Časopis č. 31

Mys_31_ob_stranka_1

 

Mysteria tajemna č. 31

Časopis Zdenky Blechové o channelingu, budoucnosti, poznání věcí okolo nás s návodem na změnu myšlení

Červen 2011

Cena 33,- Kč

Obsah:

Ukázka z připravované knihy Rok 2012

 Mys_31_ob_stranka_4

I stromy cítí

Dusestromu Přes mé kočky jsem se naučila cítit ke všemu okolo sebe. Když jsem se někdy dívala na miminko v kočárku, měla jsem chuť na něj mluvit jako na své kočky, když jsem viděla nějaké zvíře, měla jsem chuť na něj zavolat čičí. Říkala jsem si: „Už asi blbnu.“ Ale dnes vím, že opravdu přes kočičky, které jsou telepatickým vysílačem z Vesmíru, jsem se naučila cítit ke všemu okolo sebe stejně. Když objímám někoho, je to jako když objímám kočičky. Je v tom tolik lásky, až se to nedá vypovědět. Je to jiná láska, než ta, kterou jsem dříve objímala partnera, tato láska má vyšší frekvenci a dává energii nejen mě, ale i ostatním, které objímám.

* * * *

Jdu lesem a vidím podél cesty, kterou chodívám, velké množství vykácených stromů. Tyto stromy mi byly blízké, protože jsem okolo nich chodila snad denně, a proto mě to bolí. Ale nebolí to jenom mě, cítím, že to bolí i ostatní stromy, které přišly o své druhy. U cesty mě zaujme velká borovice. Obejmu ji a říkám: „Dávám ti pohlazení i ostatním stromečkům.“ Když jsem neuměla cítit, chodila jsem objímat stromy a sát z nich energii, kterou mi rády daly. Teď umím cítit a tak cítím i jejich bolest, a proto nyní zase dávám já jim. Zase cítím ty pocity, jako když objímám své kočky. Je to tak živé objetí a je v něm tolik lásky i bolesti, že začnu plakat. Když chci odejít od stromu, všimnu si, že v úrovni mých očí tento strom také pláče. Přesně tam, kde byly mé oči, vytéká ze dvou míst ze stromu pryskyřice. I strom má svoji duši, a když se naučíme cítit, můžeme pochopit i strom, a on se nám odhalí ve své bolesti, kterou jsme dříve neviděli, když jsme byli slepí. Protože je to pro mě nový zážitek, začnu si prohlížet i ostatní stromy v lese, ale jen na borovici, kterou jsem objímala, zaznamenám smolu. Chodím hodinu po lese a dívám se, ale už smolu nikde na žádném stromu nevidím. A tak mi dnes les odhalil své velké tajemství, že také cítí, a že ho také bolí naše necitelné zacházení.

* * * *

Říkám známému: „Vesmír mi sdělil, že jedna malá částečka dokáže nakazit velký celek.“ Odpověděl mi: „To máš pravdu, už naši předci říkali, že jeden shnilý brambor dokáže nakazit celý pytel zdravých brambor.“

* * * *

Proto je tak důležité se uzdravit, abychom svým myšlením uzdravovali i vše okolo sebe. Když budeme zdravě myslet, bude zdravé vše okolo nás, pokud budeme nemocní my, bude nemocné i vše okolo nás. Zákon přitažlivosti. Pokud budou lidé, kteří již cítí přírodu, chodit lesem a sbírat papírky po lidech, kteří je odhazují, budou dělat neustále zbytečnou práci. Ti, lidé, kteří necítí, budou papírky neustále odhazovat, a ani jim to nepřijde divné. Nemůže, neboť přírodu necítí. Také jsem chodila dříve lesem a sbírala papírky, pohozené deštníky a jiné harampádí s dobrým pocitem, že přírodě pomáhám. Ale zde ještě bylo mé ego, rozum, který si myslel, že dělá záslužnou práci. Dnes jdu lesem a nic nesbírám, ani mě nebolí pohozené papírky, nejsem už za nikoho odpovědná, a o to více můžu cítit les a propojit se s ním.

AndělPřírody

Cítění skrze kameny

Učila jsem se přírodu cítit přes kamínky, na kterých jsem objevovala jednotlivéKamenmluvi obličeje duší a uvědomila si, že každý kámen na mě vyzařuje svojí duši a já v něm můžu vidět odraz své momentální duše a své nálady. Učila jsem se přírodu cítit přes jednotlivé kroky. Pomalu jsem našlapovala a při každém odtržení paty od země naciťovala růže, které ze země vykvétají. Cítila jsem v dlaních brnění a vibrace kamínků, které byly živé a promlouvaly ke mně lidskou řečí. Navnímala jsem skalní útesy svými dlaněmi a cítila pulsaci a energii skály. Kameny mně před očima ožívaly a vyprávěly mi dávné příběhy, které si uchovaly v energetických pásmech.

* * * *

Uvědomovala jsem si, že i každý kámen má svůj domov. Jednou jsme byli s přítelem na hřbitově a já tam sebrala kamínek. Přítel se mě ptá: „A myslíš, že si ho můžeš vzít?“ „Ano, cítím to tak.“ Ale všichni jednáme dle svých vědomostí a já si tehdy myslela, že už jsem dost znalá přírody. Zašli jsme si sednout do čajovny a já stále slyšela kamínek, jak mi říká: „Chybí mi kus ramene, vrať mi rameno.“ To volání bylo tak silné, že druhý den povídám jinému známému: „Na tomto hřbitově jsem si vzala tento kámen. Vezmi si ho do ruky a jdi a zkus se zastavit na místě, odkud jsem ho sebrala.“ Šel a k mému údivu se zastavil u hrobu, u kterého jsem tento kámen vzala. Odevzdal mi kámen a já ho položila tam, kam patřil. Když jsem se shýbala, najednou mě něco prudce dloublo do hýždě. Poposkočila jsem, narovnala se a rozhlížela se okolo sebe. Nikoho jsem nezahlédla. Bylo mi to záhadou, a když jsem poprosila o informaci, přišlo mi poselství, ve kterém se pravilo: „Děkujeme ti, že jsi kámen vrátila zpět, patřil k soše, která se rozpadla, a byl součástí jejího ramene.“


* * * *

Když jsem stanula na Olympu v Řecku, měla jsem radost, že se nacházím na místě Bohů. Zaujal mě tam kamínek, který jsem zvedla, a protože jsem v té době ještě hodně myslela na ostatní, chtěla jsem tu radost zprostředkovat i jim. Začala jsem sbírat kamínky pro své známé. Ve tři hodiny v noci se probudím na hotelovém pokoji a nemůžu popadnout dech. Dusím se a tak jdu dýchat na balkón. Ani tady to není lepší, říkám si: „Teď se asi udusím.“ Najednou mi přijde vnuknutí, abych kameny, které mám u postele, dala na balkón. Učiním tak a najednou dušnost zmizela. Ráno vím, že si kameny nesmím nechat, a že je musím všechny vrátit moři, aby se očistily. Házím kameny do moře, a když chci odhodit i ten poslední, přijde mi informace: „Ten si můžeš nechat.“ V noci ve spánku mě andělé naučili, že každý kamínek má své místo a já bych k nim měla mít posvátnou úctu. Brát si kamínky z pláže, ty jsou čisté a nezatížené různou energií. Byla jsem nerozumná, kdyby každý jednal jak já, dávno by lidé Olymp rozebrali v domnění udělat druhým radost. Když mám radost, týká se
jen mě a nemám se snažit ji zprostředkovávat i druhým. Každý si má vytvářet svojí vlastní radost a každý ji bude mít z něčeho jiného. To, co pro mě může být radostí, nemusí být pro druhého ničím. A většinou jsme zklamáni tím, že ti druzí se tolik neraduji jako já. Mám dodnes z kamínku, který mi byl ponechán, radost, a mám k němu úctu, ale už si nejsem tak jistá, zda by tomu bylo tak i u druhých kamínků z Olympu, které bych přivezla známým.

rukazpět