Rok 2012 aneb co nás čeká

Zdenka u PC

Kniha vypráví o tom, jak se bude postupně šířit Světlo, jak se v něm musíme naučit žít, a jak budeme po změně myšlení žít po roce 2012.

růže

Starec Co je tvoje

Člověk náhle zemřel...
Najednou uviděl, jak se k němu blíží
Bůh s kufrem v pravici.
„Synu, přišel čas, musíme jít.”
Člověk se zeptal: „Proč tak brzy? Chtěl jsem toho ještě tolik udělat..., a zažít...

„Je mi líto, synu. Nadešel tvůj čas... musíš jít.”
„Co máš v tom kufru, Bože?”
„Všechno, co ti patřilo, všechno, co bylo tvoje.”
„Všechno, co mi patřilo? Chceš říct... moje věci, šaty, peníze?”
„Je mi líto, věci denní potřeby ti nikdy nepatřily, ty patřily naší Zemi.“
„Tak... Moje vzpomínky?“
„Je mi líto, synu, ale ani ty nepůjdou s tebou. Nikdy ti nepatřily. Ty patřily času.”
„Tak... Moje schopnosti...?
„Ani ty ti nepatří. Ty patřily okolnostem.”
„Pak tedy... Přátelé, příbuzní?“
„Je mi líto, synu, ani ti ti nepatří... Oni patřili k tvé životní cestě.”
„Ale manželka... A děti...?”
„Je mi líto, synu, ani ti ti nepatří. Ti patřili tvému srdci.”
„Tedy... Moje tělo?“
„Ani to ti nepatřilo, to patřilo prachu...”
„Tak ... moje duše?
„Je mi líto, synu, ale tvoje duše, ta ti také nikdy nepatřila..., ta patří mně.”

Zoufalý člověk vytrhnul Bohu kufr z ruky a otevřel ho. Byl prázdný!

Se slzami v očích se ptá Boha: „Nikdy mi nic nepatřilo, nikdy jsem nic nevlastnil?”

„Ale ano, synu. Každý okamžik, který jsi prožil, patřil jen tobě.”

 

Doktor Preventivní prohlídka

Šel jsem na preventivní prohlídku a zjistil jsem, že jsem nemocný:
Když mi Bůh změřil tlak, dozvěděl jsem se, že moje láska je „na nízké úrovni“.
Na EKG se potvrdilo, že potřebuji opakované transfúze lásky. Mé žíly jsou totiž postižené samotou, a proto nedostatečně zásobují prázdné srdce.
Během měření teploty zaznamenal teploměr 40° strachu.
Protože jsem nedokázal kráčet se svým bratrem a bratrsky ho podpírat, zašel jsem za ortopedem. Ten zjistil, že jsem si zlomil nohu, když jsem zakopl o žárlivost.
Na klinice objevili, že jsem krátkozraký, protože jsem nebyl schopen povznést se nad negativní stránky svého bližního.
Řekl jsem Bohu, že jsem hluchý a On zkonstatoval, že jsem nedbal na to, abych naslouchal Jeho hlasu. Bůh mi ze svého velikého milosrdenství nabídl léčení zdarma.
Při odchodu z kliniky jsem proto slíbil, že budu užívat jen opravdu účinné léky, které mi předepsal během této hodiny pravdy:

1. Jen co ráno vstanu z postele, vypiji pohár „vděčnosti“.

2. Před odchodem do práce si odměřím lžičku pokoje.

3. Každou hodinu si přiložím jeden obklad trpělivosti a spolknu jednu tabletku pokory.

4. Po návratu domů si dám jednu injekci lásky.

5. A před usnutím budu užívat dvě tablety smířeného svědomí.

Nebuď smutný ani znepokojený. Bůh dobře ví, jak se cítíš. A Bůh také v této chvíli dobře ví, co se bude ve tvém životě odehrávat. Boží záměr je neuvěřitelně dokonalý. Bůh Ti chce ukázat velmi mnoho věcí. Ale můžeš je pochopit jen tehdy, pokud se smíříš s místem, na kterém právě jsi a se situací, ve které se právě nacházíš.

Kéž Ti Pán Bůh žehná.

srdce Otázka: Existuje na některých planetách jen světlo, anebo jen tma?

Odpověď:

Ano

V určitých dimenzích je již jen Světlo, ale to Světlo nemusí být stále, může se měnit vibracemi planety a lidí. Je dobré vědět, že světlo přichází na Zemi skrze jiná pásma a tato pásma jsou ovlivňována sluneční energií. Občas je také málo sluneční energie a my jí musíme podpořit. Ale jinak se vše děje v závislosti na lidech, kteří s touto energií hospodaří. Dá se říci, že Světlo je stále a Tma neexistuje a pokud existuje, tak existuje jen ve vašich myslích a tedy v podmínkách, ve kterých žijete. Až se naučíte žít ve Světle, pochopíte tuto pravdu.

 

Opravdu Vesmír obsahuje mnoho světů a galaxií, jako je to u nás na Zemi. Také je zde mnoho různých států a všechny spolu uzavírají různé smlouvy a dohody a scházejí se na mírových jednáních. Také ve Vesmíru existuje Rada Nejvyššího, která se usnáší na různých rozhodnutích. Jako například já jsem se narodila v Mariánských Lázních, ale žiji v Plzni a patřím příslušností Čechám, ale jsem Evropankou atd., tak i ve Vesmíru tímto způsobem všichni přísluší zase nějaké galaxii, která je příslušníkem zase jiné, větší galaxie. To znamená, že i lidé, kteří obývají tuto planetu, nejsou příslušníky jedné rasy, ale více zastoupených světů z Vesmíru.

Andel-a-zemeKaždá duše se zde učí a má svůj osobní plán a celospolečenský plán. Duše přišly z různých planet načerpat vědomosti, které mají na svých planetách předat k užitku ostatním.

Poselství na jednu ženu:

Tato žena, která má být mezi vámi, bude u nás velmi vážena, až se k nám vrátí. Nyní vstřebává dojmy ze Země, ale jí se to zdá vše nějak v rámci jejích možností nepřiměřené, ale ona je v tom již zběhlá a ani neví, že toto je pro ni další zkouška na Zemi, a že z toho bude podávat zprávy, jak je u vás.

* * *

Ve Vesmíru totiž neexistují jen dobré světy, ale i světy, které používají různé intriky a války. A teď si uvědomte, že zde na Zemi jsou zástupci obou světů. Jedni, kteří přišli planetu zachránit a druzí, aby ovlivnili běh a vývoj planety. Proto se máme naučit cítit srdcem, abychom se nenechali zmást hezkými sliby a bohatstvím. Abychom to bohatství našli v sobě, ve své duši, neboť to je to nejcennější, co máme. Již v pohádkách šlo čertům a ďáblům o duši člověka, kterou člověk za bohatství upsal ďáblu a když poznal, že nejcennější je jeho srdce a ne bohatství okolo sebe, nevěděl jak duši dostat zpět. V pohádkách vždy zvítězila láska. A tak, když se naučíme cítit srdcem a tím nacházet větší lásku ve své duši, nemůže na nás žádné zlo. Síla naší lásky pokoří každé zlo, které by na nás zaútočilo. A pokud cítíme z Vesmíru lásku Toho nad námi, cítíme i Jeho ochranu a víme, že pod boží ochranou na nás žádné zlé síly nemohou. Silnou ochranou je slovo: Láska

– 3× řekněte od srdce, vytváříte si okolo sebe ochranu.

* * *

Na mého osudového přítele mi přišlo toto sdělení:

Je člověk pro nás více než zajímavý, neboť on je z jiné planety než ty a ty máš od něj čerpat poznatky ve věcech, které se ti nezdají příliš dobré. Je to především muž, který ví, co chce a je to závislé od jeho dobrých i méně dobrých skutků.

Tehdy jsem nevěděla, co chci a snažila se jako malé dítě dávat všem. On už věděl, co chce a šel si za tím někdy i způsobem, který se mi nelíbil. Naučila jsem se s ním cítit, co je dobré a co špatné díky tomu, že byl z jiného světa než já. Teprve, když jsem pochopila, mohl přijít duchovní partner, který je ze stejného světa jako já. Osudový partner vždy přichází z jiné dimenze, aby mi pomohl s učením, které neumím. Duše ze stejného světa mi v učení nemohou pomoci, protože se chovají stejně jako já. Zase vidíme, jak jsou všechny světy ve Vesmíru důležité z hlediska poznání. Jeden potřebuje druhého v rámci učení jako v životě.

* * *

Dne  27. 12. 2006 asi 16.30 hod. jsem podstoupila regresi, o které vám budu vyprávět.  Od 20. 12. vládly silné astrologické konstelace, které vrcholily v úplňku na nový rok. Při regresi jsem zažila znovu bolest z rozpadu planety a půl roku jsem z toho ‚marodila‘.

Sešly jsme se s mojí průvodkyní v tomto životě. Je to kamarádka, která přijde nečekaně vždy v důležitých okamžicích, jako by ji někdo ke mně vyslal. Svěřuji se jí: „Vím, že mám nyní začít něco jiného, že opět jdu do dalšího cyklu, ale nevím, co to bude.“ Každých devět let znovu opakujeme průchod další spirálou našeho bytí, opakujeme stejné nebo podobné lekce, ale stále s větší a větší hloubkou. Ona na to: „Tak se tam podíváme.“

„Dobře,“ odpověděla jsem. Držela mě za ruku a já šla do hlubiny svého podvědomí. Dostala jsem se ke tmě. Ptá se mě: „Co tam vidíš?“ „Černou díru a dál nemůžu, je mi těžko, bolí mě u srdce.“ Propukla jsem v pláč. Tím jsme regresi ukončily, protože jsem dostala strach.

* * *

Trvalo to měsíc, než jsem se znovu odhodlala projít černou dírou. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, ale věděla jsem, že je to pro mě důležité. V duchu jsem si říkala, měla bych někomu říci, aby zapisoval mé výpovědi. Pak jsem od toho upustila. Přišla moje průvodkyně a povídá mi:

„Andělé mi řekli, že jestli ti chci udělat radost, mám ti tvoji výpověď nahrát na diktafon.“ Oči mě zalily slzy dojetí. Jak andělé znají každé mé přání a snaží se mi je plnit. Posadíme se do bílého kruhu opatřeného devíti svíčkami, chytneme se za ruce a prostřednictvím otázek mé průvodkyně

odkrývám svůj příběh. Mám zavřené oči a přicházejí obrazy, pocity a slova. Nevnímám čas, dostávám se mimo prostor a čas. Nic neexistuje, jen mi přicházejí informace, které zaznamenává diktafon. Díky němu jsem mohla vše dát na papír a vy si to nyní můžete přečíst.

Celou regresi si můžete přečíst v knize. Pojednává o vzniku Země, o jejím vývoji, o vývoji lidstva a o tom, kam směřujeme.

* * *

Nečekejte ani konec světa a ani žádného Avatara. Veškerá změna se bude odehrávat ve vás, a to přeměnou vaší bytosti v bytost čistou, která cítí srdcem. Následující informace vás jen seznamují se změnou myšlení, které se bude dít v každém člověku. Čas neexistuje a tak každý může tyto řádky chápat jinak, ale je důležité vědět, že všichni jdeme stejnou cestou ke společnému cíli. Neboť jak mě Vesmír často dával na vědomí: „Vše se vyvíjí dle plánu.“

* * *

Holubice „Jak se dá zmírnit utrpení!“ Touto myšlenkou jsem se zaobírala snad týden a neustále o tom přemýšlela. Tím, že člověk projde všemi zkouškami zde na Zemi, může se vymanit z životního cyklu zrození a umírání a může přejít do vyšších dimenzí, kde se již nemusí rodit a umírat, ale žije věčný život. Utrpení nám vlastně způsobuje každá ztráta, která končí smrtí našeho ega. Je to pochopení běhu života, při kterém si člověk postupně uvědomuje, že toto se dá dělat tak, toto se nedá ovlivnit, toto je třeba opustit, takto je třeba se dívat. Při tomto chápání zákonitostí je člověk vždy podrobován zkoušce, skrze kterou se učí chápat věci jinak. A změna náhledu vždy bolí. Ale jak člověk postupně stále více mění náhled, zbavuje se utrpení. Ví, že vše je jen dílem přírody a přírodní zákony nelze obejít. A tak, když člověk umře ve svém egu – rozumu a napojí se na cítění – intuici, může se vymanit z utrpení tím, že se jeho duše už nemusí rodit a umírat. Proto se hovoří v Bibli o věčném životě a nesmrtelnosti. Toto přichází až po složení všech zkoušek na Zemi. Duše musí být vyspělá a uvědomělá, aby mohla postoupit ve svém vývoji výše.

* * *

Na jednom mém semináři měla děvčata srdcem odpovědět, zda se už mají rády. Většina jich odpověděla, že ano, protože nešla do hloubky svého cítění. Když jdete do hloubky, nepřijde jen ano, ale přijde vám, proč to ještě není ono. Moje srdce mi však řeklo: „Ano, máš se ráda, ale ještě stále upřednostňuješ ostatní.“ Po nějakém čase mi přišlo: „Nemáš se ráda, protože ještě neumíš říci druhým, co ti vadí.“ Naučit se mít rád, není vůbec lehké. Ale jde to krůček po krůčku, ovšem nečekejte zázraky. Být potřebný druhým a starat se o druhé, nebo žít život druhých, je v nás tak silně zakořeněno, že naučit se žít jen pro sebe a tím pádem se mít rád, je velmi těžké. Už si myslíme, že to umíme, a zase přijde situace, kdy zjistíme, že to tak není. A tak naučit se mít rád půjde, ale stojí to hodně úsilí. Nebojte se toho a jděte do toho naplno.

* * *

Pokud se člověk učí mít rád, učí se cítit. A proto v první fázi začne chodit do přírody a začne si hrát s kamínky. Navnímávat je, cítit skály a cítit jejich energii. Začne čichat ke květinám a vnímat jejich vůni. Chodit do lesa cítit jeho klid, spojovat se se stromy a cítit jejich bezpečí a sílu. Pak si začne uvědomovat vše, co mu dělá dobře a co mu škodí.

* * *

V době, kdy se člověk učí mít rád, přestane třeba kouřit. Dojde mu, že mu to škodí. Přestane pít alkohol, protože mu začnou vadit stavy, které alkohol způsobuje, chce být bdělý. A tak postupně se člověk stále více očišťuje, zbavuje nánosů špíny a jde do své přirozené čistoty. Aby člověk mohl žít v čistotě, musí čistit i své tělo a proto se učí i životosprávě. V této době si může uvědomit, že mu vůbec nedělá dobře jíst maso a může se mu z něho chtít zvracet. Dochází mu jeho původ. A tak je dobré se učit i jíst jen to, co mi dělá dobře. To neznamená, že tento člověk už nebude jíst maso. Je to jen otázka času, kdy se opět k masu vrátí, ale již s vědomím a nebude ho pojídat poživačně, ale jen ke své potřebě těla. Člověk se učí znát své potřeby i potřeby těla, aby tělu mohl kdykoliv dát potřebné látky. Aby mohl jíst, když zrovna cítí hlad a ne proto, že je právě poledne a má se jít na oběd. Aby jedl jen, co cítí, že mu chutná a na co má chuť a ne to, co se říká, že je zdravé. A tak se člověk postupně poznává ve svém cítění, chuti a dále i ve svých emocích. Začne si uvědomovat, své pocity z některých lidí, začne vidět přetvářky a lži a začne i sám pracovat na tom, aby dokázal být k druhým upřímný a nestyděl se jim ukázat ve své nahotě. Učí se být bezprostřední v každé situaci, učí se být odpovědný v každé situaci, učí se plakat kdykoliv je zapotřebí a kdekoliv, učí se své agresivitě, aby s ní dovedl zacházet a nalezl pak rovnováhu ve svém jednání. Učí se rozlišovat dle svého cítění a ne dle toho, co vidí. Učí se být objektivní a tudíž si nikoho nedávat na první místo, přistupovat ke všem stejně. Učí se přes zvířata lásce a přírodním zákonům, a v poslední době se učí vnímat ve své auře škodlivé věci z okolí. Pak teprve může žít v čistotě a mít okolo sebe čisto. Když se člověk učí jít do svých pocitů, to znamená z malého dítěte, které se potřebuje zavděčit ostatním, do dospělého člověka, který už nepotřebuje lásku ostatních, protože ji nosí v sobě, přichází vztek a ve svém zrání člověk lidi jeden čas i nesnáší. Jsou mu najednou bližší zvířata, stromy a vůbec příroda. Člověk totiž začíná jít k sobě a tím pádem k přírodě a jeho vztek, který byl ukryt, vystupuje na povrch. Dochází mu, co si vše nechal líbit, čím se snažil druhým zavděčit, jak si nežil svůj život, jak ho společnost ovládla tím, co se má a nemá. Člověk se musí s tímto vším poprat, aby se odpoutal od společnosti a mohl začít žít jen své prožitky. Než k tomu dojde, člověk zažívá stále větší pocit prázdnoty. Tento pocit se musí dostavit, neboť se zbavujeme pout s ostatními. Čím více se zbavujeme pout, tím více nám připadá zbytečné to, co jsme dosud žili. Radovali se s ostatními z blbostí, dělali radost, abychom se zavděčili, slepě milovali své rodiče atd. Tyto všechny pocity jsme totiž potřebovali, abychom byli plní. A nyní dochází k obrácenému procesu vyprazdňování, a proto nám najednou některé zábavy, které jsme dosud prožívali, můžou připadat zbytečné a to co nás dříve bavilo, nás už nebaví. Trháme staré kódy potřeb být s ostatními a sdílet s nimi radost, a tím se jim vzdalujeme.

* * *

Když se člověk učí jít do svých pocitů, to znamená z malého dítěte, které se potřebuje zavděčit ostatním, do dospělého člověka, který už nepotřebuje lásku ostatních, protože ji nosí v sobě, přichází vztek a ve svém zrání člověk lidi jeden čas i nesnáší. Jsou mu najednou bližší zvířata, stromy a vůbec příroda. Člověk totiž začíná jít k sobě a tím pádem k přírodě a jeho vztek, který byl ukryt, vystupuje na povrch. Dochází mu, co si vše nechal líbit, čím se snažil druhým zavděčit, jak si nežil svůj život, jak ho společnost ovládla tím, co se má a nemá. Člověk se musí s tímto vším poprat, aby se odpoutal od společnosti a mohl začít žít jen své prožitky. Než k tomu dojde, člověk zažívá stále větší pocit prázdnoty. Tento pocit se musí dostavit, neboť se zbavujeme pout s ostatními. Čím více se zbavujeme pout, tím více nám připadá zbytečné to, co jsme dosud žili. Radovali se s ostatními z blbostí, dělali radost, abychom se zavděčili, slepě milovali své rodiče atd. Tyto všechny pocity jsme totiž potřebovali, abychom byli plní. A nyní dochází k obrácenému procesu vyprazdňování, a proto nám najednou některé zábavy, které jsme dosud prožívali, můžou připadat zbytečné a to co nás dříve bavilo, nás už nebaví. Trháme staré kódy potřeb být s ostatními a sdílet s nimi radost, a tím se jim vzdalujeme.

* * *

Najednou je nám dobře samotným v přírodě a začínáme se zabývat úplně jinými činnostmi a informacemi. Už nás nebaví být v hlučném prostředí, ale naopak vyhledáváme klid, už nás nebaví pomlouvat, nebo se starat o ostatní, ale baví nás sdílet své vlastní pocity s ostatními. Začínáme hledat jiné naplnění, než tomu bylo dosud, a protože každá změna něco stojí i tato změna nás stojí hodně sil a někdy i smutku z toho, co žijeme. Ale abychom mohli žít jinak a lépe, je třeba nebát se touto změnou projít. Jakmile přetrháme pouta s ostatními a už nemusíme žít život prožitky s ostatními, můžeme si dovolit žít svůj život svými vlastními prožitky a tam vzniká svoboda ducha. Vyprázdnili jsme se a začínáme se plnit vlastními prožitky a pocity a to je úplně jiné bohatství. Toto bohatství, které v nás vzniká je čisté, není ničím a nikým ovlivněno. Je to naše čistá duše, která se živí vlastní potravou toho, co žije a nepotřebuje se sytit potravou druhých a jejich životem. Mnohdy jsme se zaprodali druhým jen proto, abychom ve společnosti byli pro druhé dobří, a tím jsme žili kolikrát jen jejich prožitky, jejich přání a strádali jsme.

Například ve vztahu s druhým jsme upřednostňovali jeho zájmy a třeba potlačovali své. Ale nyní si můžu dovolit žít své vlastní potřeby a už se nestarat o potřeby druhých, a tudíž je nemusím naplňovat. Nemusím už s partnerem sdílet to, co baví jeho a mě ne. Můžu si dovolit říci, že nechci, že tam nepůjdu, ale zároveň dovolit druhému sdílet jeho potřeby s druhými nebo o samotě, a nebát se o něj. Jakmile se totiž naučím žít pro sebe vlastními pocity, už se nebojím o druhé, protože jsem se spojil sám se sebou a tudíž nejsem sám, a proto se nebojím o druhé. Vždy náš strach pocházel z toho, že jsme se báli, že když neuděláme to, co po nás druzí žádají, budeme sami. A nyní tato omezení mizí a člověk začíná žít všeobjímající lásku ke všem a všemu.

* * *

Cakra01 Cítíme přes čakry

Nejdříve se spojíme se svojí první čakrou a učíme se poznávat vše na Zemi, když se sem narodíme. Pak se učíme přes partnerské vztahy, které nás pojí s druhou čakrou. Třetí čakra nás učí rozeznávat strach, vztek, závislost, sílu, bezmoc. Zde jsme schopni nejvíce ublížit sobě a druhým negativním chováním a myšlením. Zde jsme schopni plivat na vše okolo sebe a vše pošpinit. Pak se dostáváme ke čtvrté čakře, kde nacházíme již své srdce a spojujeme se s naší duší. Zde již začíná vládnout klidná mysl, ticho a láska k sobě. Už nemáme zapotřebí zbytečně válčit s ostatními, neboť už není proč bojovat. Svojí hodnotu jsme našli a o to hlavně šlo.

* * *

Když nalezneme svůj vnitřní klid, je zapotřebí si ho chránit jako své srdce. Znamená to, že pokud se sejdeme s člověkem, který ještě žije prostřednictvím třetí čakry a vytváří okolo sebe neklid, můžeme se tímto neklidem nakazit. Pokud tento člověk na vše nadává, pomlouvá a my se nechtěně zapleteme do debaty s ním i třeba s dobrou vírou pomoci tomuto člověku obrátit jeho názor na pozitivní, přečerpáme do sebe jeho negace a znečistíme si svoje srdce, protože naše srdce je již otevřené a proto do něj vše může. Člověk ve třetí čakře má ještě srdce uzavřené. Necítí, a proto mu tyto nečistoty nevadí a dokonce mu dělají dobře. Může se jich zbavovat tím, že je hází na okolí. Člověk, který cítí čtvrtou čakrou, tedy srdcem, pokud sestoupí na úroveň člověka ve třetí čakře a tudíž se dostane zpět do emocí, které naruší jeho klid, znečistí svoje srdce a těžko se bude opět dostávat zpět do svého klidu srdce. V případech, kdy jeden nadává, je třeba zůstat v klidu, nesnažit se pomoci i třeba soucítěním, to vše nás stahuje dolů. Nejlepší je mlčet, anebo odejít. Toto se však týká jen lidí s otevřeným srdcem. Lidé, kteří ještě hledají svojí sílu prostřednictvím třetí čakry, kterou mají oslabenou, se naopak musí postavit zkouškám, aby obstáli a dostali se ke svému srdci. Proto lidé, kteří ještě žijí třetí čakrou, se klidně mohou dívat na krváky, detektivky a jiné filmy takového ražení, protože necítí a tak se jich to nedotýká. Naopak se jich bude dotýkat cizí neštěstí, srážky vlaků, nemoci atd.

* * *

Lidé, kteří cítí srdcem, se nebudou moci dívat na krváky, protože jim z toho nebude dobře a bude jim to brát energii. Už jsou naladěni na jemnější vibrace. Naopak jim nebude vadit cizí neštěstí, srážky vlaků, nemoci atd. protože ví, že vše je dílem osudu. Už cítí, že za každou situací něco je, a že se nic neděje náhodně.

* * *

Když nalezneme své srdce, spojíme se s pátou čakrou, která nás napojí na minulé životy, a my čistíme a spojujeme se se svojí minulostí, se svými chybami, které jsme stále opakovali ve všech minulých životech, abychom se očistili od karmy s ostatními a mohli vstoupit do šesté čakry, kde jsme již spojeni s Vesmírem a tudíž s intuicí. Už jsme chráněni a v neustálém spojení. Pak přichází ještě jemnější vibrace, které nás v našem tichu a klidu napojují na sedmou čakru a my už žijeme svojí duší ve Vesmíru a zde pobývá jen naše tělo. Vesmír říká: „Teprve, když je člověk mrtvý tady na Zemi (myslí se umrtvený ve svých emocích a nic necítí), je živý pro Vesmír a odtud cítí vše.“

Odpoutání je stav, kdy se vzdalujeme druhým.
Učíme se žít sami pro sebe a učíme se zacházet se svými pocity
a nebát se projevit takoví, jací jsme.

* * *

Meditovala jsem a přišla mi myšlenka, že se nyní každý z nás bude muset odpoutávat, aby se mohl stát svobodným. A může nám v tom pomoci myšlenka: „Nepatřím nikomu a ani nikdo nepatří mě.“ Když si toto budu stále více uvědomovat, může ke mně přijít strach. To jsem tu úplně sama? Ale právě když překonáme tento strach, můžeme dojít ke svobodě. Všichni se bojíme samoty a do té se musíme dostat, abychom mohli přežít. Jakmile se jí naučíme žít, zjistíme, že nejsme sami, že patříme k velkému společenství, se kterým jsme spojeni srdcem, a tudíž stav samoty neexistuje, když jsem neustále spojena s ostatními.

* * *

Stav odpoutávání bolí, protože se musíme odpoutat od lidí nám blízkých, abychom je mohli brát jako všechny ostatní, a tudíž se nám vzdalují. Člověk může mít rád jedině tehdy, když mu nikdo není blíž a nikdo dál, jedině tak může splynout se vším. Tam mizí posuzování. Dokud máme některé osoby blíž, můžeme falešně vidět chyby na druhých a na osobách nám blízkých ne, a třeba je to vše obráceně. Teprve když se člověk odpoutá od všech osob, to znamená, všechny osoby jsou mu stejně blízké, či vzdálené, tam je schopen vidět věci opravdu takové, jaké jsou. Tam už totiž není strach o osoby blízké, tam už není svazování, protože člověk nikomu nepatří a už si nikoho nepřivlastňuje. A tam teprve vzniká láska ke všem a všemu. Když se člověk naučí žít pro sebe a ne pro druhé a překoná všechny bolesti, které odpoutávání od všech přináší, přichází další stádium vývoje a to je odpojení.

 Odpojení je stav, kdy se dáváme druhým všanc tím,
že už nestojíme o jejich dary a oni to těžce nesou, protože by nás
chtěli přes dary ovládat a my jim to už nedopřáváme.

* * *

Když se odpojujeme od ostatních, zaniká naše karma. Už nikomu nic nedlužím a on nic nedluží mně. Už mu nic nedávám, už si nekupuji jeho lásku a taky od něho nic neočekávám. Dám mu jen, když to tak cítím a tam mi ten druhý nic nedluží. Nejsou žádné závazky jednoho k druhému a tam teprve vzniká svoboda bytí.

* * *

Nejdříve ve vztazích dochází k odpoutání a pak teprve k odpojení. Pamatuji si, když jsem se potkala naposledy s osudovým partnerem. Chtěl si mě získat přes sošky a obrazy Panny Marie, o které věděl, že mám ráda a tak mi je chtěl dát. Cítila jsem, že už od něho nic nechci, a ani nešlo nic přijmout. Naopak jsem cítila, že si je má nechat, aby ho ochraňovaly, proto jsem jen odvětila: „Jen si je nech, pomáhají ti.“

Pokud projdete stavem odpoutání a odpojení od druhých, neznamená to, že jste o ně přišli, a že už nejsou vaší součástí. Oni budou stále s vámi spojeni, protože všechny duše jsou spojeny neviditelnými vlákny a tvoří celek, jako jednotlivé buňky těla tvoří naše tělo, jako jednotlivé hvězdy tvoří celý Vesmír. Když ubližuji sobě, ubližuji i druhým. Když ubližuji druhým, ubližuji i sobě. Když cítím bolest, cítí ji i ostatní atd.

* * *

Když mě před časem osudový partner udeřil a říkal: „Bolí mě to víc než tebe“ nevěřila jsem mu. Kdyby ho to bolelo, tak by mi přece neublížil. Jenže to byla má hlava, která produkovala emoce. Z citu člověk dělá to, co cítí a nepřemýšlí o tom, zda je to teď vhodné nebo není. Když budete jednat z citu, může vás někdy překvapit vaše vlastní jednání, které nebudete schopni ovlivnit, ale budete vědět, že je správné. Tehdy mě to bolelo a nedokázala jsem se s tím vyrovnat, ale dnes za tu ránu děkuji. Díky ní jsem se probrala a začala myslet jinak. A tak i když mě přítel způsobil zranění, bylo to z citu, díky kterému jsem mohla vyzrát. A tak stále více nás bude bolet to, co děláme druhým, ale budeme vědět, že musíme, aby se probrali z letargie a ze vzdušného lítání mohli přistát na pevné zemi.

* * *

Když vím, že každý je mojí součástí a já jeho, zase si uvědomuji, jak velkou buňku všichni společně vytváříme a jak se můžeme navzájem uzdravovat, protože jedna buňka může ovlivnit celý celek. A tak nejsme sami, jsme součástí velkého vesmírného projektu, do kterého jsou zahrnuty všechny duše a příroda. Je to obrovské dílo, které je třeba zvelebovat a přetvářet s láskou. Když si člověk uvědomí, že vše je jeho součástí a že jeden ovlivňuje druhého, je to úžasný pocit a je třeba i k tomuto přerodu přistupovat s odpovědností nejen k sobě, ale i k druhým. Pak se nám může dílo podařit a všichni se můžeme cítit radostně, zdravě a svobodně a tak nezapomínejte na tyto dary a předávejte je dál ostatním, ať se všichni brzy uzdravíme a nalezneme. Je to krásný pocit, když člověk prozře a všude vidí jen sebe a uvědomuje si svojí krásu ve všem. A teď si představte, až do tohoto bodu dospějí všechny duše, jak bude krásně na světě. Všichni budeme cítit stejně, a tudíž budeme mít společný zájem, který budeme naplňovat v lásce a radosti.

Jak se projevuje světlo

Nedávno jsme s kamarádkou zašly v Praze do kavárny. Personál o nás nejevil valný zájem a tak jsem si dovolila podotknout něco na stranu personálu přímo. Nebyla jsem naštvaná, jen jsem měla potřebu to říct. Po akci jsme opět zašli do této kavárny s dalším známým a byla jsem překvapená tou změnou. Stejný personál, ale ta úslužnost a dokonce mi nabídli i vázu na květiny. Jak se může situace během pár hodin takto změnit? Je to opět vámi. Když něco jen řeknete, ale nic proti druhé straně nemáte a dokonce se zase rádi sejdete, nebo zajdete do stejného podniku, vše se prozáří. Vše bylo vyřčeno a mezi vámi nejsou žádné stíny a jen světlo, které září a prozařuje. Dříve bychom nezájmem personálu byli dotčeni, nic bychom jim nevytkli, ale sami pro sebe bychom došli k názoru, že už do toho podniku nevkročím. Tento stín by v nás přetrvával staletí, dokud bychom nedošli k odvaze vypořádat se s tím, co nám vadí. Když to řekneme, dochází k uzdravení na obou stranách. Vy si řeknete své a druhá strana si může říci také své, a nic se neděje. Jeden druhého neodsuzujete, jen přijímáte s jeho nedostatky, o kterých jste si promluvili. Tím se mohou nedostatky odstranit, a vy spolu můžete splynout v lásce.

* * *

Objednala jsem si pedikérku domů. Paní přišla do čajovny a hledala mě tam. Moje dcera právě telefonovala a paní neustále na dceru dorážela, kde mě najde. Dcera se na ni obořila: „Počkáte? Nyní telefonuji.“ Paní na to: „Nemám čas.“ Dcera: „Já také ne“ a nejdříve si obsloužila lidi a pak teprve mě zavolala. Paní přišla k nám do obýváku a začala mi dělat pedikúru se slovy: „Za chvíli za mnou přijde sestra.“ Opravdu se za chvíli otevřely naše balkonové dveře a do obýváku vkráčela v botách sestra. Byla plná humoru a řekla: „Já si k vám jdu objednat lázně.“ Odpověděla jsem: „Tak to musíte do čajovny.“ Ona mě nevnímala, a proto jsem zopakovala tvrdě: „Musíte do čajovny.“ To už pomohlo, sestra se omluvila a odešla. Viděla jsem na obou ženách údiv. Asi čekaly jako za starých časů, že se u nás v obýváku usadí i sestra paní pedikérky, že jim uvařím kávu a že budeme vést zbytečné řeči, což se nestalo. Když mi paní dělala pedikúru, říká: „No, teda, řeknu vám, ty vaše nohy už to potřebovaly. Kdyby se vám něco stalo a musela jste se zout u doktora, to by byla ostuda.“ Zase staré kódy, co by tomu řekli lidi. „Nestydím se za své nohy a bylo by mi to jedno.“ Paní se mi potřebuje vetřít do přízně v tom, co dělá, a proto říká: „Nebo kdybyste si vzala lodičky.“ „Nosím kecky.“ A tak jsem postupně paní brala vítr z plachet. Paní mi totiž potřebovala dokázat, jak mám špatné nohy, a že by bylo dobré, aby k nám chodila každý měsíc. Budovala si půdu pro svůj kšeft. Po chvíli říká: „Vy jste taková pohodová, jako vaše dcera na čajovně.“ Obě s dcerou jsme s ní nehrály hru na to, zalíbit se a ona nakonec řekne, že jsme pohodové. Nemyslím si, že to myslela upřímně. Po chvíli paní říká: „Musím být doma do 19.30, aby manžel neměl strach, on vždy hlídá, kdy přijdu, nechce být doma sám. Pomyslela jsem si: Jsem ráda, že už mám toto za sebou, už bych to nechtěla žít. Paní se z osoby v masce, mým přístupem dostala do klidu a byla mi bližší, než předtím. Dokonce, když odcházela, řekla dcera, že se jí přišla omluvit. Tak takto přesně působí světlo. Když jste upřímní k druhým, bouráte jejich masku, a najednou začne být hezky.

* * *

Bylo mi divné, že když jsem na ostatní přísná, oni se mi rozsvítí, oni to dokonce v klidu přijmou a ještě mi poděkují. Byla jsem z toho v šoku. Jak je to možné? No, logicky, vždyť oni mě učí a já když svoje učení pochopím, oni mají radost, protože se už nebudou muset vracet do mého života a tím nám končí karma. Dokonce vám můžou za to dát ještě nějaký dárek jako poděkování.

* * *

Po roce 2012 budeme všichni stále více cítit srdcem, a kdo to nebude umět, bude se cítit jako vyděděnec ve společnosti. Nehledě k tomu, že z Vesmíru na něj bude činěn stále větší nátlak na změnu myšlení. Může to být tím, že se mu nebude dařit, například může přijít o práci, rozejít se s někým, o někoho přijít. Všechna možná zranění srdce mají mít za následek uzdravení srdce. Když má někdo na srdci ještě krunýř, který mu nastavila společnost, musí se dostat pod krunýř, aby se mohl dotknout svého srdce, a to se dá jedině ránou do srdce. Když nás nic nebolí, nemáme důvod se měnit a rekapitulovat svůj život a chtít nastavit nové formy chování pro další život. Teprve, když nás něco zasáhne, jsme schopni přehodnotit. A protože všechny duše směřují ke světlu přes cítění srdcem, bude nutné uzdravit všechny duše a právě přes náraz do srdce. Dokud žijeme iluzemi skrze druhé a směřujeme energii k nim, nemůžeme se dostat do vlastního srdce. Teprve, když se nám zbortí vzdušné zámky a dojde ke zklamání, začínáme si vážit sami sebe více než ostatních.

* * *

Tam nalezneme své srdce, a pokud se s ním sblížíme a otevřeme ho, může z něho k ostatním proudit silná vibrace, kterou ostatní ucítí a my srdcem vidíme i ty ostatní nahé, takoví, jací doopravdy jsou. Už umíme vnímat srdcem a tudíž se podívat do nitra druhého, a ne jen na povrch. Už nám rezonuje každé slovo, které ten druhý řekne. Vidíme přesně, kde jsou jeho slabiny, kde dělá chyby, co myslí vážně, kde si jen vymýšlí, kde citově vydírá, kde závidí, prostě ten druhý před cítěním nic neutají. Ale právě když nalezneme své srdce, budeme Vesmírem upozorněni na to, abychom si chránili svoji hruď.

Sexualita člověka odděluje od vlastní duše a člověk zase sklouzne a začne žít pro toho druhého. Tam nemůže být chráněn Vesmírem, protože má na prvním místě partnera. Když člověk žije pro svoji duši, žije pro všechny. Je v jednotě se vším a tedy i s Vesmírem, který ho může chránit.

Vesmír mi k tomu řekl: „Pokud si budeš chránit své srdce, můžeme tě chránit. Pokud si ho nebudeš chránit a budeš s ním hazardovat, nemůžeme tě ochránit.“

* * *

Došlo mi, že přes otevřené srdce se můžeme stát zajatcem ostatních. Přes srdce můžeme přečerpat vibrace druhých a přes snahu jim pomoci, se opět dostat k utrpení. Když už máme otevřené srdce a zase ho dáme všanc druhým, kteří mají srdce uzavřené, vysílíme se, nepomůžeme a ještě přijdeme o svoji vnitřní sílu, která nás pojí s naším srdcem. A přesně toto jsem opakovala všechny své životy. Moje duše přišla s čistým otevřeným srdcem, a protože mi nebylo lhostejné lidské utrpení, snažila jsem se pomáhat druhým. Přes moji pomoc druhým si mě ostatní přestali vážit a nakonec jsem si přestala vážit i já sama sebe. Moje touha po pomoci druhým byla tak velká, že jsem zapomněla vážit skutky a pomáhala bezhlavě všude, kde jsem viděla, že je zapotřebí pomoci. Ale i v tom by měl být člověk obezřetný a pomáhat a dávat jen tam, kde je zapotřebí pomoci lidskému srdci, a ne lidské hamižnosti. Neboť čím více dáváš, tím více ten druhý nemá dost.

* * *

Došlo mi na této situaci s mladíkem, jak je lehké opět sklouznout do starých vzorců chování a žít v utrpení. Proto mi připomínal osudového partnera a přitahoval mě zevnějškem. I u osudového partnera jsem dala na vzhled, a ne na nitro. Moje srdce bylo stálou pomocí druhým kamenné a stále jsem si chtěla zasloužit lásku rozumem. Tím, že se s tím druhým vyspím, že udělám to, co chce, že mu dám peníze atd. Necítila jsem kontakt sama se sebou, ale s druhými, kterým jsem své srdce odevzdala. Ránami od druhých jsem pomalu začala své srdce nacházet, až jsem si opět začala uvědomovat, že je důležité, abych vše dělala pro sebe, a ne pro druhé. Tam jsem opět objevila měkkost svého srdce, ke které jsem se dostala mnoho vyplakanými slzami. A když jsem objevila svoje srdce, spojila jsem se s ním a začala cítit sebe. Proto je tak důležité zůstat u sebe. Jakmile se člověk jen trochu vzdálí svým pocitům a jde do pocitů druhých, zaprodává jim své srdce, a to se stává kamenné. Když je srdce kamenné, nikdo nás nechrání, protože nejsme v kontaktu sami se sebou přes krunýř, který jsme si vytvořili. Bylo mi divné, že na mé cestě jsem už vždy cítila srdce a cítila se v klidu a v pohodě ve svém žití a vše se mi dařilo. Pak přišel partner a já začala cítit neklid a nepohodu a přestalo se mi dařit. Proč? Protože jsem vždy začala své srdce odevzdávat tomu druhému a tudíž jsem se vzdalovala svým pocitům a i ochraně andělů, když jsem si přestala chránit své srdce.

* * *

Andel-strazny_2 Člověk čím více jde k sobě, stává se mrtvý pro ostatní, a živý pro Vesmír. Začne se totiž spojovat sám se sebou a tím i s Vesmírem. Stal se celistvý, samostatný, dospělý a tím i zralý pro Vesmír. A proto když člověk umře ve vztazích s ostatními tady na Zemi, přesouvá se od přírody k Vesmíru. To neznamená, že už nežijete na Zemi, vy tady žijete stále, ale nic se vás netýká. Svět jenom pozorujete, nic nesoudíte a do ničeho nezasahujete. Žijete jakoby v nějaké bublině, do které nic z okolí neproniká. Už to nejde z bubliny se vrátit zpět do společnosti ostatních. Ve společenství lidí sice žijete, ale váš náhled na život se podstatně liší od náhledu ostatních. Už také neprožíváte starosti malicherného rázu, nestaráte se o budoucnost, zapomněli jste na minulost a už jen jste. To však neznamená, že nic neděláte. Naopak jste ještě více nápomocni v tvoření nového myšlení na Zemi tím, že už jste odpovědní a tím to učíte ostatní. Jedině odpovědností se člověk může vymanit z Matrixu.

Váš čas se krátí, a proto byste si toto měli už urychleně uvědomit, a ne se stále se dožadovat něčí pomoci. Až se dostanete do stádia, že budete muset přejít na druhý břeh, také na to budete sami. A proto je zapotřebí se nebát, vždy jsou s vámi andělé, kteří vás směrují a provází.

* * *

Všichni jdeme ke Slunci a to znamená, že všichni se učíme navzájem čistit si své stíny, zbavovat se strachu, abychom mohli zářit. Když se zbavíme stínů a strachů, nalezneme znovu svá srdce, a nebude se co učit. Tím se můžeme všichni vrátit zase zpět do vesmírného oceánu. Neměli bychom se ptát, kdy to bude. Čas neexistuje a vše se odehrává nyní, a to znamená, že ani žádný skon člověka neexistuje. Je to, jako když se člověk uchýlí ke spánku, probudí se a pokračuje v nastoupené cestě. Rozdíl je jen v tom, zda je už duše čistá, která nalezla své srdce a může se tedy probudit v čistotě a lásce, anebo zda je duše nečistá, stále zaprodaná ostatním, a probudí se v nečistotě a násilí.

* * *

Každý budeme mít stále více na výběr jen v tom, kde chceme žít. Bude záležet na našem srdci, jak bude otevřené a tudíž přístupné pro čistou energii. Pokud je srdce uzavřené, čistá energie do něho nemůže proudit, a tudíž člověk nemůže být připojen na čistý centrální zdroj, ze kterého vše pochází. A tak není důležité, kde žiji a v jakém čase, ale je důležité, jak otevřené je moje srdce. Dle toho se bude odehrávat příští doba pro každou duši.

* * *

Andel02 Duše čistá, bude mít okolo sebe čisto, a proto se jí v novém světě bude vše dařit a budou se jí plnit sny. Bude napojená na čistou vesmírnou energii. Duše nečistá, která nechce na sobě pracovat a je uzavřená vůči vědomostem, se bude muset stále učit tyto vědomosti získávat učením v různých situacích, aby se také mohla dostat k čistotě, a tudíž k napojení na vesmírný zdroj.

Viděla jsem budoucnost, kdy na panelu, který vypadal jako herní plán ze hry „Člověče, nezlob se“, se zmáčklo namalované tlačítko a ihned se zhmotnilo to, co jsme potřebovali. Aby se nám mohlo zhmotňovat vše, co potřebujeme k životu, musíme mít čisté myšlenky bez postranních úmyslů.

Vesmír nás nepustí k takovýmto možnostem, dokud se neoprostíme od negativního myšlení. A teď si představte, v jakém ráji můžeme žít, až se všichni uzdravíme. Stačí mít jen čisto v sobě a budu mít čisto i okolo sebe, a pak se mi v této čistotě může vše plnit.

zpět

zpět