S E X
Vyslechněte si tento příběh:
Toto jsem se dozvěděla při rozhovoru s jedním mužem: „Kamarád se domluvil ještě s jedním kamarádem, že mé sousedce vymalují. V životě doma nesáhli na nic a ani nikdy nemalovali. Jejich záměrem bylo dostat moji sousedku do postele a proto jí rádi nabídli svoji pomoc. Sousedku nechali vystěhovat nábytek před vánocemi s tím, že druhý den přijdou vymalovat. Večer však šli na flám, sbalili jiné kočky a ráno se jim nikam nechtělo. Řekl jsem jim: "Ale vždyť jste jí to slíbili a ona kvůli vám vystěhovala celý byt.“ A oni na to: „Ona nám stejně nedá a tak jsme si to rozmysleli.“ A tak nakonec malování zbylo na mě.
Chci tímto příběhem jen poukázat na to, že pokud muži nabízejí svoji pomoc, není to kvůli našim krásným očím, ale kvůli našemu tělu. Zatím ještě stále toto platilo a muži za vším viděli jen ženu v posteli. Hodně mě zasáhlo toto přísloví, které jsem slyšela od jedné paní v důchodovém věku: „Dvíří na stojato a ženská naležato vydrží všechno.“ Napadlo mě, jakou hodnotu měly dříve ženy a jak muži v sobě nesli právo zacházet s ní jak je jim libo a každá žena si myslela, že to je normální.I v dnešní době bere muž jako samozřejmost, když má chuť, že mu musí žena dát. Když žena nechce tak jí třeba i řekne: „Na co tě teda mám, jsi přece moje stará?“ Ano, i to se dá od některých mužů vyslechnout.
Ženy jsou také překvapeny, že když je jim špatně, leží v posteli, tak místo péče by chtěl jejich partner sex. Jedna žena mi řekla: „Byla jsem v šoku, mě je špatně a on by chtěl sex, úplně se mi zprotivil.“ Ale muž uvažuje podle sebe a i kdyby byl nemohoucí, tak sex by mu udělal radost. Pro muže je sex životní síla, o kterou se bojí, aby nepřišli. Pro většinu mužů je toto důležité, neumí si bez toho představit život. Možná si mnoho mužů přeje umřít přímo při sexu. Nebylo mi tedy divné na rozdíl od mé maminky, že můj otec v 90 letech ještě při umírání se snažil mé mamince dát ruku na svůj úd a i často před svojí smrtí mluvil o tom, jak rád by se pomazlil. Cítil, že mu ubývá životní síla a tato síla muže je právě v jejich mužství. Bez síly mužství ztrácí pro muže život smysl.
Ženy se diví, že dříve pro ni manžel i něco udělal a nyní když spolu žijí, nic dělat nechce. Muž, když něco dělá, tak to dělá kvůli sexu anebo kvůli penězům. Když partnerku dobývá, tak se snaží, aby byl sex, o to mu hlavně jde. Ženy se mylně domnívají, že muže tato romantika baví. Berou to tak, že to patří k věci. Když muž začne s ženou žít, nemá důvod něco dělat, zaplaceno za to nedostane a sex má.
Jeden muž mi řekl: „Když muž nemusí dobývat a žena mu sama nabídne sex, je mu divné, že se pevnost tak lehce vzdala a hledá za tím nějaký problém – není snad nakažená nebo dokonce těhotná a radši jde od toho.“
Tak tohle byl model starého světa. Muži dobývali ženy romantikou a když je dobyli, šli dobývat jinam. Ženy na romantiku čekaly, věřily jí a když se jim časem romantiky nedostávalo, začaly ji hledat jinde. Muž měl právo první dobývat partnerku a ona čekala na dobytí, ale dělala drahoty, aby si o ní nemyslel bůh ví co.Napovídá tomu vtip z dřívější doby: Co udělá slepice, když jí chce kohout? Oběhne dvůr 3 x, aby si o ní nemyslel, že je kurva.
Dnešní mladá generace již žije jinak. Ženy nečekají na dobývání, ale samy dobývají muže. Muži říkají, že je to pro ně i pohodlnější, že se nemusí tolik snažit a ustupují spíše do pozadí. Ženy tím pádem přicházejí o romantického trubadúra a muži už jim netlučou klíny do hlavy a nesnaží se jim pomáhat. Většinou je to ženám divné, proč mi neříká hezká slovíčka, proč mě nedobývá. Uchylují se v myšlenkách k minulým vztahům a myslí si, že tamten partner je měl více rád, protože jim to říkal, kdežto tento to neříká, tak mě asi tak nemiluje. Ale muž, který dokázal ženu opěvovat, dokázal opěvovat ještě další ženy mimo. Měl to naučené, ale my jsme tu jeho neupřímnost neviděli. Nám stačila hezká slůvka. Nynější partner, který se chová více jako kamarád, bude upřímnější a tento vztah může vydržet déle a bude hodnotnější. On už si totiž se ženou nehraje, ale bere ji jako sobě rovnou. Muži moc dobře věděli, že jim ženy na hru skočí.
I když to mnoha ženám chybí, začínají si na tuto realitu pomalu zvykat. Ale protože je nebude nikdo opíjet slůvky, že je pro ně ta jediná, budou se ženy stále méně upínat muže. Ve vztahu nás lákala nejvíce tato romantika: kdy zavolá, kdy mi napíše milostnou SMS, kdy mi něco hezkého koupí, čím mě překvapí? Toto všechno bude mizet ze života dvou lidí. Žena bude vědět, že si vydělávají stejně, tak proč by si ji kupoval dárky a naopak bude brát jako samozřejmost, že jednou zaplatím kino já a po druhé ty.
Dříve by to pro ženu bylo něco ponižujícího, aby za muže musela někde zaplatit. Dokonce jsme byli i tázáni od ostatních: „A pozval tě na něco nebo a zaplatil to? Nebo on na ní nikdy nešetřil.“ Když muž pozval ženu na večeři, žena už to brala jako závazek, aby se s ním vyspala. Vždyť do ní investoval. Sama jsem jako mladá holka zažila toto. S kamarádkou jsme se vydaly na nákupy do Prahy. Večer jsme vyrazily na diskotéku. Přisedli si k nám cizinci a začali objednávat vodku. Měly jsme radost z toho, že jsme někoho zaujaly a ještě za nás zaplatí. Pila jsem málo a snažila se mít na pozoru.. Čím více jsme pili, tím více si nás muži začali hlídat. Chodili nás doprovázet až k WC. Vždyť do nás investovali a tak jim přece neutečeme, brali to jako samozřejmost, že za tu vodku se s nimi musíme vyspat. Nakonec se nám podařilo utéci, ale měly jsme strach. Věděly jsme, kdyby nás chytli, že by nám nějakou ubalili.
Muž, který kupoval často dárky, byl pokládán za toho pravého, neboť s ním se budu mít dobře. To říkávaly naše maminky a mi si to zakódovaly. A tak i dnes toužíme, aby nás partner vzal někam na skleničku. A on nám řekne: „Nemám peníze.“ Ale na hospodu peníze má a nám je to líto. Nechápeme, že se mu s námi na víno jít nechce, ale do hospody za kamarády se mu chce. Má právo si vybrat, co chce dělat a nenechat se omezovat naším vydíráním. Ale vždyť i my se nemusíme doprošovat, aby nás někam vzal (jako otroka nebo zvíře) vždyť máme svobodu a můžeme jít kamkoliv a třeba s někým jiným nebo sami. Jeden muž mi řekl: „Už mě s těmi výlety štve. Říká mi: Ty mě nevezmeš nikam na výlet. Už jsem na to slovo „výlet“ alergický. Stále chce někam jezdit a mě to nebaví. Říkám jí, ať jede sama a to ona zase nechce. Brouzdá se tam jako víla v lukách a já na ni čekám a spím v autě.“ I v tomto případě se žena chová jako malé dítě.
V dnešní době je to normální, že si můžu koupit kytičku sama a nemusím čekat až mi ji ten druhý přinese, popř. být naštvaná, že zapomněl na mé narozeniny. Můžu si zajít sama na večeři nebo si ji zaplatit a nečekat až to zaplatí ten druhý. Stále více nám bude připadat nenormální to, v čem jsme žili. Ženy byly po všech stránkách závislé na mužích. Nevydělávaly si tolik, obdivovaly sílu muže a chválily je za jejich činy. Dnes si žena vydělává stejně jako muž, někdy i více a získává stejnou sílu jako muž.
Budeme se ozývat jeden druhému, když budeme cítit, že se ozvat chceme a ne jen proto, že to ten druhý očekává. S tímto má problémy starší generace. Mladí už nebudou chodit na pravidelné návštěvy každou neděli s posezením u bábovky. Oni přijdou, když budou chtít a nebudou čekat napečenou bábovku. Ta pro ně nebude tak důležitá jako to, že teď cítili, že chtějí přijít. Návštěvy budou probíhat citově z nitra a ne ze zevnějška – uklizený byt a navařeno. Tím už si nikdo nikoho nekoupí ani nezaváže. Dárky a překvapení se budou stávat nahodilou událostí Teď to cítím, teď to chci udělat. Dárky se budou dávat ze srdce a ne proto, že máš nyní narozeniny a já ti musím něco koupit. Jeden muž mi stále nosí maličkosti, ale já v nich cítím srdce. Když jsem mu položila otázku: „Jak to děláte, že mi vždy koupíte něco, co mi udělá radost?“ Odpověděl mi: „Já nevím, prostě jdu a najednou mě to napadne.“ Ano, zde k němu hovoří intuice, která se u nás vždy objeví jako nahodilá informace, ale v té nahodilé informaci je vždy naše srdce. Když chodíme a hledáme dárek pro někoho, je tam rozum. Když jdeme a najednou dostaneme nápad, je tam srdce.
Múzy neustále prolétají naším prostorem a snaží se nám vnuknout různé tvůrčí nápady, ale záleží jen na nás, zda jim dokážeme naslouchat.
V dnešní době, když má někdo chuť na sex, dá to tomu druhému najevo a buď na to ten druhý přistoupí nebo se jde jinam. Lidé se již nepřetvařují a neukazují jeden druhému v tom nejlepším světle jako dříve. Dříve se dalo kupčit i se sexem. Ženy věděly, že přes sex mohou muže ovládat a muž věděl, že když budu dobrej, nebude mi zahýbat. Přes sex byli lidé na sobě závislí a tak se stávalo, že jeden chtěl a druhý ne. Docházelo k rozporům, neboť nevěra byl prohřešek. Lidé začínají být k sobě upřímnější, vyjadřují svobodně své emoce a pocity a dokáží obhajovat svoji svobodu. Již se neupínají tolik jeden na druhého a umí se již lépe smířit s rozchodem než starší generace. Když si každý bude hájit svoji svobodu, bude si uvědomovat, že se mu nechce být s někým, kdo mu ji bude narušovat a něco mu vnucovat. Každý bude chtít svůj prostor a čas. A tak se lidé budou scházet ne z povinnosti např. každý den jak tomu bylo dříve, ale třeba méněkrát, ale o to příjemnější bude jejich setkání. Každý si bude řešit své povinnosti a starosti sám a nebude jimi zatěžovat druhého. Bude rád, že s ním je a bude si jeho přítomnost užívat. Každý bude natolik samostatný, že ho to ani nenapadne partnera něčím takovým zatěžovat. Každý si bude řešit sám vše na co stačí, a na co nestačí, tam si požádá o pomoc, které se mu vždy dostane.
Nebude se již rozlišovat ženská a mužská práce. Naopak ženy se budou zajímat o mužské práce a muži učit ženské práce. Tím dojde k rovnováze, že každý si bude vědět se vším rady a nebude se muset vázat na druhého. Většinou muž, když ho opustila žena s jiným mužem, tak se zeptal: „A co pro tebe udělal nebo vůbec si nevážíš toho, co jsem pro tebe udělal.“ To, co jsme s láskou pro toho druhého udělali, jsme mu byli schopni vyčíst nebo ho tím vydírat, když nás naštval.
Měla jsem v poradně ženu, která platila dluhy za svého bývalého přítele a mezitím si nastěhovala k sobě nového přítele. Říkala: „On kvůli mně odešel od rodiny s dítětem.“ Oponovala jsem jí: „Ale on neodešel kvůli vám, ale protože měl kam jít a doma už mu nebylo dobře. A dává vám něco na nájem?“ Odpověděla: „Nedává, ale občas koupí něco k jídlu a taky mi koupil lustr.“ „Ale vždyť se u vás stravuje, tak je to v pořádku, že také udělá nákup. Ale pokud vám nedává nic na nájem, tak až se jednou nepohodnete a on bude odcházet, vezme si sebou i ten lustr, protože bude říkat, že ho koupil on, takže je jeho, ale už nebude vidět to, že u vás bydlel zadarmo.“ Je zapotřebí si udělat pořádek ve vztahu i finanční, abychom jeden na druhého nemuseli časem být naštvaní, že dávám více než ten druhý nebo že ten druhý jen bere a nic nedává.
Vesmír nás učí samostatnosti různými cestami. Do poradny přišla dívka a povídá: „Tatí mi stavěl dům a teď je nemocný. Partner má stavební firmu, ale nechce mi ho dostavět. Co mám dělat?“ „Dostavět dům sama“, zněla moje odpověď. Žena se toho lekla: „Ale vždyť já tomu vůbec nerozumím, potřebuju k tomu muže.“ „Ale ono vám nic jiného nezbývá, když ani jeden nebude stavět. A když si budete umět počínat i v této oblasti, budete se stávat stále více silnou a nezávislou.“ V tom mě žena skočila do řeči: „Ale já nechci být nezávislá, to můžu být sama a já se bojím být sama.Chtěla jsem, abychom ten dům stavěli s přítelem spolu, abychom měli společnou radost z toho, co tvoříme.“ Dostala ode mne tuto odpověď: „Ale to je jako kdybyste někde celý den vyráběla dorty a ochutnávala je a pak vás večer partner pozval na dort a ještě chtěl, abyste z něho měla radost. To jsou vaše představy, že byste chtěla mít společnou radost, ale váš partner má jiné představy. Třeba má radost z toho, jak říkáte, když si sám vyjede někam na kole. Potřebuje se uvolnit a to mu pomáhá. Dům jste začala stavět vy, protože jste chtěla vy a ne on.“ „Ale já také dělám to, co se líbí jemu, protože chci být s ním a samotnou mě to nebaví. Chtěla jsem, abychom dělali všechno společně.“ Chceme být závislí na druhém, protože se chceme doplňovat a nechceme být samostatní.
Myslíme si, že když si se vším poradíme a i ten druhý, nebudeme se potřebovat. Dříve jsme hledali toho druhého, aby nám doplnil to, co my neumíme, ale pak nás to stálo mnoho doprošování. A když nám ten druhý nechtěl vyjít vstříc, byli jsme na něho naštvaní a byli mu schopni vyčíst co všechno my pro něj děláme a on pro nás nechce dělat nic. Byly to vztahy z rozumu: Ty pro mě tuto a já pro tebe tuto. A protože se učíme žít partnerské vztahy z citu, musíme se naučit být celiství po všech stránkách, abychom s tím druhým mohli sdílet jen radost a cit a ne službu jeden druhému. Často jsem se setkávala s tím, když jsem partnera o něco požádala, že teď se mu to nehodí, a až bude čas a že pořád otravuju, že pořád něco chci, až mi to bylo nepříjemný. Začala jsem si věci řešit sama a najednou partner sám přišel s nabídkou, jestli nechci v něčem pomoci. Začal se bát, že jsem příliš samostatná a tím na něm už nezávislá. Muž si více váží silných žen než slabých žen. Každý muž nabízí pomocnou ruku vždy na začátku vztahu, ale tím to také končí. Chce se jen vetřít do přízně, ale časem se žena stejně musí se vším vypořádat sama. Jen to nevidí a myslí si, že stále má oporu ve svém muži jako na začátku vztahu, i když to tak dávno není. Jeden muž, který se chtěl vnutit do mé přízně mě také opíjel lákavými řečmi: „Škoda, že jsem tak daleko, já bych ti pomáhal.“ Když jsem se ho zeptala jak by mi pomáhal. Najednou nevěděl a řekl: „Třeba bych ti přenesl sud.“ Odpověděla jsem: „Ale to nepotřebuju a to co potřebuji vyřídit, to musím udělat sama.“ Někdy kvůli pocitu, že nás ten druhý má rád a abychom si dokázali, že to pro nás rád udělá, jsme ho zaúkolovali. Úkoly,které jsme mohli zvládnout sami, jsme dali druhému buď z naší pohodlnosti nebo proto, abychom se přesvědčili o lásce partnera k nám. A když to ten druhý nesplnil jak jsme očekávali, sklidil ještě náš nevděk.
Na domě jsem měla podnájemníka. Protože to byl známý z dětství, domluvili jsme se na nízkém nájmu. Časem jsem si uvědomila, že náklady stoupají a i já bych měla zvýšit nájemné. Bylo mi to proti srsti a bála jsem se, že když mu zvýším nájemné přijdu o pomocnou ruku. Protože jsem cítila v podnájemníkovi oporu, že když se něco technického stane, mohu za ním přijít a on se bude snažit s tím něco udělat. Zvolila jsem kompromis a povídám: „Víš, chtěla jsem ti zvýšit nájemné o tisíc korun, ale myslím si, že bychom se mohli domluvit na údržbářských pracích na domě v této hodnotě.“ Nájemník souhlasil a já měla dobrý pocit, že mám stále pomocnou ruku, o kterou jsem nechtěla přijít a zároveň jsem zvýšila jako by nájemné. Takže když bylo něco zapotřebí opravit, už mi nebylo proti srsti říci, že je třeba udělat to a to. Dříve jsem se snažila poprosit a doprošovat se a nebylo mi to příjemné. Teď jsem měla pocit, že mám služby placené a tedy mám nárok na to, aby se věci daly do pohybu. Ale ony se nedaly. Nájemník stále otálel v opravách a já se opět musela doprošovat. Neměla jsem z toho dobré pocity a proto jsem zvolila jinou taktiku: „Zvýším ti nájem o tisíc korun a to co pro mě uděláš, ti zaplatím.“ A tak došlo po měsíci k zúčtování a to jsem koukala. Můj dobrý přítel z mládí si naúčtoval i 50,- Kč za zašroubování nové žárovky a další částku např. za úklid sněhu atd. A tak jsem si řekla: „Nedá se nic dělat, musíš si všechno začít dělat sama, když ti vadí, že si naúčtuje i takové maličkosti.“ Chtěl mi dokázat, že všechno, co pro mě dělá má větší hodnotu než ta tisícovka, o kterou jsem mu zvýšila nájemné. Protože byl dotčený, že jsem mu zvýšila nájemné, dokonce mi časem předhodil, že má u mě nejvyšší nájem v Plzni. Informovala jsem ho o tom, že i na ubytovně by platil víc než u mě a že pokud se mu u mě nelíbí bydlet, že se může porozhlédnout jinde.
Druhý den přišel jako vyměněný, dobře si celou situaci probral a věděl, že mám pravdu. Snažil se mě jen tlačit do kouta. A tak šel čas a já se postupně zdokonalila v čem se dalo. O vše jsem se zajímala a měla radost z toho, že už na vše jen nezírám a nevím co s tím. Osvědčilo se mi to, když jsem měla jednou odpoledne na čajovně v sobotu akci a najednou nešel kotel. Kde v sobotu shánět opraváře a daleko široko nikdo ani podnájemník. Už jsem věděla co s kotlem i jak si upustit vodu u topení a nakonec se mi podařilo kotel rozběhnout. Přišla opravdová radost z toho, co umím. Kdybych nebyla samostatná a došlo k této situaci, dostala bych strach a obviňovala bych okolí z toho, že kotel není v pořádku anebo, že zrovna partner někam odjel, když ho potřebuju. Stále bych hledala berličku v okolí a obviňovala kohokoliv. Takto jsme se chovali dříve. Nyní se máme naučit věci dělat sami, abychom nemohli nikoho z ničeho vinit a vydírat.
V dnešní době se stává, že muž nepracuje a přiživuje se výpomocí. Např. udělá poličku nebo něco spraví a žena ho živí. Žena si myslí, že muž je jí oporou a že by se bez jeho pomoci neobešla a ani nevidí, že je oporou ona jemu, že on by se bez ní musel živit. Kdyby měl přispívat stejnou měrou na nájem, možná by si žena spočítala, že ty práce, které pro ni vykonal (i pro sebe) jsou z její strany zaplacené vícenásobně. Ale oni žijí v iluzi a muž většinou ještě ženě vnucuje myšlenku, že je nemožná.
Lidé si uvědomí, že se o sebe mohou postarat sami. Zmizí závislost muže na ženě a obráceně v různých pracích. Lidé si budou uvědomovat, že se jim bydlí samotnému dobře a že se stačí s druhým stýkat formou návštěv. Již jim nepůjde o společné bydlení. Jeden muž mi řekl: „Vždy večer když přijdu domů z práce mám takový svůj rituál, dám si skotskou a sednu si k televizi a teď mám strach, když se vezmeme a budeme spolu žít, aby mi to nevyčítala a nezakazovala.“ Samozřejmě, že žena mu to bude vyčítat a zakazovat. A co udělá časem tento muž? Sebere se a půjde do hospody. Tam mu to nikdo zakazovat nebude a ještě tam najde pochopení. A už jsme u problému ve vztahu, který se může stále zvětšovat jen proto, že partnerka chtěla brát svému partnerovi svobodu a on si ji vzít nenechá. Když se jen vídali a nežili spolu, partnerka to, že pije, neměla denně na očích a nevadilo jí to. Když spolu budou žít, dostane strach, aby nezačal pít a tak ho začne omezovat. Ale právě díky strachu se dostaví pravý opak, muž začne pít ještě víc. Žena tomu ještě může dát korunu: „Kdybys mě měl rád, tak bys nepil.“ A to vydírání bude muže štvát ještě víc. Bude mít problém a slabí jedinci umí řešit problém jedině alkoholem.
Čím více se lidé budou osamostatňovat, budou si uvědomovat výhody toho, že žijí sami. Nikomu se nemusí zpovídat v kolik přišli, nemusí si po sobě uklidit, nikdo je nebuzeruje, můžou si nastavit teplotu v bytě jakou chtějí, nemusí na nikoho neustále brát ohledy, můžou se dívat v televizi na co chtějí.. A toto vše sebou přináší pocit velkého uvolnění. Dříve jsme žili ve vztahu, ve kterém nás ten druhý neustále pozoroval, zda uklízíme nebo se válíme, popř. nám vyčetl jak úklid se slovy: „Já chci mít klid nebo tady v životě klid nebude“ tak nám vyčetl válení: „Ty se jenom válíš a nic neděláš, podívej se ten bordel, jaký jsi udělal.“ A tak se člověk nikdy nezavděčil a žil v neustálém stresu, aby se tomu druhému zalíbil.
Dnešní generace se už tolik nechce za každou cenu tomu druhému zalíbit. Buď mě vezmeš takovou jaká jsem nebo to nemám zapotřebí být jiná.
Muž nesnese, aby mu žena byla nevěrná, protože se bojí, aby ho nenahradil někdo lepší. Kdo ho bude mít většího a bude výkonnější. Toho se muž nejvíce bojí a proto se neumí nad nevěru tak povznést jako žena. Muž má celý život hlavně starost o to, aby mu stál a byl v posteli dobrý a proto se často ženy ptá: „A byl jsem dobrej?“ Pokud vidí, že je žena spokojená, nečeká od ní nevěru. Vždyť byl dobrý. Ale to ho neomezuje v tom, aby dobýval jiné pevnosti. Dokud dobývá má na partnerku dosti času. Jakmile dobyde, už toho času najednou tolik nemá. Bude se vymlouvat na cokoliv, protože mu bude stačit, když se s ženou jen pomiluje a půjde si zase po svém. Zvláště to platí u ženatých mužů, kdy si k milence rádi odskočí, ale pak se slovy: „Já už musím letět nebo já mám ještě hodně práce nebo jsem rád, že jsem se mohl na chvíli zastavit, tolik jsi mi chyběla“ zase rychle pospíchají pryč. A tak se milenky časem stávají druhými manželkami v určitém stereotypu třeba i 10 let a stále čekají, kdy na ně bude mít partner čas nebo se dokonce kvůli nim rozvede. Pokud se muž rozvede, určitě to nebude kvůli nim, ale protože se chce rozvádět jeho žena. Pak má čekatelka šanci.
Jedna žena mi řekla: „Víte už 7 let jsem jeho milenkou. Už jsem si na to zvykla, ale vadí mi, když se milujeme a zavolá jeho žena, že má koupit ještě mlíko a rohlíky a on si s ní přitom povídá o nákupu. To se pak cítím hrozně.
Muž vám řekne, že dokáže mít rád třeba čtyři ženy najednou, se kterými se miluje. Všechny čtyři najednou bude brát jako osudové, jen mu bude život komplikovat otázka: Máš mě rád nebo ty už mě nemáš rád. Na takové otázky nerad odpovídá a obzvlášť na otázky: „Kdy se rozvedeš, kdy budem spolu?“ Žena, která potká tzv. osudového muže, nedokáže vidět nikoho jiného než jeho, je schopna vše opustit a začít žít jen pro něho.
V tom je také zásadní rozdíl mezi mužem a ženou. Muž, když se s ženou pomiluje, klidně ji zase nějakou dobu nemusí vidět. Do doby než se mu opět nahromadí semeno, většinou bývá tato doba 3 dny. Žena naopak, když se pomiluje s mužem, stává se na něm závislá a chtěla by s ním být co nejvíce a milovat se s ním neustále. Toto u ní zase vyprchává po 3 dnech. Hovořím zde o většině populace. Jsou samozřejmě i výjimky anebo rozdíl v tom, že některý muž se spíše chová jako žena (má v sobě více rozvinutou citovou stránku osobnosti) a naopak žena se chová více jako muž (má v sobě rozvinutou více rozumovou stránku osobnosti). Většina takového naprogramování je nám dána z minulých životů, zda jsme byli mužem či ženou. V tomto životě a v následujících se učíme díky tomu,že si najdeme protiklad, přiblížit se do středu, abychom došli k rovnováze a používali rozum a cit stejně.
zpět
