetnictví pro více firem a je v tom dobrá a má dobrou pověst. Teď najednou chce utéci od toho, v čem je dobrá a chce jít někam, a ani sama vlastně neví kam.

Jiná paní, která pracuje léta jako soudní znalec a má už jméno mi říká: „Přemýšlím, že odejdu ze zaměstnání a půjdu prodávat kosmetiku. Moji kamarádku to docela slušně živí.“ Ale to už nevidí, že kamarádka ji tam láká, protože se jedná o multilevel a ona potřebuje další duše, které na ni budou vydělávat a i to, že její kamarádka to už dělá pět let a má nějakou klientelu. Nehledě k tomu, že když bude finanční krize, první co ženy začnou omezovat, budou třeba i kosmetické výrobky.

Obě ženy nechápou, že každá má dar, ve kterém je dobrá, a tím může být prospěšná jak sobě, tak i celé společnosti. Ale protože je momentálně nebaví život, tak je nebaví ani práce a nechápou, že když nebudou mít práci, nebudou mít z čeho žít. To jim ještě nedochází.

Zpověď matky drogově závislé dcery

Fig-699 Sedím s dcerou v nemocnici na chodbě a čekám na výsledky drogového testu. Tečou mi slzy, protože již vlastně vím, jak dopadnou. Cítím směsici strachu, bezmoci a zoufalství. Proboha, vždyť je jí teprve 14 let! To nemůže být pravda. Sama sebe uklidňuji falešnou nadějí, že všechny ty signály a změny v jejím chování, byly a jsou jen v mé hlavě. Potím se, je mi zle, asi omdlím. „Co je, mami? Vždyť je všechno v pohodě?“ Jediné, co jí zaráží, jsou mé slzy. Ona prostě JE v pohodě. Ona se vůbec nebojí, že to teď na ni praskne. Logicky mi dochází, že zřejmě není nic, co by prasknout mělo. Mám strach, strach, strach… nemůžu myslet, nemohu se soustředit a doufám, že se co nejdříve posadím ve své posteli a řeknu si: „To byl teda zase sen.“ Není to sen, je to realita. „Vaše dcera je pozitivní na pervitin.“ Zírám na paní doktorku a brečím, neschopná jakkoliv reagovat. Následuje kolotoč výmluv ve stylu „to mi tam někdo musel dát.“ Jenže na debatu teď není čas ani prostor. Lékařka mě upozorní, že teď ale není čas ani prostor ani na mé nářky. Prý musím být silná, abych mohla jednat a dceři pomoct. Souhlasím, rozumím. Ano, jedině tak to zvládneme. Ale kde mám, sakra, tu rozvahu a sílu vzít, když mě přímo spaluje strach, když vůbec co a jak a hlavně PROČ se to stalo? Kde jsem udělala chybu, co jsem udělala špatně, vždyť jsem se tak snažila, aby všechno v mém životě bylo správně. Tak lidsky správně. Já přeci ani křižovatku nepřejdu na červenou, protože chodit se má na zelenou, protože tak je to SPRÁVNĚ. A když budu dělat vše správně, dodržovat pravidla „hry“, nemůže se nikdy nic špatného stát. To je přeci logické, to přeci nelze. V ruce mám telefonní číslo do Prahy na detox. Mám tam zavolat a zařídit příjem. Jak se to dělá? Jak se oznamuje: „Dobrý den, jsem ta a ta. Má dcera bere pervitin a potřebuje hospitalizovat…“ Takhle? Nebo jinak? Ničemu nevěřím a neustále mě pronásleduje pocit, že omdlím. Mám strach, strach, strach… Věra se směje. V Praze ještě v nemocnici nebyla, bude to fajn a už se těší, až to napíše kámošům. „To je hustý.“ Nejsem na tom závislá a alespoň vám to takhle můžu všem dokázat.“ Výborně, takže se vlastně nic neděje. K mým strachům a reálným pocitům, že toto nemůže být pravda a že to samo zmizí (NEZMIZÍ), se přidává odpuzující, smradlavý stud. Stydím se, že jsem ze svého miminka :-) vychovala feťáka. Nejsem k ničemu, jsem naprostá, naprostá nula. A já jsem se tak snažila.

zpět