Časopis č. 17

Rozšiřujeme vydávání časopisu na 4 čísla ročně z původních 3

Časopis vychází
4 x do roka
1.3.     1.6.    1.9.   1.12.
  

 


Pozor !!!
Časopis zasíláme
z d a r m a

Od 1. 9. 2005 vychází náš časopis v úplně nové podobě a můžete si ho zakoupit ve stáncích PNS v celé republice
 

 číslo  17

prosinec  2007

cena 33,- Kč



Obsah:
Str. 3 Editoriál a něco pro úsměv
Str. 4-5 Předpověď automatickým písmem
Str. 6 -8 Transformace a Plejáďané
. Str. 9 Příliš málo času na přátele
Str. 10 - 11 Poučné příběhy
Str.12- 13 Humor 
Str.14 - 15 Testy
Str.16 - 17 Sauna a pára
Str. 18 - Základy mužského šovinismu
Str. 19 - Mandala



 

Vyšel SPECIÁL s CD - dýchací techniky na 7 dní - každý den se učíte dýchat pro něco jiného, např. pro zbavení strachu, stresu, harmonizaci, napojení na podvědomi atd.

Speciál vám zašleme i na dobírku 




Každý den ať svítí slunce,

každý den ať přijde mráček, který vítr odfoukne

každý den ať se něco naučím,

každý den ať smím obdarovat,

každý den ať smím být obdarován,

každý den ať smím vyjádřit lásku




Humor
Včera večer jsme s mojí ženou vedli trošku hlubší rozhovor o různých
životních situacích.
Přišla řeč i na eutanázii.
K tomuto sensibilnímu tématu o volbě mezi životem a smrtí jsem poznamenal: „Nechci, abys mě nechala žít v takovém stavu, kde bych byl závislý na
přístrojích a živen tekutou stravou z nějaké flašky.
Kdybys mě někdy takhle viděla, vypni ty mašiny, které mě udržují naživu.“
... Ona vstala, vypnula televizi i počítač a vylila moje pivo do umyvadla...

 


Na co myslí ženy při souloži, když leží na zádech?
Milenka: Miluje mne či nemiluje?
Prostitutka: Zaplatí nebo nezaplatí?
Manželka: Vymalovat či nevymalovat?


Milenci v noci po milování:
Ona: „Máš mě rád?"
On:  „Ano mám."
Ona: „Uděláš něco pro mě?"
On: „Všechno na světě."
Ona: „Nevyvolávej mě zítra z matiky."

 

„Pepo, platíš daně?"
 „Pochopitelně, že platím. Nejen Daně, ale i Lence a Ivance!"


On: „Zkusíme dneska večer výměnu pozic?"
Ona: „To je dobrý nápad - ty budeš žehlit a já sedět na  gauči..."

 
Rusovláska povídá blondýnce:

„Představ si, že jsem své patnáctileté dceři našla v kabelce
šminky!
Vůbec jsem nevěděla, že se maluje!"
Blondýnka odpoví:

„To já jsem našla své dceři v kabelce balíček s prezervativy.
A představ si, že jsem vůbec nevěděla, že má pinďoura!"


 
Manželka se ptá svého muže: „Tak co ta tvoje nová sekretářka?"

„Dobrý, práce jí jde docela od ruky."
 „A jak se oblíká?"
 „Celkem rychle."

 
Blondýnka v autoškole.
 Instruktor: „Teď přidejte plyn."
 Blondýnka: „Co si o mě myslíte - že jsem blbá? Jsem v autě
a ne u sporáku!"


Plave si mořem velrybí samec vedle své velrybí družky a mrmlá: "Celý
svět se snaží zachránit náš druh, vědci zasedají, ekologové se bouří,
Greenpeace se z toho může posrat, ale TEBE HOLT BOLÍ HLAVA

      

            MYSTERIA TAJEMNA vážně i nevážně

časopis pro příznivce nejen esoteriky, ale i partnerských vztahů, moudrých příběhů ze života, testů, humoru a poselství automatickým písmem a automatické kresby

 

Světlo světa spatřilo 1. 12. 2007 další číslo časopisu MYSTERIA TAJEMNA  - vážně i nevážně.

MYSTERIA TAJEMNA si můžete objednat - viz rubrika předplatné u časopisu
nebo zakoupit u novinových stánků v celé republice.

 


Život není ničím jiným, než cesta vlakem:
skládající se z nastupování a vystupování.



Ta cesta je naplněná mnoha překvapeními – příjemnými i nepříjemnými. Setkáními – milými i nemilými, změnami – příjemnými i nepříjemnými. Při té cestě vlakem zažijeme spoustu hezkých a šťastných chvil, ale i spoustu bolesti a smutku.

Tou vstupenkou, nebo lístkem do vlaku, by měla být láska, opravdová láska muže a ženy. A my pak dnem početí nastupujeme do toho vlaku a potkáme první osoby, nám nejbližší – naše rodiče. Pak přisednou naši sourozenci. Naši rodiče a sourozenci jsou osoby, se kterými bychom si přáli cestovat po celou dobu naší jízdy. Bohužel, pravda je jiná.

Rodiče vystoupí na nějaké stanici, my nikdy nevíme, na které to bude. Je to zhruba v polovině naší cesty. Na stanici, kde vystoupili, zůstává mnoho smutku. Po té stanici, se ještě dlouho ohlížíme a nejraději bychom byli, kdyby tudy vlak nikdy nejel.

Ale vlak jede dál a protože cestou, mezi tím, přistoupili další lidé, kamarádi, lásky, přátelé, máme sílu jet dál.

Jedeme dál se svým partnerem, či partnerkou, láskou a přistupují a vystupují další a další lidé. Je zajímavé, že někteří lidé, kteří nás opravdu milují, nebo si nás váží obsazují místa ve vagonech, které jsou nejdále od toho našeho. Ale jsou ve vlaku, my o nich víme a oni o nás. A vedle nás sedí úplně někdo jiný. Někdy se v našem vagoně nebo na sedadle vedle nás musí stát něco hodně ošklivého, abychom poznali s kým cestujeme, sdílíme místo. A právě v tuto těžkou chvíli jsou připraveni nám pomoci někteří lidé z vedlejších vagonů, a my teprve teď, původně po nich jen pokukujíc, poznáváme jejich hodnotu.

Můžeme si přesednout. Výhoda celého cestování je, že si můžeme kdykoli přesednout : na jiné sedadlo, do jiného rohu, nebo dokonce do úplně jiného vagonu. Dokonce je nám umožněno i opustit za jízdy vlak, ale…My máme svou výstupní stanici a je lepší si jen přesednout a jet dál.

Až budete hledat to nejkrásnější místo ve vlaku, nehledejte ho podle sedadla. Nekoukejte se pod sebe, ale vedle sebe. Hledejte podle toho, s kým se Vám hezky jede, s kým je Vám dobře. Takový člověk by pak měl zaujímat místo nejblíže Vás po celý život.

Lidí přicházejí a odcházejí, a každý zanechává jiné stopy. Mezi lidmi, kteří nastoupili do Vašeho vagonu mohou být i lidé, kteří se přišli jen svézt a jak rychle nastoupili, tak rychle zase vystoupí. A vystoupí tak nepozorovaně, že si ani nevšimneme, že uvolnili místo. Nebo tací, kteří se Vám snaží cestování znepříjemnit, tací, kteří vyvolávají bolest. A po svém vystoupení zanechávají stálou bolavou jizvu. Ale zároveň je tam mnoho lidí, kteří jen tak chodí po vagonech a jsou připraveni Vám i jiným kdykoli pomoci. Tací, kteří ve Vás zanechávají něco hezkého a nám se s nimi hezky cestuje.

Je dobré si uvědomit, že je to i naopak. I my celý život vstupujeme někomu do vlaku, sedáme si do jeho vagonu, nebo na sedadla vedle něho a zanecháváme stopy.
Nezapomeňte, že je to Vaše cesta.

Konečná stanice.
Jednoho dne naše cesta končí…
Jeďte tím vlakem tak, že až budete jednou z toho vlaku vystupovat, až se přiblíží Vaše konečná stanice, se nebudete bát ohlédnout se. Ať místo, které tím uvolníte zůstane takové, že lidé, kteří pokračují v cestě dál, budou mít na Vás jen a jen hezké vzpomínky. Ať slzy s kterými se s Vámi ostatní ve Vaší konečné stanici rozloučí, jsou slzami dojetí, jak hezky jste dokázali cestu v tom vlaku prožít…

Šťastnou cestu.

I vy, kdo čtete tyto řádky, jste součástí mého vlaku, i já jsem součástí Vašeho vlaku, … teď už to tak je.



Párty

Šla jsem na párty a pamatuji si, co jsi mi řekla. Řekla jsi mi,
abych nepila, mami. Tak jsem si místo alkoholu, dala nealko. Byla
jsem na sebe hrdá. Tak jsem nepila a
řídila. Kamarádi si mysleli, že můžu. Zvolila jsem si správně a rada od
 tebe byla taky správná.
 
Párty skončila a lidi se rozešli. Nastoupila jsem do auta
 jistá si tím, že se dostanu domů celá.
 Nikdy jsem nevěděla, co přijde, mami. Něco, co jsem nečekala.
 Teď ležím na chodníku a slyším policajta jak říká: „Ten, co
 zapříčinil tu nehodu byl opilý.“ Mami, jeho hlas zní tak velmi daleko. Moje
 krev je všude kolem mě, zkouším neplakat. Slyším doktora jak říká, to
 děvče umírá.
 
 Jsem si jistá, že ten chlapík neměl ani tušení co se stalo,
 když byl opilý, protože si vybral pít a jezdit. A já teď musím umřít.
 Tak proč, to lidé dělají, mami, když ví, že to ničí jejich
 životy?
 
 A teď bolest zabíjí mě. Vzkaž sestře, aby se nebála, mami.
 Vzkaž  tátovi, aby byl statečný, a že přijdu do nebe. Napište
 „Daddy's Girl" na můj hrob.
  Někdo mu přece mohl říct, že není správné pít a jezdit. Možná
  jeho rodiče mohli a já bych byla naživu.
 
Můj dech se zkracuje, mami. Vážně se začínám bát. Toto jsou
 moje poslední chvíle a já jsem nepřipravená. Přeju si, abys mě mohla
držet za ruku,  když tu ležím a umírám. Chtěla bych ti říct „Mám tě ráda,
 mami!" Sbohem.


Příliš málo času na přátele...
 Jednoho dne požádala učitelka své studenty, aby udělali jmenný seznam
svých  spolužáků na dva čisté listy papíru a mezi jednotlivými jmény
nechali  prostor. Potom je požádala, aby vymysleli tu nejkrásnější věc,
kterou  mohou  jeden o druhém říct a zapsat ji k danému jménu. Zamyšlení
jim zabralo  zbytek  hodiny a při odchodu ze třídy každý student
odevzdal své popsané papíry. O nejbližší sobotě sepsala učitelka seznam
věcí, které studenti napsali jeden o druhém na individuální list
každému jednotlivě. V pondělí odevzdala  každému jeho nebo její seznam.
Krátce na to se celá třída usmívala. „To  opravdu?" slyšela šeptat z té
či oné strany. „Nikdy jsem si nemyslel, že  něco pro někoho znamenám..."
byly časté komentáře. Nikdo ze třídy již  vícekrát neupozornil na tyto
seznamy vzájemných charakteristik a názorů.
 Učitelka se nikdy nedozvěděla, zda to ještě mezi sebou probírali, nebo
jestli si o tom povídali se svými rodiči... Ale na tom nezáleželo.Toto
cvičení splnilo svůj účel. Studenti byli šťastni sami od sebe a zároveň
jeden za druhého.
 A život každého plynul dále.

Po několika letech byl jeden z těchto studentů zabit ve Vietnamu a
na pohřbu tohoto výjimečného člověka, kdysi studenta, se zúčastnila i jeho
tehdejší učitelka.Ještě nikdy před tím neviděla vojáka v armádní rakvi.
Svého studenta dlouhé roky neviděla. Byl z něho krásný dospělý muž.
Kostel byl  přeplněný  jeho přáteli a známými. Všichni, kdo ho měli
rádi, jeden za druhým naposled  kráčeli k jeho rakvi. Paní učitelka
byla poslední, aby zemřelému vzdala úctu. Jak tam stála, jeden z
vojáků, kteří nesli rakev, přistoupil k ní a zeptal se. „Byla jste
Markovou učitelkou matematiky?" Paní učitelka  přikývla „ano". Na to
voják reagoval. „Marek o Vás hodně vyprávěl."
Po pohřbu, se většina Markových bývalých spolužáků sešla na tryzně.
Markovi rodiče tam byli také a čekali na příležitost popovídat si s
jeho bývalou  učitelkou. „Chtěli jsme Vám něco ukázat", řekl Markův otec
vytahujíc z  kapsy  svoji peněženku.  „Toto našli u Marka, když byl
zabit. Mysleli jsme, že  byste  to mohla poznat." Z přihrádky opatrně
vytáhl dva ošoupané kusy  kancelářského  papíru. Na první pohled bylo
zřejmé, že byly nespočetněkrát složeny a  rozloženy. Paní učitelka,aniž
by se potřebovala blíže podívat, věděla,  že  jsou to ty papíry, na
které sepsala všechny dobré věci a vlastnosti,  které o  něm napsali
spolužáci. „Nesmírně Vám děkujeme za to, že jste to  udělala",  řekla
třesoucím se hlasem Markova máma. „Jak vidíte, Marek si toho velmi
vážil.“
Ostatní přítomní spolužáci se pomalu shromáždili okolo. Charlie se
stydlivě  usmíval a potom bojácně řekl: „Já mám svůj seznam stále
položený doma v  horním šuplíku pracovního stolu.“
 Chuckova manželka se přidala: „Chuck mě požádal, abych seznam vložila
do  našeho svatebního alba."
 „Já mám svůj také uložený!", vykřikla Marilin, „Ve svém diáři."
 Potom Vicky, další spolužačka, sáhla do své kapsy, vyndala peněženku a
vytáhla svůj ošoupaný seznam. „Nosím jej sebou vždy a všude," řekla a
bez  mrknutí oka a bez nejmenšího zaváhání pokračovala: „Myslím, že
každý z nás si svůj seznam starostlivě uschoval."
 Na to si paní učitelka musela v slzách sednout. Plakala pro Marka.
 Plakala pro všechny jeho přátele, kteří už nikdy nebudou mít možnost ho vidět.
 

Naše existenční zatížení je tak silné, že zapomínáme na skutečnost, že
život jednou skončí. A my netušíme, kdy ten den přijde. Proto, prosím,
řekni  lidem, které miluješ, že je miluješ. Dej jim najevo, že Ti na
nich záleží, že jsou  pro tebe výjimeční a důležití. Vyjádři to dřív,
než bude příliš pozdě. Jedním ze způsobů, jak vyjádřit blízkým svoje city, může být i tento návod. Všichni potřebujeme občas slyšet od ostatních, jak jim na nás záleží a co pro ně znamenáme. Posiluje nás to v životě, protože zatím nedokážeme ocenit svoje klady sami. A tak než přijde ten čas, že už nebudeme potřebovat uznání druhých, můžeme si zatím pomáhat i takovýmto způsobem.

 

 

zpět