Zpověď matky a dcery závislé na drogách

Zpověď matky dítěte, závislého na drogách

Doctor-30012 Sedím s dcerou v nemocnici na chodbě a čekám na výsledky drogového testu. Tečou mi slzy, protože již vlastně vím, jak dopadnou. Cítím směsici strachu, bezmoci a zoufalství. Proboha, vždyť je jí teprve 14 let! To nemůže být pravda. Sama sebe uklidňuji falešnou nadějí, že všechny ty signály a změny v jejím chování, byly a jsou jen v mé hlavě. Potím se, je mi zle, asi omdlím. „Co je, mami? Vždyť je všechno v pohodě?“ Jediné, co jí zaráží, jsou mé slzy. Ona prostě JE v pohodě. Ona se vůbec nebojí, že to teď na ni praskne. Logicky mi dochází, že zřejmě není nic, co by prasknout mělo. Mám strach, strach, strach… nemůžu myslet, nemohu se soustředit a doufám, že se co nejdříve posadím ve své posteli a řeknu si: „To byl teda zase sen.“ Není to sen, je to realita. „Vaše dcera je pozitivní na pervitin.“ Zírám na paní doktorku a brečím, neschopná jakkoliv reagovat. Následuje kolotoč výmluv ve stylu „to mi tam někdo musel dát.“ Jenže na debatu teď není čas ani prostor. Lékařka mě upozorní, že teď ale není čas ani prostor ani na mé nářky. Prý musím být silná, abych mohla jednat a dceři pomoct. Souhlasím, rozumím. Ano, jedině tak to zvládneme. Ale kde mám, sakra, tu rozvahu a sílu vzít, když mě přímo spaluje strach, když vůbec co a jak a hlavně PROČ se to stalo? Kde jsem udělala chybu, co jsem udělala špatně, vždyť jsem se tak snažila, aby všechno v mém životě bylo správně. Tak lidsky správně. Já přeci ani křižovatku nepřejdu na červenou, protože chodit se má na zelenou, protože tak je to SPRÁVNĚ. A když budu dělat vše správně, dodržovat pravidla „hry“, nemůže se nikdy nic špatného stát. To je přeci logické, to přeci nelze. V ruce mám telefonní číslo do Prahy na detox. Mám tam zavolat a zařídit příjem. Jak se to dělá? Jak se oznamuje: „Dobrý den, jsem ta a ta. Má dcera bere pervitin a potřebuje hospitalizovat…“ Takhle? Nebo jinak? Ničemu nevěřím a neustále mě pronásleduje pocit, že omdlím. Mám strach, strach, strach… Veronika se směje. V Praze ještě v nemocnici nebyla, bude to fajn a už se těší, až to napíše kámošům. „To je hustý. Nejsem na tom závislá a alespoň vám to takhle můžu všem dokázat.“ Výborně, takže se vlastně nic neděje. K mým strachům a reálným pocitům, že toto nemůže být pravda a že to samo zmizí (NEZMIZÍ), se přidává odpuzující, smradlavý stud. Stydím se, že jsem ze svého miminka :-) vychovala feťáka. Nejsem k ničemu, jsem naprostá, naprostá nula. A já jsem se tak snažila. OPRAVDU! Věřte mi! Jak je to možné? Kde je, sakra, chyba? Nic mě nenapadá, asi omdlím a už aby to bylo! Klid, ticho, tma, žádné pocity, žádný pot… jen klid, věčný klid… Do hospitalizace zbývá sedm dnů, celý týden. Co když se do té doby předávkuje, nebo uteče, nebo umře??? Chci, aby bylo všechno v pořádku, aby byla Veronika šťastná, zdravá, veselá – prostě normální puberťačka a my spolu řešily její první lásky… Mé přání zjevně nikoho nezajímá, asi jsem se málo modlila. Během těch sedmi dnů se samozřejmě dělo věcí… Musím v noci a i samozřejmě přes den hlídat, aby neutekla, aby jí někdo nepřinesl drogy, aby si neublížila… Proč nás nechají čekat sedm dnů? Copak neví, co se může stát? Chci z tohoto světa vypadnout, nedá se to vydržet – pocity viny, které přicházejí, a já jim nerozumím. Co jsem, proboha, provedla? Za co mě chcete soudit? Tak mi to už řekněte a vyslovte ortel, vykonejte trest!!! Je mi jedno za co a jaký bude, stejně tomu nerozumím, ale vím, že pak už bude zase všechno v pořádku. Trest mě zbaví strachu, studu, viny, bezmoci, zoufalství, života… všeho. Nic nepřichází – žádný soud, žádný trest, žádné vysvobození. Stále mám jen sebe, strach, stud, vinu, zoufalství, bezmoc a naději. CÍTÍM naději!!! Pane Bože, děkuji Ti za ní! Veronika je v Praze. Jsem v jejím dětském pokoji, brečím, bojím se a dělám generální úklid. Všechno musím vyprat, vyčistit, projasnit… Detox je na čtrnáct dnů. Co bude pak? To nemůže stačit. A co si bez ní počnu? Kde bude pak? A jak dlouho? Co se bude dít? Navštěvuji centrum pro drogově závislé, kde mi pomáhají to pochopit a najít řešení. Čtu odbornou literaturu, používám on-line poradnu. Rozhodně mi není lépe, ale alespoň mám pocit, že to někoho zajímá. Veronika nemá ukončenou základní školu, takže komunity pro léčbu drogově závislých jakoby pro nás neexistovaly. Přitom při všech informacích, které čerpám, zjišťuji – a také to tak cítím –, že jedině specializovaná komunita může být správné řešení. Může, ale nemusí. Další dostupná léčba pro Veroniku je buď dětská psychiatrická léčebna, diagnostický ústav či středisko výchovné péče. Ani jedna z těchto institucí nemají tak úzkou specializaci, aby jí mohly pomoci. Cítím, že by sloužily k pouhé izolaci Věrky od běžného života, ale problém závislosti by neřešily. Myslela jsem si, že až bude v Praze pod odborným dohledem, budu cítit úlevu. Necítím ale žádné zlepšení a zoufale se ptám, co dál? Propast strachu ve mně je obrovská a já z ní nemohu ven. Primář detoxu mi sděluje velmi špatnou prognózu. Veronika nespolupracuje, nemá potřebu se léčit, neuznává, že má problém. Navrhuje diagnostický ústav a pak mám počkat na její opětovné selhání a vše začne znovu. Co se to děje? Mám JEN čekat, až si zase vezme drogy? Strach, strach, strach… to nemůže být pravda. Cítím, že takhle to nejde, to není to řešení. Musí přeci existovat někdo, kdo nám pomůže. Bůh? Nakonec souhlasím s tím, že půjde do dětské psychiatrické léčebny a působí mi to neskutečnou bolest. Cítím, že dělám něco proti své vlastní vůli, ale bohužel to neumím pojmenovat ani zarazit. Něco prostě udělat musím a to i přesto, že v tom nenacházím smysl. Až se jednou vrátí, tak mi to neodpustí a něco ve mně stále křičí, že někam ji zavřít nepomůže, ale ublíží. Ublíží to jí, ale především mně. Prosím Boha, aby mi Andělé ve snu poradil, poslal nějaké znamení. Cokoliv, čemu porozumím. Žádné sny nemám, žádná znamení nevidím. Volám do Prahy, chci mluvit s Veroniky terapeutem. Nějaká paní mi sděluje, že není přítomen. Je tu jen ona, ptá se, zda chci Veroniku opravdu zavřít do léčebny. Jestli chci? Jasně, že ne, ale co mám dělat jiného? Ten rozhovor mi navždy zůstal v hlavě i v srdci. Bůh mě vyslyšel a skrze tuto paní mi ukázal cestu: „Nikam ji nedávejte. Ona je přesvědčená, že to zvládne, že to nepotřebuje. Zda je to pravda, nebo zda si hned druhý den po návratu domů vezme dávku, to Vám nikdo nepoví. Pokud jí ale nedáte tuto šanci – dokázat si sobě i ostatním – že zvládne zůstat čistá, bude Vás za to nenávidět. Nemáte co ztratit. Ona necítí potřebu se léčit, tím pádem je již jakákoliv léčba, či pokus o ni odsouzen od samého počátku k zániku. Jestli ji i přesto někam šoupnete, bude to cítit jako obrovskou křivdu. Teď potřebuje vědět, že jí věříte. A není důležité, zda to zvládne, důležité je to, že jí dáváte šanci. V opačném případě se může stát, že po půlroční léčbě se vrátí domů, dá si dávku a bude přesvědčená, že je to Vaše vina. Že teď už abstinovat nechce nebo nedokáže, ale když chtěla a byla přesvědčená, že to dokáže, nikdo jí tu možnost nedal. Naopak selže-li hned po návratu od nás, konečně snad uzná, že má problém, že to sama nezvládne a bude cítit potřebu s tím něco dělat. A pak už i následná léčba může být úspěšná.“ Ano, to je ono! Těmto slovům rozumím a konečně vím, co budu dělat. Nic. Vše je na ní. Pořád jsem chtěla nějaký zaručený návod, jak to zvládnout. Návod není, ale toto je cesta. Proti všem odborným doporučením jsem si prosadila, aby šla Veronika rovnou domů. Cítila jsem, že to tak má být. Ať už se stane cokoliv, jsem v souladu se svým srdcem, s jediným možným správným rozhodnutím. Strach je se mnou stále, ale teď už měl nějaký smysl. Po návratu Veroniky domů navštěvujeme 3× v týdnu nějakého odborníka – psycholožka, lékařka, poradna, kurátorka – a probíhají 2× v týdnu testy na drogy. Jsou negativní a já jsem šťastná. Nadále hlídám, zda v noci neopouští byt. Nadále se bojím, ale zároveň cítím, jak sílí má víra v osud, či Boha či Vesmír… Postupně ubývá testů i odborníků. Testujeme cca 1-2× za měsíc, zůstala nám lékařka a kurátorka. Veronika nadále všem ukazuje, že má jasno – je čistá. Také je hodně divoká, vyvádí různé voloviny, ale je čistá!!!!! Náš vztah se hodně otevřel a já jsem ráda, že si my dvě můžeme dnes promluvit úplně o všem. Veronika je velmi silná osobnost, mnohem silnější než jsem já, to vím, to cítím. A i proto mě stále občas spoutává ten nesnesitelný strach. Celá tato záležitost nás obě hodně posunula. Dnes je to rok, co to vše začalo a já jsem jiná. Víc Veronice důvěřuji, vím o ní spoustu věcí, které mi svěřuje. Teď už je mi jasné, že na řetězu ji neudržím. Řetěz a přesná pravidla jsou pro slabé a slabým vyhovují. Vyhovují mně. Silní se spoutat nedají, musí se pustit a to i za cenu, že si ‚rozbijou‘ čumák. Čím déle se je budete snažit změnit, tím horší a radikálnější nastane „výbuch“. Už nehodlám svou dceru měnit. Nelze to. Respektuji JI takovou, jaká je. Nelíbí se mi její přátelé, její přístup k životu a spousty dalších věcí…, ale neřeším to. Strach mám stále, to jsem hold já, ale jsem šťastná, že Veronika je zrovna taková, jaká je, že mám zrovna ji. Dnes jsem šťastná za to, co jsme prožily. Co Tě nezabije, to Tě posílí. Došlo mi spoustu věcí. Nesmyslnost lidských zákonů a bláhovost víry, že jejich dodržování vám zaručí cestu bez překážek. Jediné zákony, co naprosto dokonale fungují, jsou zákony srdce – Vesmíru. Svět se naučil mít rád hezké, hodné, poslušné lidi. A je velice jednoduché tyto lidi milovat. Ale nic vás nenaučí, nikam vás neposunou. Ty „zlobivé“ se snaží všemožnými metodami změnit. Když se to nepovede, odsune je na okraj společnosti. Ve Vesmíru mají všechny duše stejnou hodnotu, žádný okraj neexistuje. Dnes již vím, že pokud si duše potřebuje prožít život feťáka a ten v následku užívání drog zemře mladý, tak to tak prostě mělo být. Třeba byl i tak jeho život krásný a ve svém smyslu naplněný víc, než kdyby nedobrovolně abstinoval, a více méně se životem protrpěl až do stáří. Vždy, když mě zase kousne strach, obrátím se k Bohu tím, že celým svým srdcem vysílám myšlenku VŠE JE V POŘÁDKU. VŠE JE JAK MÁ BÝT. Často potom pláču potoky slz, které přinášejí úlevu. Miluju svou dceru a dávám jí svobodu. Dávám svobodu její duši žít takový život, pro který se narodila. I když to bolí, vím, že takhle je to z Vesmírného pohledu správné, tak to má být. Z toho lidského pohledu to vypadá jinak a bez víry v srdci to nelze pochopit. Takže dnes už občas i já přejdu křižovatku na červenou, i když nerada. Učím se. Učím se od své dcery a těžkosti se snažím přijímat s láskou a jako příležitost ke svému růstu. Chtěla bych víc odvahy… Ale vždyť všichni jsme tu vlastně jenom ve škole a jednou se vrátíme domů… L.

Zpověď dcery závislé na drogách

Adrenalinové nepokoje, aneb můj přítel pervitin

Vysvobození nebo zatracení...?

Smutný anděl Všechno přišlo odnikud, už v jakési předešlé době moje osobnost mírně vybočovala z řady, tzv. normálních lidí. Myšlenky byly vysoko, vejš než u mých vrstevníků, nebezpečné však bylo, že myšlenky se každým dnem posouvaly kamsi do neznáma. Zatím jen v představách mně opouštěl rozum a cesta myšlenek směřovala do jiných dimenzí. Jak je známo myšlenky přecházejí v činy, rozum už byl v takové výšce, kde bylo těžké určit, zda se jedná o vyšší úroveň nebo podúroveň.

Všechno se začalo vymykat kontrole, přestaly mě absolutně brát debaty, které vedli lidé v mém okolí. Prázdné řeči, jen ztráta času se stereotypním davem chudáků zmanipulovaných touhle dobou.

Proč zrovna pervitin? Je to droga mnoha tváří, složitější než všechny jiné. Přetvářka, faleš, v tom je mistr, úplná pravda, čistá lež? Je těžké ho pochopit, je těžké ho ovládnout, což je vlastně nemožné. Dáte si párkrát, a než byste stačili říct „metamphetamine,“ už vás právě on drží šachu. Namotávka, kterou nedokážete odhalit, protože se na vás tváří jako otrok, a to vám dodá sebevědomí a domnění, že to máte vysoce pod kontrolou. V tom případě jste ujištěni, že pervitin vlastně můžete užívat, kdy se vám zachce, protože je tu ta mylná domněnka, že vám nijak neublíží. To už si vás, ale pan pervitin omotává a nejhorší na tom je, že si myslíte opak. Tak to půjde pořád dál, začne se jevit spíše jako vaše spása a své špatné vlastnosti zatím nechává pod zámkem. Zamiluje si ho váš mozek, srdce i vaše tělo. Takhle si vás může namotávat tak dlouho, dokud sám neuzná za vhodné, až když vidí, že byste ho jen těžko přestali užívat, začne vám pomalinku odhalovat svoji pravou tvář, a to v podobě dojezdů, které se stále znásobují, a vy je víc a víc prožíváte, a to protože už vám nestačí málo, začnete zvyšovat dávky, čímž se zvýší i následující dojezdy. To vám samozřejmě nedochází, a tak se blížíte stále více ke dnu. Když jsou dojezdy téměř nesnesitelné, začínáte je řešit. Jak jinak než další dávkou, což se vlastně táhne tak dlouho, dokud neselže zdroj a vy zůstanete na suchu. Ano, každý den pod vlivem látky C10H15N a takto začínají tzv. pecky, celý den strávený sháněním peněz na perník, každou noc přemýšlením, jaký následující den udělat byznys či koho ojebat, koho podělat, nebo co prodat. Vlastně důvod, proč vycházet na denní světlo je jen ten, sehnat si dávku. V tuhle chvíli už je vám ukradený celý svět včetně rodiny a blízkých osob, už jste jen vy a matroš. Uzavření ve svým světě, kde nikdo jiný než pervitin nemá místo. Přicházejí halucinace, stíhy (stihomamy), bludy, připadáte si jako nejchytřejší člověk. Zdá se vám, že vše chápete nejlíp. Svět, podstatu bytí atd. A tak vám přijde, že už vám vlastně nikdo nerozumí, pomalu si začnete uvědomovat, že perník není kamarád, a že vás táhne špatným směrem. Jenže už se vám velmi těžko vykročí z téhle cesty. A tak přivřete oči a přejdete strach z prohry s domněním, že až bude třeba, tuhle diskotéku skončíte.

Fire-166421 Přicházejí těžké deprese a stíhy, kde se vám zdá, že celý svět je proti vám. Začnete se stranit známých i přátel. Víc se podělávat, a tím o ně pomalu přicházíte, což je vám teď už úplně jedno. Potom už začíná být vážně zle. Zdraví, hygiena, vzhled, rozum, váha a psychika, všechno vám tak nějak selhává, ale charakter spolu se svědomím už odešly kamsi na procházku. Těžké okamžiky, kdy po vás na nočních výletech jdou stíny a hlasy, vás nenechají v klidu. Nespavost a hladovka. Následující dávka už je v takovém množství, že to tělo špatně sneslo. Jste na pokraji sil. Paranoja, psychóza, lehké šílenství, když v tom přijde kolaps. Tohle všechno vás na tolik vyděsí, že se rozhodnete pro abstinenci. Jenže další dny je vám bez Pedra tak mizerně, že nedokážete udělat 5 kroků. Vyčerpání, deprese, tak a jsme tu zas a zase se běží pro další nášup a ten krásnej pocit po dni abstinence vás uchvátí. Protože teď vám z ničeho nic dojde, že už přestat vlastně nelze, i když byste to moc chtěli. To vám právě Pervitin ukázal svou pravou tvář. V téhle situaci je vhodný menší detoxikační pobyt, kde budete mít čas popřemýšlet o životě a perníku. Snad vám dojde to, co mě.

Toto napsala Speed Tekk Veronika

Psala to v noci, bylo jí 14 let a byla cca 3 týdny čistá po návratu z detoxu v Praze. Chtěla tímto ochránit další lidi před tímto „kamarádem“.

zpět