Časopis č. 15

Rozšiřujeme vydávání časopisu na 4 čísla ročně z původních 3

 Časopis vychází
4 x do roka

1.3.     1.6.    1.9.   1.12.
  


 Pozor !!!
Časopis zasíláme
z d a r m a

Od 1. 9. 2005 vychází náš časopis v úplně nové podobě a můžete si ho zakoupit ve stáncích PNS v celé republice
 

 číslo 15

červen  2007

cena 29,- Kč


 Obsah:
Str. Co se děje ve společnosti
Str. 4 Kódy společnosti, co se mě týká
Str. 5 Učíme se žít ve společnosti prvobytně pospolné
. Str. 6 Síla osobnosti, rodiné soužití
Str.10 - 11 Humor 
Str.12 Test  
Str. 14 Partnerské vztahy s moudrostí
str. 17 Jaká je žena
Str.18 Partnerství očima muže

 


 

 

Vyšel SPECIÁL s CD - dýchací techniky na 7 dní - každý den se učíte dýchat pro něco jiného, např. pro zbavení strachu, stresu, harmonizaci, napojení na podvědomi atd. 

Speciál vám zašleme i na dobírku 

 


 

Příběh

Pastor George Thomas, který v malém městečku v Nové Anglii vedl svůj sbor,
přišel jednou v jedno velikonoční nedělní ráno do kostela a nesl rezavou, zkřivenou starou ptačí klec, kterou položil vedle kazatelnice.
Více lidí v údivu nadzvihlo obočí, když pastor začal mluvit. Říkal, jak se včera procházel po městě a uviděl naproti chlapce, který nesl tuto klec. Byli v ní tři malí ptáčci, třesoucí se chladem a strachem.
Zastavil ho a zeptal se: " Co to tam máš, synku? "
" Jen pár starých ptáků, " odpověděl.
" Co chceš s nimi dělat? ", zeptal se pastor.
" Sebrat je domů a hrát si s nimi, " odpověděl.
" Budu je dráždit a vytrhávat jim peří, aby se porvali. Vsadím se, že se dobře pobavím. "
" Ale dřív nebo později jich budeš mít dost a přestane tě to bavit. Co uděláš potom? "
" Ale, mám i pár koček, " řekl malý chlapec " rádi si na nich pochutnají, dám ty ptáky jim."
Pastor na moment ztichl.
" Kolik chceš za ty ptáky, synku? "
" Coo??!!! Na co by vám byli, pane?
Jsou to jen obyčejní ptáci z pole. Ani nezpívají - a vůbec nejsou pěkní! "
" Kolik? " Znovu se zeptá pastor.
Chlapec si ho přeměří, jako by byl blázen a říká: "10 dolarů! "
Pastor sáhl do kapsy a vytáhl desetidolarovku.
Dal ji chlapci do ruky a ten zmizel rychle jako blesk.
Pastor zvedl klec a nesl ji na konec aleje, kde byl strom a malý trávník.
Položil ji na zem, otevřel dvířka a klapáním na mřížku klece přesvědčil ptáčky, aby vyletěli. Pustil je na svobodu.
To vysvětlilo přítomnost klece na kazatelnici a potom pastor začal vyprávět tento příběh:
Jednoho dne mluvil Ježíš s Ďáblem.
Satan se právě vrátil z Rajské zahrady a škodolibě se vychloubal:
" Tak, Pane, právě jsem nachytal plný svět lidí.
Nastavil jsem past, starou návnadu, věděl jsem, že neodolají. Mám je všechny! "
" Co s nimi budeš dělat? " zeptal se Ježíš.
Satan odpověděl:
" Chaa, budu si s nimi hrát! Budu je učit jak se ženit a rozvádět, jak se mají nenávidět a škodit si, naučím je pít, kouřit a proklínat. Naučím je jak vynalézt pušky a bomby a navzájem se zabíjet. Už se těším na tu zábavu! "
" A co uděláš potom? " zeptal se Ježíš. "
" Zabiju je! " hrdě se vypnul Satan.
" Kolik za ně chceš? " zeptal se Ježíš.
" Snad bys ty lidi nechtěl?! Není v nich ani špetka dobra. Když si je vezmeš, budou tě jen nenávidět. Poplivají tě, budou Tě proklínat a zabijí tě! Určitě je nechceš! "
" Co za ně chceš?" zeptal se znovu.
Satan se podíval na Ježíše a zakřenil se: " Každou Tvou slzu a všechnu Tvou krev! "
Ježíš řekl: " Máš to mít! " a zaplatil.
Pastor zvedl klec, otevřel dveře a odešel od kazatelny.
 


 

Jaká je žena

Když Pán Bůh vytvořil ženu, pracoval už šestý den přesčas.

Anděl se zjevil a řekl: "Proč se tou jednou bytostí zabýváš tak dlouho?"

A Pán Bůh odpověděl: "Viděl jsi její specifický popis? Musí být kompletně omyvatelná, ale ne plastická, musí mít 200 pohyblivých částí, všechny nahraditelné, musí fungovat na černé kávě a zbytcích, musí mít lano, které udrží najednou dvě děti a které zmizí, když ty se pak postaví na vlastní nohy. Musí mít polibek, co vyléčí cokoliv od odřeného kolena ke zlomenému srdci a musí mít 6 párů rukou."

Anděl byl ohromený tímto požadavkem.

Pán Bůh zareagoval: "Víš, ty ruce to není problém. Problém jsou tři páry očí, co matky musí mít. Jedním párem oči musí vidět skrz zavřené dveře a bude se ptát dětí, co dělají i přesto, že to bude vědět. Další pár vzadu na hlavě, aby věděla, co potřebuje vědět, přestože si nikdo nebude myslet, že to dokáže. No a třetí pár bude vpředu na hlavě. Ty jsou na dívání se na plačící dítě, a těmi bude vyjadřovat, že mu rozumí a miluje ho i bez vyslovení byť jen jediného slova."

Anděl se pokoušel zastavit Pána Boha: "Je to příliš práce na jeden den, počkej aspoň do zítřka, pak to dokončíš!"

"Ale to nemůžu!" zaprotestoval Pán Bůh, "jsem tak blízko k dokončení tohoto stvoření. Je tak blízké mému srdci. Ona už uzdravuje sama sebe, když je nemocná, a dokáže živit rodinu!"

Anděl přistoupil blíž a dotkl se ženy: "Ale ty jsi ji udělal tak měkkou, Pane."

"Je měkká," souhlasil Pán Bůh, "ale taktéž jsem ji vytvořil tvrdou a neochvějnou. Ty nemáš ponětí, v čem musí vytrvat, nebo co úspěšně dokončit."

"Bude schopná myslet?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Nejenže bude schopná myslet, ale bude schopná i zdůvodňovat a vyjednávat."

Anděl si potom něčeho všiml, natáhl se a dotkl se tváře ženy. "Aj, vypadá to, že tenhle model ti promoká. Říkal jsem ti, že jsi do ní zkoušel vložit příliš mnoho."

"To není promokání!" namítl Pán Bůh, "to je slza."

"Na co je slza?" zeptal se Anděl.

Pán Bůh odpověděl: "Slza je její způsob pro vyjadřování radosti, smutku, její bolesti, jejího rozčarování, její samoty, jejího žalu i hrdosti."

Anděl byl ohromený. "Ty jsi génius, Pane. Myslel jsi na všechno."

"Ženy mají sílu, co okouzlí muže. Nosí děti, nosí utrpení. Nosí povinnosti, ale přitom drží pohromadě štěstí, lásku a radost. Usmívají se, když chtějí křičet. Zpívají, když chtějí plakat. Pláčí, když jsou šťastné a smějí se, když jsou nervózní. Perou se za všechno, čemu věří. Postaví se proti nepravosti. Neberou "Ne" jako odpověď, když věří v lepší řešení. Nepotřebují nové boty, aby je mohly mít jejich děti. Jdou k lékaři s ustaranou přítelkyní. Milují nepodmínečně. Pláčí, když jejich děti excelují a radují se, když jsou jejich přátelé oceněni. Jejich srdce se lámou, když zemře přítel. Trápí se při ztrátě člena rodiny, ale stále jsou silné, I když si myslí, že už jim žádná síla nezůstala. Vědí, že pohlazení a polibek vyléčí zlomené srdce. Ženy jsou různých velikostí, barvy a tvarů. Budou řídit, létat, chodit, běhat. Srdce ženy je to, co způsobuje, že se svět otáčí. Ženy dělí od mužů mnohem víc než jen porod - nosí radost a naději. Nabízí soucit a ideály. Ženy mají vždycky co říct a co darovat."


            MYSTERIA TAJEMNA vážně i nevážně

časopis pro příznivce nejen esoteriky, ale i partnerských vztahů, moudrých příběhů ze života, testů, humoru a poselství automatickým písmem a automatické kresby

 

Světlo světa spatřilo 1. 6. 2007 další číslo časopisu MYSTERIA TAJEMNA  - vážně i nevážně.

MYSTERIA TAJEMNA si můžete objednat - viz rubrika předplatné u časopisu
nebo zakoupit u novinových stánků v celé republice.

 


CO SE DĚJE VE SPOLEČNOSTI

Vývoj lidstva bude stále složitější, neboť narůstá agresivita a lidé se budou stále více stahovat do ústraní. V ústraní si budou sami v sobě tvořit nové programy pro svůj život a budou se učit žít ne podle svých představ, ale podle toho, co je pro mě nyní důležité. Budou stále více věřit tomu, co je v nich, než tomu co je okolo nich.

 

V partnerských vztazích se budou lidé stýkat jen na bázi poznání, než na bázi skutečných skutků. Tz. že už nebudou jeden druhému tolik věřit jako dříve, ale budou uvažovat v realitě. Stále více párů bude pociťovat oddálení a budou se ptát proč? Vždyť jsem s ním byla tak šťastná a najednou to tam není proč? Proč se cítím stále více vedle něho nešťastná. Chtěla bych s ním něco tvořit, ale nedaří se mi to.

 

Vesmír nás chce naučit vážit si sami sebe bez ohledu na toho druhého. Stále jsme se ohlíželi na druhé a tím si vážili sami sebe. Nyní se to má obrátit. Vážím si sama sebe a tebe také, ale jsi již na druhém místě. Už u mě nejsi na prvním místě. Tz. že když mi budeš ubližovat, už dokážu odejít a nemusím setrvávat ve vztahu s tebou. To je velký pokrok lidstva, neboť nás to bude učit úctě jeden k druhému a k tomu, abychom se snažili, aby nám s každým bylo hezky. Budeme se snažit prožívat přítomnost a nebudeme nic plánovat, protože nebudeme mít jistotu. Všichni jsme chtěli mít hlavně jistotu a ta bude stále menší ve všem, co budete dělat. Nejistota vás bude učit žít přítomností a ne představy a plány.

 

Děti vyrůstají již do nového světa a mají jiné kódy než vy. Ony si sami tvoří svůj svět, ve kterém žijí a vaše přání tam už nemají místo. Pokud budete chtít dítěti vnutit vaše přání, postaví se proti vám. Již to nebude mazánek, který si nechá vše líbit. Dítě je nyní dospělou bytostí a umí si již samo plánovat svůj život dle svých předsevzetí. Netřeba organizovat dětem život, je třeba je vést k samostatnosti a odpovědnosti, ale rozhodování nechat na nich.

 

V současné době mnoho dcer zůstává v dospívání u otce. Vesmír se snaží dcery oddělit v této době od matky, aby matka příliš neomezovala výchovu dcery. Otec jí spíše pochopí a nebude se o ní tolik bát jako matka. Matka je příliš úzkostlivá a nedává jí mnohdy prostor pro její seberealizaci. Otec naopak chápe v tomto věku dceru lépe, neboť tam nevidí nebezpečí jako matka. Dcera tím získává větší možnosti a odpovědnost za své činy, neboť otec jí zase jen tak něco neodpustí jako matka. Dcera se učí partnerství volnou rukou a ne násilím. Otcovi je jedno zda má uklizený pokojík, zda má naučeno do školy. Chce po ní jen zodpovědnost, když něco řekne, aby to dodržela.

 

Všichni se učíme nyní větší zodpovědnosti za své činy, i když se nám zdá, že ve společnosti v současné době vládne zmatek a násilí. Učíme se pomalu a proto i partnerství se nám posouvá do budoucnosti. Již v roce 2008 měly začít nové partnerské vztahy po očistné kůře v nové harmonii a porozumění, ale protože se lidstvo učí pomalu, byla tato hranice posunuta do roku 2011 až 2012. Nyní bude ještě větší očista a lidé se budou muset podvolit novým podmínkám bytí. Bude to mít za následek nesoulad duše a lidé se budou stále ptát, proč se mi nedaří, proč se necítím spokojená, proč už mě nemá rád, proč si nedokážu najít partnera, proč se stále více nořím do samoty? Sebezpytování vede k růstu duše.

 

Každá změna nám vytváří jiný život. Musíme si uvědomit, že jsme sami tvůrcem svého života




KÓDY SPOLEČNOSTI

Např. kód společnosti je i v tom, že ženy vyžadují na mužích, aby dávali prkénko u záchodu dolů. A velmi je rozčiluje, když to muži nedělají. Ale napadlo vás někdy, že muži musí vždy prkénko zvednout a zase dát dolů a vůbec je to nerozčiluje a že dělají dvojí pohyb? Jsme naučeni od společnosti, že prkénko má být dole a proto když je nahoře, už je to prohřešek. Kdybychom byli vychováváni, že prkýnko má být nahoře, zase bychom třeba trvali na něčem jiném. Takže se nedá říci, co je správné a kde se člověk prohřešuje, protože vše jsou to jen kódy společnosti, ve kterých žijeme. Ale svoboda je o tom, že stále méně lpím na maličkostech. Většinou náš vztek na maličkosti, které nám narušují náš život, pramení z naší nespokojenosti vnitřní. A zde bychom si měli položit otázku: Co mě trápí? Z čeho pramení moje nespokojenost? Co bych měla řešit?

 

Jak procházíme uvědoměním, mění se nám přístup k různým naučeným věcem ve společnosti. Nedá se soudit postoj každého člověka k dárkům. Podle toho v jakém vývojovém stupni jsme se odráží náš postoj ke kupování a přijímání dárků. Když ještě toužíme po lásce od ostatních, snažíme se jim nakoupit dárky, aby měli radost. Také zklamání přichází, když na nás náhodou někdo zapomene – nemá nás rád. Čím více se máme rádi, uvědomujeme si, že přijímání nebo dávání dárků není podstatné pro náš život a tím se zbavujeme utrpení ze zklamání. Také jsem dříve lpěla např. na svých narozeninách a počítala kytice, kolik jich dostala a od koho. Dnes pro mě tato oslava není důležitá. Když mi někdo přijde popřát, je to fajn a příjemně posedíme a když by nikdo nepřišel, tak se taky nic neděje.

 

Jedna žena mi řekla: „Musím koupit dárky, abych potěšila ostatní.“ Ale opravdu dárky potěšíme ostatní?

Dříve jsem se těšila na vánoce a chtěla udělat všem radost různými dárky. Dokonce jsem to ulehčovala členům rodiny tím, že jsem jim nakoupila dárky pro ostatní, aby nikam nemuseli a neměli starosti. Pak jsem dárky zabalila do hodně papírů a každý zvlášť, aby bylo co nejvíce dárečků. A na vánoce jsem se nejvíce těšila na to, až ostatní budou rozbalovat své dárky a budou mít radost a já své dárky rozbalovala až naposled. Chtěla jsem si užít jejich radosti. A každý cokoliv dostal projevil nad tím radost (protože se říká, že dárky se mají umět přijímat a darovanému koni na zuby nekoukej) i když se mu to třeba nehodilo. Hlavně aby nezklamal dárce. Ale už v duchu přemýšlel: „Co s tím budu dělat, vždyť se mi to vůbec nehodí.“ A tak se tento dárek stal dárkem putovním a byl darován zase někomu jinému. Takže jsme si hráli hru na radost a třeba ta radost tam ani nebyla. Nyní jsem došla k závěru, kde já mám právo někomu třeba dát voňavku, která mě se líbí vůní, ale ten druhý by se třeba rád voněl úplně něčím jiným. Kde mám právo někoho oblékat, když má svůj vkus a bude se lépe cítit ve věcech, které si pořídí sám atd. Stále více když jde člověk sám k sobě si uvědomuje, že nemá právo s někým manipulovat a hrát si na něco. Více bude upřednostňovat city a to jak se spolu cítíme, než to, co si dáme za dárky. Vánoce, ty krásně prožité chvilky, může mít člověk každý den a s kýmkoliv a nemusí se snažit si je vytvářet uměle.

 

 

Jde o cítění duše a proto mi jednou při účasti na vánočním koncertu ve Františkánském kostele přišlo automatickým písmem toto sdělení:

Slyšení vás všech je jen pouhou velkou pomocí vás všech o vyslyšení, ale to vše nemůže přijít samo, to je ve vás všech a ve vašich myslích a vy musíte napřed vybudovat novou společnost, ve které se budete cítit všichni šťastni a pak i to zde bude pro vás výjimečně krásné.

 

Prostě až se naučíme cítit, pak teprve to bude v naší duši něco krásného. Proč jsme vlastně chtěli všem udělat radost, protože tu radost jsme v sobě neměli a chtěli jsme ji získat prostřednictvím druhých. Když budeš mít radost ty, budu ji mít i já. Když mě budeš mít rád i já se budu mít ráda. Kupovali jsme si vlastní city a lásku prostřednictvím druhých. Ale nyní máme přehodnotit: Když mám radost, když se mám ráda, nelpím na tvém ocenění a tím se zbavuji očekávání a nemám důvod se přetvařovat, abych se ti zalíbila. Můžu být přirozená. Když jsme přirození, můžeme si dovolit dát dárek kdykoliv a komukoliv a jakýkoliv i kdyby to měl být kamínek. Pokud dáváme od srdce, tak i srdce darovaného bude mít z kamínku možná větší radost než z dárků, kterými si kupujeme přízeň toho druhého.

Mimochodem víte o tom, že dříve se dávali na vánoce jen takové dárky, které se vešly pod obrácený talíř ?

 

Přirozenost se ve společnosti stále více objevuje a to je  dobře. Není to tak dlouho, kdy byla striktně určená móda dlouhých nebo krátkých sukní a vlasů. A celá společnost kopírovala módní trendy. Nyní se nosí vše a nikoho nenapadne, aby kritizoval druhého. V módě už si více dopřáváme svobodu volby. Byla jsem na plese a někteří tam byli v džínách, jiní v dlouhých róbách atd. a připadalo mi to normální. Ať si každý vezme na sebe co uzná za vhodné.

 


SÍLA OSOBNOSTI

Jak mi napsala jedna paní: „Cesta vede vždy tudy, kde pociťujeme největší strach.“ Ano, v mapě uvědomění, kterou jsem otiskla v čísle 13 uvádím, že lidstvo teď žije 100 % uvědomění a prochází obdobím strachu. Aby se strachu zbavilo, je každý nucen se stáhnout do sebe, aby začal přemýšlet o smyslu života a ponaučeních z různých situací. Opakem strachu je odvaha a tak člověk, aby vyvážil misky spravedlnosti, musí se odvážit i vstoupit do svých stinných stránek a tam hledat. Čím více hledáme, tím více nacházíme vnitřní moudrost, která nás vede k osobnosti a získáváme sílu. Hodně lidí v současné době prochází učením – nabýt svoji vnitřní sílu. Duše si ji přeje a je jí jedno, kudy vás k této síle povede.

 

Jedna paní u mě v poradně řešila problém s partnerem. Zda zůstat s tímto, který je slabý a jí neimponuje, protože hledá silného muže anebo jít za jiným, který je silnou osobností. V automatickém písmu jí přišlo sdělení: Tento muž je typ člověka, který se bude s touto ženou cítit dobře, pokud bude zachovávat dekórum, ale jakmile se bude chtít chovat přirozeně, bude touto ženou pohrdat. Co to znamená pro tuto ženu?  Pokud u prvního muže cítí, že se za něj stydí ve společnosti, bude se s tím druhým cítit ve společnosti dobře. Ale pokud bude chtít přitlouci poličku od toho druhého, tak se toho nedočká, na rozdíl od toho prvního, který ji poličku přitluče rád. Pokud učení, které máme objevit v sobě, hledáme v někom jiném, stále se budeme setkávat v životě s protiklady, aby nám ukázaly, že naše spokojenost vede přes naše nitro a ne nitro někoho jiného. To, co hledáme, stále v žádném druhém člověku nebudeme nacházet,  budeme jen objevovat klady a zápory. Je to proto, abychom si uvědomili, že to, co hledáme máme objevit v sobě. Ona se má naučit nalézt svoji sílu v sobě. U toho prvního může pak obdivovat jeho pokoru a u toho druhého může pak bojovat za svoji hodnotu. Pokud nenajde sílu v sobě, tak ten první pro ni bude mít stále menší hodnotu a ten druhý ji bude stále více pokořovat. Jak vidíte, cesta je slepá.

 

Moc mi líbilo toto poselství na otázku, co se učí v partnerských vztazích: Měla by se naučit vnímat toho druhého s jeho chybami a nevnucovat mu své chyby. Ano, chceme si předělat partnera k obrazu svému a pak mu nevědomky vnucujeme svá negativa, o kterých si myslíme, že jsou naší předností. Pamatuji si v mládí ve svých 19 letech jsem byla u svého partnera a myla jsem mu podlahu. Díval se na mě a říká: „Proč ždímáš ten hadr takhle, ždímej ho takhle, je to lepší.“ A tak jsem se snažila ho ždímat podle jeho představ, protože jsem si myslela, že to se mnou myslí dobře, ale vůbec mi to nevyhovovalo. Dnes si hadr opět ždímám po svém starém způsobu. To co máme naučeno z minulých životů se těžko předělává a pokud nám to vyhovuje, není třeba to měnit jen proto, že tomu druhému se to zdá takto lepší. Tím se stáváme loutkou v rukách toho druhého.



 

Učíme se žít ve společnosti prvobytně pospolné

Jak žila společnost prvobytně pospolná? Tak, že všichni se podíleli na všem a vše bylo výsledkem celé skupiny. Každý tvořil pro celou společnost a ne sám pro sebe, jak jsme byli zvyklí.

 

V poradně jsme řešili problém jedné ženy, které se zdálo, že jí šéf ubližuje. Bylo mi to divné, protože jí v kartách vycházelo, že si má vážit toho co má, neboť žije v blahobytu a že by si měla uvědomit, že za peníze musí vykonávat práci. Zeptala jsem se tedy: „A kolik činí váš měsíční příjem?“ Odvětila: „26 000 Kč.“ „A to vám připadá, že vám šéf ubližuje?“ „Ne, ale měl by mě přece poprosit, když ode mě něco chce anebo o to slušně požádat. Vůbec mě nepochválí.“

 

Pamatujete si ty doby, kdy šéf zašvitořil: „Evičko, prosím vás, uvařila byste mi kávu?“ Anebo: „Jé, to je pěkné, to se vám povedlo popř. co bych si bez vás počal.“ Dnes už na tohle nečekejte, je jiná doba a když tu práci neuděláte vy pořádně, udělá ji někdo jiný, kdo vás bez problémů nahradí. Dříve jsme se báli, že už nikoho takového nenajdeme. Dnes se zbavujeme strachu a tak víme, že když nebude tento člověk, musím najít jiného. Je velká migrace osob v obchodních sférách a nás to učí na ničem nelpět a umět se se vším vypořádat, protože nám nic jiného nezbývá. Ale tím se stáváme silnějšími a odolnějšími vůči stresům. Pamatuji si dříve, když mi měl odejít zaměstnanec, jak mě to pohltilo a nedokázala jsem na nic jiného myslet než na to, kde někoho jiného seženu a natolik mě to omezovalo, že jsem nedokázala fungovat v jiných oblastech života. Dokonce jsem se budila ze spaní a měla hrozné sny, protože jsem se bála, že zase někdo odejde. Pak přišly občas situace, ve kterých jsem musela jednat a vynaložit velkou sílu, abych daný problém zvládla. Zvláště v situacích, kdy mi odešel zaměstnanec ze dne na den, z hodiny na hodinu. A čím více takových situacích prožijete, tím více otupíte a naučíte se reagovat a zjistíte, že to nic tak hrozného není. Získáte sílu jednat a to hlavně jde. Aby nás neomezovaly maličkosti. Život je o tom, že si máme uvědomovat věci důležité a nedůležité a dle toho se k nim umět postavit.

 

Také jsem dříve chválila zaměstnance, ale oni pak měli pocit, že to všechno dělají pro mě a ne pro sebe. A to je důležité si uvědomit, že tu práci vykonávám i pro sebe a ne jen pro šéfa. Vždyť já za ni pobírám plat a peníze potřebuju, abych se uživil.

Zaměstnanci byli dříve zvyklí, že veškerou odpovědnost za ně nesl šéf a když náhodou udělali něco navíc, dávali to značně najevo, aby si toho šéf všiml a dle toho je náležitě odměnil. Pamatuji si, když jsem pomáhala u sebe v obchodu a jedna zaměstnankyně mi řekla: „Já už to kafe mám úplně studený.“ A já na to: „To jste na tom ještě dobře, to já jsem si ho ještě ani nestihla udělat.“ Nebo: „Tam nahoře jsme to všechno uklidili až nás z toho bolí celý tělo.“ A já na to: „Když jste to celý rok zanedbávali, tak se nedivte, že vám to teď dalo tolik práce.“ Tento můj postoj se zaměstnancům očividně přestal líbit, neboť byli zvyklí, že za každou maličkost jsem je pochválila a tak řekli: „No dříve jste to aspoň ocenila, vůbec se mi nelíbí vztahy, které mezi sebou nyní máme, už mě to nebaví tady pracovat atd. A já jim povídám: „A kdo ocení mě, že jsem vás sehnala stroj na zmrzlinu abyste se uživily (tržby šly rapidně dolů a bylo třeba hledat jiné cesty).“ Byli jsme zvyklí, že za určitou pracovní dobu dostáváme určitý plat, ale nikdy nás nenapadlo, že když nebude podnik prosperovat, nebude mi z čeho vyplácet peníze a tím, že i já mohu přijít o místo.

 

Učí nás to, abychom se naučili v zaměstnání pracovat ne jen pro sebe, ale pro celý podnik. Čím lépe se podniku povede, tím lepší i já mohu mít zisky anebo naopak. To by nám mělo postupně všem docházet, že na nás bude více tlačeno v odpovědnosti. Když se budeme učit odpovědnosti vůči podniku, učíme se i odpovědnosti vůči sobě (zda budu dobře pracovat a budu mít plat nebo nebudu mít nic). Odpovědností sami k sobě se učíme mít svoji hodnotu a naše hodnota je o tom, že se máme rádi.

 

A když se budeme mít rádi, bude nám jedno zda nám sousedka bábovku pochválí nebo pohaní. Já jí můžu nabídnout, protože jí chci dát ochutnat, ale ne už se záměrem, aby mě pochválila a já tím získala svoji hodnotu. Vím, že jsem si bábovku udělala pro sebe, protože jsem na ní měla chuť a tím mě to bude jedno, zda chutná i druhému. Problém dřívější společnosti byl v tom, že jsme dělali věci pro druhé za účelem pochvaly. Málo jsme si cenili sami sebe a tento pocit jsme získávali již v dětství, kdy jsme byli vychováváni k úctě k poslušnosti a konvencím. Ztratili jsme kontakt sami se sebou se svým cítěním a měli naučeno cítit skrze druhé. Uvědomte si tu pohodu, když něco udělám pro sebe a bude mi jedno co tomu řeknou ostatní, žádný pocit viny, žádná bolest, pocit ztráty, odvržení, nepochopení, strachu. Jen dobrá nálada, vždyť jsem udělala něco co jsem cítila a je mi fajn.

 

Ale než se naučíme toto vše takto prožívat, čeká nás ještě dlouhá cesta, která bude směřovat u každého člověka k vyčištění vztahů. A tak se nám může stávat, že nás budou nejvíce zraňovat nejbližší bytosti.

 

Strom