Bez pout - stránka 1

Paní Zdenko přeji Vám krásný večer a zdravím Vás ze Studénky :-)

V neděli jsem dočetla (i se slzami v očích) Vaši poslední knihu „Bez pout aneb jste připraveni na stáří a odchod druhých?“

Je to moc krásná kniha,obdivuji Vás, že jste dokázala to vše tak popsat… a napsat…

Sama jsem byla před osmnácti měsíci u umírání mého syna Honzíka (možná si vzpomínáte, měly jsme o tom spolu i několikrát povídání v poradně i mimo ni).

Chci Vám napsat co se stalo při Honzíkově odchodu. Souvisí to s tím, jak jste psala v knize o maminčiných očích… Vaše sestra Hanka je chtěla ještě  vidět, tak jí je otevřela… a řekla jste jí, ať už maminku nechá na pokoji.

Já jsem zažila malý zázrak, nebo nevím, jak to popsat (lékaři by měli asi logické vysvětlení)… nevím.

Ale já vím, zažila jsem to. Honzík měl šedé oči a před odchodem upadl na pár minut do bezvědomí, kdy už měl zavřené oči… o pár minut později je měl ale opět pootevřené a změnily barvu. Z těch šedých byly nádherně bleděmodré… jak když byl miminko… a mně prolétlo hlavou… „už je asi konec, už je v nebi“. Nebyl napojený na přístroje, chtěl zemřít doma, proto jsem nepoznala přesnou vteřinu „přechodu“… ale ty oči… na to nezapomenu… bleděmodré nebe…

A ještě bych se chtěla s Vámi podělit o nedávný zážitek s jednou paní, jednou babičkou :-)

Nedávno jsem si udělala výlet sama pro sebe do Olomouce. Jak jsem již čekala na nádraží na zpáteční vlak, přisedla si ke mně jedna babička a začala povídat. Byla 30 let v jesličkách u dětí, sama má tři a nevím jestli je vdova (o manželovi nic neříkala), ale prostě užívá si života naplno i ve svých osmdesáti letech… má koupenou celoroční jízdenku u Českých drah a tak jezdí — sama — po celé republice… batůžek na zádech, v ruce hůlky… Její kamarádky se jí prý smějí, že je blázen, ale jak řekla, „ony sedí celý den u televize a to já ne, to mě nebaví,to já si chci ještě užít života,nenechám si do toho mluvit.“ Zajela si např. do hor do Jeseníků, dala si kávu v jedné restauraci, pokochala se pohledem do přírody a jela zpátky domů… Boží…

S paní jsem strávila necelou hodinku, ale do konce života na ni nezapomenu. Byl to asi pro mě posel z Vesmíru… ať se pustím rodiny a jak jste mi i napsala v jednom nedávném channelingovém poselství, ze kterého jsem si „udělala“ afirmaci „Beru život do svých rukou a přijímám změny do svého života. Posilují mou mysl“ …a děkuji Vám i za poselství, které jste mi napsala do knihy, o které jsem na začátku psala: „Život ti dává stále větší možnosti. Nepromarni nové šance na život.“ …ta babička mi také ukázala jiný pohled na život a byla mou šancí… děkuji za ni!!!! :-)

V Olomouci v jednom mém oblíbeném obchůdku s kamínky, knihami, obrázky apod. mi padlo do oka srdíčko s fialovými květy levandule, tak jsem ho koupila. Nevěděla jsem proč, cítila jsem, že ho mám prostě koupit a zanedlouho už jsem věděla… dala jsem ho té babičce asi jako poděkování… dotkla se mého srdce… měly jsme v očích slzy obě…

Už jsem se chtěla rozloučit, ale ještě takový malý dovětek… kočičky opravdu pomáhají :-)

Naše kočička Micinka, když vidí, že mám na ruce náramek — ač třeba z křišťálu nebo jiných kamínků — vždy mi ho začne okusovat… jako by chtěla, abych ho neměla, abych se zbavila pout… Jak jste na jednom semináři říkala… „prstýnky, náušnice a náramky —  ne“  :-)

Paní Zdeničko, opět Vám moc děkuji za Vaši práci, za Vaši tvořivost, kterou nám tak pomáháte najít sami sebe… být si blíž…

* * * *

Dite-dest

Přeji krásné ráno, paní Zdenko,

srdečně děkuji za poselství. Číst Vaše řádky, tak to je vážně nádherné, ale hlavně dokážete zklidnit mysl a vnímat vše, co člověk lehce přehlédne a kolikrát je to velmi důležité.

Celkem jste mne dostala, jak popisujete na hřbitově a zaznamenáváte odpovědi vaši maminky.

Vím, že to bolí. Manžel, bude to už dva roky, co umřel. A zrovna včera jsem si též poplakala. Mám pocit, že i kdyby to bylo dávno, rána se na srdíčku pomalu zhojí, ale stále zůstává jizva. Kolikrát jsem chtěla znát odpovědi, na které už mi nedokáže odpovědět. A hlavně si člověk uvědomí, co všechno nestihl.

A ještě se musím s Vámi podělit o knihách, které jsem sice koupila pro mou mamku, a to už jsem Vám psala. Přišla od Vas úžasná odpověď: Nechtějte, aby šla mamka vaší cestou. Ani nevíte, jak mě vaše odpověď nakopla! Říkala jsem si: „Paní Blechová má pravdu.“

Další den mi volala kamarádka, ať přijedu  na návštěvu. Hned jsem jí sdělovala nepochopení mamky. A ona povídá: „Jé půjčila by jsi mi ty knížky?“ S velkou radostí jsem souhlasila. Kamarádka byla velmi nadšená, jak se to nádherně od Vás čte. Kamarádka se podělila s četbou i s její dcerou. Obě ve stejný den četly, tak je to zaujalo, že nemohly spát a pozdě v noci si knihy vyměnily. Jejich nadšeni bylo tak krásné, že vždy vás Vesmír ujistí, že všechno je jak má být.

A za sebe i své prožitky po přečtení jsou, že v některých situacích např. jak jste popisovala, když maminka umírala, váš klid - nejvíce jsem si vybavila to okno v jednom síť a v druhém mříže. Bylo by to na dlouho psát, ale tím, že jsem pracovala v nemocnici a kamarádka, co si četla knihu, tam též pracovala, bylo to na onkologické části. Vždy když někdo zemřel, tak kamarádka vše popisovala. Když jsem vždy přišla na onkologické oddělení vnímala jsem hrozné energie. Nešlo někdy i dýchat, dost zvláštní pocity. I když to bylo nově opravené oddělení, za války tam bylo páchané velké násilí. A ty duše jsou tam snad dodnes. Vždy když nějaké místo napíšete, tak hned se mi vybaví něco nebo někdo a mám pocit, že mám zastavit a vnímat.

Chci Vám velmi poděkovat.

* * * *

Milá Zdeni :-), 

na dovolené jsem přečetla tvoji novou knížku Bez pout… Mohla bych se hodně rozepsat, ale tuším, že ti chodí spousta e-mailů, a tak možná jen pár slov.

Děkuji, že vím, že jsi.

Děkuji za vše, co mi v tvých knihách pomáhá být lepším, svobodnějším, šťastnějším člověkem.

Děkuji za osobní setkání s tebou… snad budou i další.

V každé knize najdu spoustu krásného, moudrého, poučného.

Poslední kniha je krásná současně velmi těžká, protože se týká toho nejcitlivějšího  - odchodu našich blízkých. Věřím, že až přijde čas, kdy moji rodiče „odejdou domů“, bude mě tvoje kniha provázet, abych vše lépe zvládla. 

Cestou duchovní jdeme společně s manželem… máme různou literaturu, která nás velmi obohacuje a nejkrásnější na tom je, jak se vše prolíná, jak podstata je jedna jedna… Bůh, andělé, duše, naše úkoly, pokora, pochopení, svoboda, tolerantnost, čistota a další a další.

* * * *